ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3762.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3762/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně V. CZ, a. s., zastoupené Mgr. A. V., advokátem, proti žalovaným 1) P. a. s. v likvidaci, 2) Ing. P. M., zastoupenému Mgr. P. S., advokátem, a 3) Ing. J. S., zastoupenému Mgr. P. S., advokátem, o zaplacení částky 2,205.779,26 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 209/2004, o dovolání žalobkyně a druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti druhého a třetího žalovaných k náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným, se zamítá.
III. Dovolání druhého a třetího žalovaných se odmítá.
IV. Žalobkyně a druhý a třetí žalovaní nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 24 C 209/2004-74, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 2,205.779,26 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení (výrok I.), druhému a třetímu žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2,062.327,16 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení s tím, že plněním kteréhokoliv ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících dvou žalovaných (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) 7. srpna 1996 byla mezi žalobkyní a první žalovanou uzavřena smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 24,000.000,- ATS a první žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných čtvrtletních splátkách po 1,000.000,- ATS splatných vždy k 30. dni měsíce splátky, přičemž první splátka měla být uhrazena 30. září 1996;
2) splnění závazku první žalované bylo - mimo jiné - zajištěno ručením druhého a třetího žalovaných založeným smlouvami o ručení z 13. srpna 1996;
3) dodatky ke smlouvě o úvěru č. 1 a 2 z 25. listopadu 1997 došlo k rozdělení pohledávky ze smlouvy o úvěru na dvě části, přičemž pouze ta část pohledávky, jež je vedena na úvěrovém účtu a servisním účtu, je uplatněna v tomto řízení;
4) v článku 13 písm. d) smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že při neplnění dohodnutých podmínek je žalobkyně oprávněna požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroků před lhůtou splatnosti;
5) přípisem z 1. listopadu 1999 žalobkyně podle článku 13 písm. d) smlouvy o úvěru prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou, neboť první žalovaná úvěr řádně nesplácela. Ke dni „zesplatnění“ závazku byla první žalovaná v prodlení se splátkami ve výši 12,084.880,- ATS a celkový dluh činil 22,601.907,- ATS, přičemž platebním rozkazem z 26. března 2001, č. j. 13 Cm 37/2000-14, vydaným Krajským soudem v Českých Budějovicích, který nabyl právní moci 1. června 2001, bylo druhému a třetímu žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,973.944,- ATS s příslušenstvím. V roce 2002 žalobkyně eviduje pohledávku ze smlouvy o úvěru v měně EUR.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a platnými jsou i ručitelské závazky druhého a třetího žalovaných. Námitku promlčení práva žalobkyně vznesenou druhým a třetím žalovanými nepovažoval za důvodnou, když ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. vyložil tak, že čtyřletá promlčecí doba celého zbytku nesplaceného úvěru počala běžet od doby splatnosti nesplněného, tj. „zesplatněného“ závazku.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání všech žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo první žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,327.536,78 EUR s 10% úrokem od 22. dubna 2001 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, dále druhému a třetímu žalovaným uloženo zaplatit částku 1,184.084,68 EUR s 10% úrokem od 22. dubna 2001 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni dalších 878.242,48 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, a první žalovaná byla povinna zaplatit 10% úrok od 5. ledna 2000 do 21. dubna 2001 z částky 1,327.536,78 EUR a druhý a třetí žalovaní byli povinni zaplatit 10% úrok od 5. ledna 2000 do 21. dubna 2001 z částky 1,184.084,68 EUR, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně s výjimkou posouzení námitky promlčení uplatněné pohledávky. Dovodil, že jsou-li v době „zesplatnění“ celého zbytku dluhu některá dílčí plnění již promlčena, nelze ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. vykládat tak, že „zesplatněním“ zbytku dluhu tato dílčí plnění přestala být promlčena a ve vztahu k nim začala plynout promlčecí doba jiná, „nová“. Ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. je nutné ve spojení s větou první téhož ustanovení vyložit tak, že běží „nová“ promlčecí doba ve vztahu k té části celého nesplněného závazku, ohledně níž promlčecí doba dílčích plnění ještě plynout nezačala. Ke dni „zesplatnění“ celého zbytku dluhu byla první žalovaná v prodlení s úvěrovými splátkami ve výši 12,084.880,- ATS (878.242,48 EUR). V situaci, kdy tato částka narůstala postupně neplněním dílčích splátek, a kdy poslední splátka před „zesplatněním“ byla splatná 30. září 1999 (další splátka byla splatná 30. prosince 1999), je částka 878.242,48 EUR promlčena, neboť byla uplatněna po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní podobu, nelze tedy ani analogicky použít ustanovení §110 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jež odkazuje na ustanovení §565 obč. zák.
Žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zbytku dluhu až okamžikem, kdy uplatnila své právo vyplývající z článku 13 písm. d) smlouvy o úvěru (1. listopad 1999) a učinila splatnou celou zbývající část úvěru. Teprve od doby „zesplatnění“ začala běžet k této části dluhu čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. Byla-li žaloba podána 8. října 2003, nedošlo k promlčení „zesplatněné“ části celkového dluhu.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou stavení promlčecí doby podle ustanovení §402 a §404 obch. zák. Námitku žalobkyně, že došlo ke stavení promlčecí doby, protože notářským zápisem z 18. září 2000 prohlásila podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (v rozhodném znění), že má vůči první žalované coby zástavní dlužnici splatnou pohledávku, a učinila úkony k realizaci zástavy ve veřejné dražbě, nepovažoval za důvodnou s tím, že tento úkon sice splňuje zákonnou podmínku „jakéhokoli právního úkonu“, ale nikoliv již podmínku souvislosti tohoto právního úkonu se soudním řízením. Pokud by totiž zákonodárce stavení promlčecí doby spojoval s jakýmkoli právním úkonem souvisejícím s jakýmkoli řízením, pak by nebyl důvod ke zvláštní úpravě stavení promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení (§403 obch. zák.).
K výhradě, že došlo ke stavení promlčecí doby, když první žalovaná podala 11. ledna 2001 u Okresního soudu v Benešově návrh na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě podle ustanovení §166 obč. zák. a žalobkyně v tomto řízení uplatnila vzájemný návrh, jímž se domáhá soudního prodeje zástavy podle ustanovení §200y a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvedl, že žalobkyně tímto postupem „rozšířila“ okruh zákonných forem realizace zástavy. V již zahájeném řízení tedy žalobkyně neuplatnila vzájemnou žalobou žádné právo ve formě protinároku vůči uplatněnému právu, navíc za podmínky vzájemné hmotněprávní provázanosti tak, jak předpokládá ustanovení §404 obch. zák.
Rozdílně od soudu prvního stupně posoudil otázku promlčení práva na úroky. Uplatnila-li žalobkyně právo na úroky podáním došlým soudu prvního stupně 22. dubna 2005, je toto právo za dobu od 5. ledna 2000 do 21. dubna 2001 promlčeno, protože i když jsou úroky příslušenstvím pohledávky, neznamená to, že nemůže dojít k jejich promlčení, byť pohledávka, jíž jsou příslušenstvím, není promlčena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a druhý a třetí žalovaní.
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a žaloba zamítnuta, a výslovně též proti výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák., přistoupila-li k realizaci zástavního práva formou veřejné dražby. Namítá, že odvolací soud sice považuje veřejnou dražbu za druh řízení, v němž uplatnila své právo, avšak nespojuje zahájení řízení o veřejné dražbě s účinky stavení promlčecí doby. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dostatečně nevypořádal s otázkou stavení promlčecí doby podle §404 obch. zák., když ani nevyčkal rozhodnutí Okresního soudu v Benešově o přípustnosti vzájemného návrhu, který podala v řízení zahájeném návrhem první žalované na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v tomto řízení žalobkyně neuplatňuje žádné právo ve formě protinároku vůči proti ní uplatněnému právu. Podle §404 odst. 1 obch. zák. se nárok i protinárok musejí vztahovat k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. V řízení jde o nároky ze zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou; podmínka je proto splněna a promlčecí doba přestala běžet podle §404 odst. 1 obch. zák. dnem podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, tj. 11. ledna 2001. Za nesprávné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání druhého a třetího žalovaných směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení okamžiku splatnosti pohledávky, majíce za to, že mělo být aplikováno ustanovení §110 odst. 2 věta druhá obč. zák. Odvolací soud si protiřečí, zdůrazňuje-li při odmítnutí použití ustanovení §110 odst. 2 věta druhá obč. zák. na jedné straně komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku, na straně druhé však aplikuje ustanovení §565 obč. zák. V ustanovení §392 odst. 2 obch. zák. (ani v jiném ustanovení obchodního zákoníku) není určen počátek běhu promlčecí doby v případě právního úkonu věřitele učiněného podle ustanovení §565 obč. zák. Je proto nutné podpůrně aplikovat příslušné ustanovení práva občanského. Vyzvala-li žalobkyně první žalovanou pro neplnění úvěrových splátek ke splacení celého zbytku dluhu a využila tak svého práva sjednaného ve smlouvě o úvěru ve smyslu ustanovení §565 obč. zák., stal se touto výzvou celý dluh splatným, nikoli však k 1. listopadu 1999, nýbrž podle ustanovení §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. ke dni splatnosti poslední nesplacené splátky, tj. k 30. září 1999. Žalobkyně podala žalobu až po uplynutí promlčecí doby, žalovaní promlčení namítli, je tedy promlčena celá pohledávka a nikoli jen její část. Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. ledna 2007, č. j. 12 K 16/2007-51, prohlásil na majetek společnosti P. a. s. v likvidaci konkurs. Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění do 31. prosince 2007), je řízení o dovolání ve vztahu k první žalované přerušeno. O dovolání žalobkyně proto bylo rozhodnuto jen ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Názor dovolatelky, že zahájením řízení o prodeji zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, došlo podle ustanovení §402 obch. zák. ke stavení běhu promlčecí doby, není správný. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006 uzavřel, že za úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení ve smyslu ustanovení §402 obch. zák. je třeba považovat návrh, resp. žalobu, jímž je zahájeno nalézací řízení. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozhodnutí ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003. Závěr odvolacího soudu o tom, že podle ustanovení §402 obch. zák. nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, je proto správný.
Nejvyšší soud považuje za správný i závěr, podle něhož nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby ani podle ustanovení §404 obch. zák., podala-li dovolatelka vzájemný návrh v podobě návrhu na soudní prodej zástavy podle ustanovení §200y o. s. ř. v řízení zahájeném k návrhu první žalované na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle ustanovení §166 obč. zák. V projednávané věci je předmětem sporu zaplacení peněžité částky ze smlouvy o úvěru a z ručitelských závazků, nikoliv nároky ze zástavní smlouvy, jíž se týká řízení zahájené návrhem na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Nejde tak o totožnost smlouvy ani závislé smlouvy ve smyslu ustanovení §404 obch. zák.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání druhého a třetího žalovaných není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Otázkou, zda se v obchodním závazkovém vztahu pro určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby nesplaceného zbytku dluhu, který se stal splatným na základě právního úkonu věřitele z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky, použijí předpisy práva občanského nebo zda i zde platí režim obchodního zákoníku, se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. dopadá jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§565 obč. zák.), tak na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že v důsledku nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek. Promlčecí doba v těchto případech běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku. Doba splatnosti může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena - např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek - je dlužník povinen závazek splnit ve lhůtě určené ustanovením §340 odst. 2 obch. zák. Uzavřel, že obchodní zákoník stanoví, kdy počíná běžet promlčecí doba nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku (pro neuhrazení některé splátky) a pro určení počátku běhu promlčecí doby v těchto případech proto nelze aplikovat předpisy práva občanského. Závěr odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu.
Jelikož dovolání druhého a třetího žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání druhého a třetího žalovaných bylo odmítnuto, žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a k dovolání protistrany se účastníci nevyjádřili.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu