ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4107.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4107/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce S. M., podnikatele, , proti žalované F. n. O., , zastoupené Mgr. Ing. P.K., advokátem, o zaplacení 499.736,30 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 199/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2007, č. j. 15 Co 421/2006-363, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2007, č. j. 15 Co 421/2006-363, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 6. října 2005, č. j. 16 C 199/2000-316, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 499.736,30 Kč s požadovanými úroky z prodlení jako příslušenstvím, se zamítá (výrok I.), žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 112.370,75 Kč (výrok II.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 3.800,- Kč (výrok III.)
Po obšírném dokazování a učinění podrobně popsaných skutkových zjištění měl soud prvního stupně za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o dílo, na jejichž základě žalobce provedl pro žalovanou práce, které žalovaná převzala a jejichž vyúčtování akceptovala.
Dále bylo podle závěru soudu prokázáno, že byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 1. 9. 1997 včetně pozdějších dodatků mezi žalobcem jako objednatelem a Ing. K. jako zhotovitelem na stavbu rodinného domku pro žalobce a na základě této smlouvy byly provedeny práce, na jejichž zaplacení vznikl Ing. K. nárok nejméně ve výši 651.471,- Kč a tuto pohledávku postoupil Ing. K.smlouvou z 23. 8. 2000 na žalovanou, která ji pak právem započítala vůči pohledávce žalobce.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 499.736,30 Kč od 24. 6. 2000 do zaplacení s 0,05% úrokem z prodlení denně z částky 380.269,50 Kč od 18. 6. 2000 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 84.090,- Kč od 14. 7. 2000 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 21.750,30 Kč od 15. 8. 2000 do zaplacení, dále rozhodl o povinnostech žalované k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Krajský soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo č. 20/1997 ze dne 1. 9. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 7. 1998, dodatku č. 2 ze dne 23. 3. 1999 a dodatku č. 2 ze dne 15. 3. 1999, zápisem z jednání ze dne 20. 7. 1998, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2000 a odstoupením od této smlouvy, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 8. 2000, listinou o vzájemném zápočtu ze dne 12. 9. 2000 a zápisem ve stavebním deníku ze dne 11. 9. 1998. Poté odvolací soud dovodil, že žalobou uplatněné pohledávky sporné nejsou, spornou zůstala existence pohledávky, která byla předmětem postupní smlouvy, přičemž důkazní břemeno spočívá na žalované. Jestliže žalovaná tvrdila, že postoupená pohledávka vychází z odsouhlasené částky 5.141.672,- Kč dle zápisu ze dne 20. 7. 1998 považovaného za dodatek ke smlouvě o dílo a je vyúčtována, fakturou, uvedenou v pořadí druhé smlouvě o postoupení pohledávky, pak postupované pohledávky vycházejí z odsouhlasené finanční rozpracovanosti a dohody o etapovém (dílčím) odsouhlaseném plnění (placení) ze dne 20. 7. 1998, a to po odečtení všech žalobcem zaplacených záloh do dne vystavení předmětné faktury.
Po doplněném dokazovaní měl odvolací soud dále za prokázané, že mezi žalobcem a Ing. K. byla uzavřená smlouva o dílo se stanovenými náležitostmi. Žalobce měl hradit cenu zálohově až do 90% ceny díla, konečná faktura měla být vystavena po ukončení prací a předání díla. Smlouva o dílo byla dodatky č. 1 a 2 změněna tak, že dodatek č. 1 posunul datum provedení stavebních prací a dodatky č. 2 omezily rozsah díla bez toho, že by se tyto dodatky promítly v ceně podle průvodní smlouvy. Dílo nebylo v době rozhodování odvolacího soudu dosud převzato.
Dodatek ke smlouvě o dílo, provedený zápisem ze dne 20. 7. 1998, ve kterém se strany dohodly na provádění prací etapově a že etapové soupisy prací budou po odsouhlasení objednatelem účtovány, odvolací soud interpretoval tak, že tímto zápisem došlo k dohodě s účinností do budoucna, že místo zálohových plateb bude žalobce hradit dílčí platby dle skutečně odsouhlasené prostavěnosti na základě vystavených faktur. Dále se strany dohodly na zrušení termínu dokončení stavebních prací dle původní smlouvy o dílo a deklarovaly stav rozestavěnosti díla k 13. 5. 1998, který ocenily částkou 5.141.672,- Kč. Současně odvolací soud konstatoval, že zápis ze dne 20. 7. 1998 neobsahuje žádný závazek žalobce jako objednatele díla k úhradě této částky jako dílčí ceny díla. Shoda smluvních stran o tom, jaká finanční částka byla proinvestována k datu 13. 5. 1998 proto nepředstavuje vznik práva Ing. K. jako zhotovitele na úhradu předmětné částky po odpočtu zaplacených záloh. K vystavení etapové faktury na částku 651.471,- Kč dle smlouvy o dílo na základě zápisu ze dne 20. 7. 1998 v návaznosti na provedené a odsouhlasené práce k 13. 5. 1998 dle prostavěnosti po odečtení zaplacených záloh, tak nebyl podle názoru odvolacího soudu právní důvod a pokud Ing. K. vystavil fakturu na uvedenou částku, pak zúčtoval neexistující nárok. Podle smlouvy o dílo vznikalo Ing. K. jako zhotoviteli právo a povinnost vyúčtovat cenu díla a vystavit konečnou fakturu až po ukončení prací a předání díla. K tomu však ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo.
Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že právo na plnění vyúčtované fakturou č. 99158 v době postoupení pohledávek neexistovalo a žalovaná jako postupník se věřitelem předmětné pohledávky nestala.
Odvolací soud dále uzavřel, že předpokladem započtení podle §580 obč. zák. je existence kompenzibilní pohledávky a jestliže proto v daném případě taková pohledávka žalované vůči pohledávkám žalobce neexistovala, k započtení dojít nemohlo a obranu žalované je tudíž třeba hodnotit jako nedůvodnou.
Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl (§220 odst. 1 občanského soudního řádu [dále též „o. s. ř.“]).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovoláním napadá rozsudek jak ve výroku I. ve věci samé, tak i v závislých výrocích o nákladech řízení.
Dovolatelka uvádí, že závazek ze smlouvy o dílo, uzavřené dne 1. 9. 1997 mezi žalobcem a Ing. K., zanikl jednak z části splněním, a to v rozsahu, v jakém bylo dílo provedeno pro žalobce včetně té části závazku, odpovídající účastníky odsouhlasené rozpracovanosti díla ve finančním objemu 5.141.672,- Kč, přičemž z takto odsouhlasené částky vychází postoupená pohledávka, která byla žalovanou následně použita k zápočtu v rámci obrany žalované proti žalobě, jednak částečnou nemožností plnění, a to v rozsahu, v němž si žalobce dílo nakonec dokončil sám.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého nebylo dílo předáno, když soud nijak nevzal v úvahu skutečnost, jež vyšla v řízení najevo, že to byl žalobce, kdo neposkytnul potřebnou součinnost k předání a převzetí díla, a tedy kdo se dostal do prodlení s převzetím díla. Pokud tedy dílo v rozsahu jeho splnění nebylo předáno formálně oproti podpisu žalobce, musel je žalobce převzít aspoň fakticky, neboť si nakonec dílo dokončil sám, navíc dokončenou stavbu na ul. H. H.v O.žalobce také zkolaudoval a dlouhodobě ji užívá, takže musela být podle mínění žalované převzata žalobcem.
Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem ani v interpretaci dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 1. 9. 1997, provedeného zápisem z 20. 7. 1998, že mezi účastníky došlo k dohodě s účinností do budoucna, že místo zálohových plateb bude žalobce hradit dílčí platby dle skutečně provedené odsouhlasené prostavěnosti na základě vystavených faktur. Taková interpretace je v rozporu s obsahem dodatku, neboť tím by byl zcela popřen význam toho, že si účastnící prostavěnost k 13. 5. 1998 písemně odsouhlasili v soupisu v bodu 1 dodatku a význam by ztratila i skutečnost, že strany si v bodě 1 dodatku odsouhlasili i finanční objem provedených prací 5.141.672,- Kč. Odsouhlasení objemu prací a finančních prostředků v bodě 1 zápisu již bylo přímou realizací bodu 5 zápisu z 20. 7. 1998. Soud nevzal v úvahu ani důvod, pro který byla tato dohoda v zápisu sjednána, že žalobce nebyl schopen pro nedostatek finančních prostředků zajistit průběžné financování díla. Dovolatelka zdůrazňuje, že v návaznosti na dodatek ze dne 20. 7. 1998 pak Ing. K. vystavil fakturu, která nebyla žalobcem nikdy rozporována a byla vystavena na nižší než odsouhlasenou částku 5.141.672,- Kč, a to částku nižší o 854.557,- Kč, tedy na fakturovanou částku 4.287.115,- Kč. Podle názoru dovolatelky tudíž dodatek (zápis) z 20. 7. 1998 řeší jak vztahy minulé, tak i budoucí. Není také zřejmé, jaký by mělo pro Ing. K. jako zhotovitele smysl odsouhlasit prostavěnost přes 5 mil. Kč, která by byla podle odvolacího soudu splatná až po dokončení a předání celého díla, což by mohl žalobce věcně a časově určovat co do dokončení a předání jednotlivých etap a nakonec by mohl žalobce (jako objednatel) posunout dokončení a předání celého díla prakticky do nekonečna.
Dovolatelka poukazuje na to, že ani žalobce zápis či dodatek z 20. 7. 1998 nikdy neinterpretoval jako dohodu uzavřenou pouze s účinností do budoucna. I při jednáních u soudu prvního stupně dne 10. 6. 2002 a 26. 7. 2004 žalobce uvedl, že částka 5.142.672,- Kč odpovídá provedeným pracím k 13. 5. a že tato částka byla Ing. K. uhrazena. Žalobce tedy nejen nepopíral existenci této pohledávky, ale považoval ji i za splatnou (ve skutečnosti žalobce na tuto pohledávku uhradil pouze 3.850.000,- Kč.) Interpretace odvolacího soudu je v rozporu se shodnými tvrzeními žalobce a žalované, vyplývajícími z dodatku z 20. 7. 1998. Odvolací soud nerespektoval příslušná ustanovení o. s. ř. o nesporných skutečnostech a jeho rozhodnutí je tzv. překvapivým rozhodnutím soudu. Odvolací soud rovněž – podle názoru dovolatelky – nesprávně aplikoval §35 obč. zák. o výkladu právních úkonů a obdobná ustanovení obchodního zákoníku.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o „neexistujícím nároku“. Skutečnost, že ke dni 20. 7. 1998 (tj. ke dni zápisu - dodatku) byly ze strany Ing. K. pro žalobce provedeny práce v částce 5.141.672,- Kč, učinili účastníci u jednání soudu dne 10. 6. 2002 nespornou dle §120 odst. 4 o. s. ř. Závazek z cit. zápisu je možno považovat i za uznání dluhu ze strany žalobce.
S odkazem na uplatněné dovolací důvody dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako důvody dovolání dovolatelka uplatnila výslovně důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka vymezila obsahově (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. které vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí.) Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávném hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soud v tomto směru vytknout žádné pochybení, není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovo, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
Dovolatelka namítala, že v hodnocení rozhodujícího důkazu o rozhodné skutkové okolnosti, jíž je zápis resp. dodatek ze dne 20. 7. 1998 ke smlouvě o dílo, je z hlediska závažnosti a věrohodnosti logický rozpor, jestliže skutkové okolnosti z tohoto zápisu – dodatku měl odvolací soud za důležité pouze pro futuro a nikoli též pro „stop – stav“, vyplývající z objemového a finančního vyjádření dosud dodané části díla (provedených prací) v návaznosti na neschopnost objednatele průběžně financovat provádění díla, kteroužto skutečnost odvolací soud pominul. Dovolací soud dovozuje, že finanční vyčíslení prostavěnosti k datu 13. 5. 1998 nebylo samoúčelné a nemohlo mít pouze evidenční význam, nýbrž zakládalo nárok na dílčí profinancování díla k danému datu, když konečné provedení (dokončení) a převzetí díla jako celku podle původní smlouvy bylo v nedohlednu. Je tak naplněn v uvedeném ohledu dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
V tomto směru již jde nicméně též o právní posouzení obsahu a důsledků předmětného dodatku pro vypořádání právního vztahu mezi účastníky.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě je pro právní posouzení věci určující výklad (interpretace) zápisu z jednání dodatku z 20. 7. 1998 ke smlouvě o dílo (ve spise čl. 105,) a to podle pravidel výkladu v ustanovení §35 obč. zák. a zejména též v §266 obch. zák. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se s otázkou výkladu předmětného smluvního dodatku náležitě a přesvědčivě nevypořádal, a to zvláště též se zřetelem k tomu, že oba účastníci v průběhu soudního řízení uplatněný nárok, opírající se o předmětný dodatek, nerozporovali co do objemu i finančního vypořádání, na základě dodatku vyúčtovaného. I když bylo v předmětném dodatku do budoucna sjednáno etapové provádění a fakturování (účtování) prací, nelze z dodatku dovodit, že vyčíslený dílčí nárok měl být uplatněn až v konečné faktuře po provedení a převzetí celého díla (k němuž posléze nikdy nedošlo.) Termín dokončení měl být upřesněn po vzájemné dohodě podle finančních možností objednatele. I když na druhé straně v předmětném zápise – dodatku není výslovně stanoven termín pro zaplacení vyčíslené částky na základě odsouhlasené rozpracovanosti k 13. 5. ve výši 5.141.672,- Kč, z textu lze dovodit, že uvedená částka představovala účtovaný (fakturovaný) souhrn, jako dílčí cenu díla a že úmysl stran v tomto dodatku směřoval ke změně smlouvy co do vzniku nároku na cenu díla v intencích §548 odst. 1 obch. zák., jak vyplynulo i z následného chování obou stran.
Uvedený závěr vyplývá především z gramatického i logického výkladu předmětného zápisu – dodatku, jakož i následného jednání účastníků a odpovídá tak pravidlům výkladu ve smyslu §35 obč. zák. a §266 obch. zák.
Jestliže tudíž odvolací soud dospěl k právnímu závěru opačnému, z něhož plyne, že žalovaná se věřitelem pohledávky, jíž použila k započtení, nestala pro neexistenci nároku, této pohledávce odpovídajícího, je jeho rozhodnutí nesprávné a Nejvyšší soud shledal, že rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v daném případě naplněn.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu