ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4236.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4236/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené Mgr. M. D., advokátem, proti žalovanému: Ing. M. N., zastoupenému JUDr. J. J., advokátem, o zaplacení 6,853.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 249/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2007, č. j. 8 Cmo 147/2006-515, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 87.480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobkyně Mgr. M. D.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 19 Cm 249/97-438, (v pořadí druhým), že žalovaný je povinen zaplatit tehdejšímu žalobci F. n. m. Č. r. částku 6,853.000,- Kč (výrok I.) a nahradit mu náklady řízení v částce 688.426,50 Kč (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 274.140,- Kč.
Předmětem řízení byl nedoplatek kupní ceny na základě smlouvy o prodeji podniku H. n., s. p., T., č., uzavřené mezi tehdejším F. n. m. Č. r. a žalovaným jako kupujícím dne 30. 4. 1995.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nemohl platně odstoupit od smlouvy (kterou Vrchní soud v Olomouci v předchozím usnesení ze dne 13. 5. 2004, č. j. 8 Cmo 272/2002 353, posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně jako platnou a proto zrušil dřívější rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Cm 249/97-316), a to ani podle §486 odst. 2 a 4 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), neboť nebylo prokázáno, že by podnik nebyl způsobilý pro provoz nebo že privatizovaný majetek by byl zatížen právem třetí osoby. Soud proto vzal za prokázané, že žalovaný od smlouvy o prodeji privatizovaného majetku platně neodstoupil a tudíž jeho povinnost zaplatit žalobci kupní cenu trvá, včetně daňových odvodů, které jako závazky související s privatizovaným majetkem žalovaný převzal podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o velké privatizaci“). Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem, v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil (změnil jen výrok II. o náhradě nákladů řízení) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudem prvního stupně, že odstoupení žalovaného od předmětné smlouvy bylo možné jen podle speciálního ustanovení §486 odst. 2 obch. zák., jestliže by podnik nebyl způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě, takovou okolnost však žalovaný ani netvrdil, ani neprokazoval. Jako jediný důvod odstoupení žalovaný uváděl, že mu žalobce přes opětovnou žádost neposkytl slevu z kupní ceny, pro takový důvod však od smlouvy podle §486 odst. 2 obch. zák. odstoupit nelze a tudíž odstoupení žalovaného od smlouvy bylo učiněno v rozporu s cit. ustanovením, čili neplatně.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k úhradě kupní ceny za privatizovaný majetek nezanikla, dále trvá v žalované výši, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, přičemž má za to, že poučení odvolacího soudu v závěru napadeného rozsudku je chybné, jelikož dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně vycházel ze závěru o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, byl odvolacím soudem zrušen s tím, že smlouva je platná, a v novém rozhodnutí soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, žalobě vyhověl.
Z opatrnosti pak žalovaný podává dovolání i s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s hmotným právem, jestliže smlouva o prodeji podniku byla posouzena jako smlouva platná. Za právní otázku zásadního významu dovolatel pokládá otázku uplatnění nároku na slevu podle §486 odst. 3 obch. zák., když na něj – jak namítá – přešly daňové závazky, o kterých nebyl informován. Způsob uplatnění nároku na slevu není u smlouvy o prodeji podniku upraven a proto podle názoru dovolatele je nutno uplatnit analogicky úpravu obsaženou v ust. §439 obch. zák., podle něhož může kupující o slevu snížit kupní cenu. Soudy obou stupňů opomenuly se touto otázkou zabývat.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje možnost odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, jestliže závazky uvedené v ust. §486 odst. 3 obch. zák. významně snižují hodnotu podniku, takže na kupujícím nelze spravedlivě požadovat, aby si zakoupený podnik „ponechal“.
V doplnění dovolání z 23. 8. 2007 dovolatel uvádí dále, že soudy se nezabývaly otázkou, zda smlouva o prodeji privatizovaného majetku nebyla uzavřena již doručením oznámení o vítězství ve veřejné obchodní soutěži žalovanému. Toto pochybení považuje dovolatel za vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále namítá, že privatizace přímou formou proběhla mimo schválenou veřejnou obchodní soutěž a tudíž v rozporu s privatizačním projektem a smlouva o prodeji podniku je proto absolutně neplatná. Napadená rozhodnutí v tomto směru spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele žalovaný nabyl převáděný podnik, jehož předmětem bylo vydávání periodického tisku „H. n.“, bez registrace, tj. bez oprávnění k vydávání tisku a tudíž byl na něj převeden podnik, který nebyl způsobilý k provozu ve smyslu §486 odst. 2 obch. zák.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel též otázku daňových nedoplatků na dani z příjmů a dani z přidané hodnoty za léta 1991 – 1995 včetně penále, představujících celkem 1,7 mil. Kč, které nebyly zachyceny v účetnictví, a to ve vztahu k možnosti odstoupit od smlouvy. Sleva podle §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci, resp. ust. §486 odst. 3 obch. zák., nemusí být dostatečným řešením pro kupujícího.
Pokud jde o slevu z kupní ceny, kterou žalovaný uplatnil jako kupující vůči prodávajícímu F. Č., soud prvního stupně se tímto nárokem nezabýval s tím, že jej žalovaný neuplatnil procesně. Dovolatel má však za to, že tento nárok lze realizovat jak formou započtení, tak formou nezaplacení části kupní ceny, tj. snížením kupní ceny, nikoli pouze procesní obranou podle §98 o. s. ř. Soudy se měly zabývat nárokem na slevu a jeho výší.
Dovolatel trvá na tom, že přípustnost dovolání je dána podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a lze proto uplatnit důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., i uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně navrhuje též odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle §243 o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání se s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožňuje po stránce skutkové i právní a postup žalovaného má za účelový. Poukazuje též na to, že v dovolání nelze podle §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené podmínky a náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákonem připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Především má dovolací soud za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (v pořadí druhé), kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (o platnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku), který dřívější rozhodnutí zrušil. Tento závěr se týká jak dovolání ze dne 3. srpna 2007, podaného ve dvouměsíční lhůtě, tak i doplnění dovolání ze dne 23. 8. 2007, jelikož toto podání bylo učiněno ve čtyřměsíční lhůtě ve smyslu §240 odst. 3 o. s. ř., když napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, resp. že je přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tento závěr se však již netýká dalšího doplnění dovolání ze dne 24. 11. 2008, které bylo učiněno po uplynutí uvedené čtyřměsíční (prodloužené) lhůty a k tomuto podání již proto dovolací soud nepřihlížel pro opožděnost (§240 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a z důvodů, které dovolatel uplatnil, a s přihlédnutím k tomu, jak dovolatel tyto důvody svými námitkami vymezil (§242 odst. 1, §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Přitom, je-li dovolání přípustné (jak je tomu v daném případě), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); takové vady však dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Pokud dovolatel za takovou vadu označil to, že se soudy nezabývaly otázkou, zda smlouva o prodeji privatizovaného majetku nebyla uzavřena již doručením oznámení o vítězství žalovaného ve veřejné obchodní soutěži, nejde o vadu řízení, poněvadž povinnost tvrzení a povinnost důkazní měl v tomto ohledu žalovaný jako účastník řízení (§120 an. o. s. ř.) a ten uvedenou námitku v řízení neuplatnil, ač byl poučen ve smyslu §119a o. s. ř. V řízení o dovolání již takovou námitku uplatnit nelze, protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, který dovolatel uplatnil, tak nebyl v daném případě naplněn.
Dovolací soud se proto dále zabýval dovolacími námitkami, které se vztahují k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na prvním místě dovolatel má za nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 30. 4. 1995 č., když se domnívá, že předmět této smlouvy je neurčitý, a kromě toho je tato smlouva absolutně neplatná také proto, že byla uzavřena v rozporu s privatizačním projektem mimo rámec schválené veřejné obchodní soutěže.
Tyto námitky dovolatele však neobstojí.
Neplatnost této smlouvy pro neurčitost jejího předmětu dovodit nelze, odvolací soud se touto otázkou v průběhu řízení podrobně zabýval a oba soudy nakonec dospěly k závěru, že převáděný movitý a nemovitý majetek byl ve smlouvě dostatečně specifikován (srov. čl. III. smlouvy o předmětu smlouvy). Dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje s tím, že „privatizovaný majetek podniku“ je vymezen odkazem na rozhodnutí o privatizaci, aktualizovaný privatizační projekt a schválené podmínky veřejné soutěže (čl. II. smlouvy).
Druhá námitka, spočívající v tvrzení, že smlouva byla uzavřena mimo obchodní veřejnou soutěž a v rozporu s privatizačním projektem, je irelevantní, když s takto formulovanou námitkou vystoupil žalovaný teprve v dovolání, avšak v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Další otázkou, u níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, je otázka nároku na slevu z kupní ceny, kterou žalovaný nastolil v souvislosti s daňovými nedoplatky, snižujícími hodnotu převáděného podniku, jež nebyly součástí účetnictví a žalovaný o nich údajně nevěděl.
Tímto protinárokem žalovaného na slevu se však soud prvního stupně nezabýval, protože jej žalovaný v řízení procesně neuplatnil a soud proto nemohl tento nárok posoudit jako obranu proti žalobcovu návrhu (§98 věta druhá o. s. ř.). Protinávrhem na slevu se pak nezabýval ani soud odvolací, když žalovaný uplatňoval v řízení odstoupení od smlouvy a právní důsledek z toho plynoucí, jímž sleva z kupní ceny, závislá na trvání smluvního vztahu, není. Nelze tudíž soudům obou stupňů vytýkat, že se otázkou slevy nezabývaly, jestliže tato otázka byla pro podstatu věci irelevantní a napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá ani hmotněprávně, ani procesně, a to především proto, že odstoupení od smlouvy, na němž žalovaný trval, a tím zrušení smluvního vztahu vylučuje nárok na slevu z kupní ceny, odvíjející se naopak od existence (trvání) smluvního vztahu.
Za zásadní právní otázku sám dovolatel označuje odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, provedené dopisem ze dne 28. 2. 1996, které – na rozdíl od právního závěru obou soudů – považuje za platné. Dovolací soud dovozuje, že právní posouzení soudu odvolacího i soudu prvního stupně je v této otázce správné, když smluvní důvody ani obecné zákonné důvody pro odstoupení v daném případě nebyly dány a zůstal tak jen specifický důvod pro odstoupení od smlouvy, jestliže podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě ve smyslu §486 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění (cit. ustanovení platí podpůrně i pro smlouvy, uzavírané F. n. m. Č. v tzv. velké privatizaci). Uvedená podmínka nezpůsobilosti pro provoz nepochybně v daném případě splněna nebyla a dovolatelem uplatňovaný důvod, že má nárok na slevu z kupní ceny podle §486 odst. 3 obch. zák., nezakládá právo na odstoupení od smlouvy. Pokud dovolatel namítá, že byl na něj převeden nezpůsobilý podnik pro provoz z toho důvodu, že v době převodu neměl podnik registraci, tj. oprávnění k vydávání periodického tisku, nelze s tímto názorem souhlasit, poněvadž na kupujícího podle §477 odst. 1 obch. zák. přecházejí jen práva majetková, nikoli oprávnění veřejnoprávní (správněprávní) povahy jako je kupř. živnostenské oprávnění apod. Kromě toho i tuto skutečnost uplatnil dovolatel teprve v dovolání a proto i zde platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř.
Z uvedených důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a nebyl tak naplněn ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl v řízení úspěch a žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů právního zastoupení. Žalobkyni přísluší odměna za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 87.180,- Kč a dále jeden paušál hotových výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, celkem tedy v částce 87.480,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný svou povinnost podle tohoto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu