ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4683.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4683/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně C.I. a. s., proti žalované A. D., s. r. o. zastoupené JUDr. J. H., advokátem o uložení povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 70/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 3 Cmo 451/2006-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č. j. 25 Cm 70/2004-39, ve věci samé, tj. ve výrocích I. až III., kterými byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku sdělit žalobkyni čísla jednotlivých výtisků žalovanou vydávaného periodika D., b. a z., ve kterých bude žalobkyni umožněno uveřejnit jí zadané inzertní či reklamní sdělení vždy na čtvrtou stranu obálky v takovém rozsahu, aby takto zadaný objem inzertních sdělení činil dle sazebníku žalované platného ke dni právní moci rozsudku částku ve výši 1,195.600,- Kč, dále zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku sdělit lhůtu, ve které žalobkyně musí objednat zveřejnění inzertního či reklamního sdělení, přičemž tato lhůta nesmí být kratší než 14 dnů ode dne, kdy bude žalobkyni ze strany žalované sděleno, v jakých číslech periodika D. b. a z. lze inzertní či reklamní sdělení uveřejnit a konečně zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované v jednotlivých výtiscích periodika D., b. a z. tak, jak bude zveřejnění inzertního či reklamního sdělení ze strany žalobkyně zadáno, uveřejnit žalobkyní zadané inzertní či reklamní sdělení vždy na čtvrtou stranu obálky žalovanou vydávaného periodika D., b. a z., a to v takovém rozsahu, aby takto uveřejněný objem inzertních či reklamních sdělení zadaných žalobkyní činil dle ceníku žalované, platného ke dni právní moci rozsudku částku ve výši 1,195.600,- Kč, není přípustné podle dovolatelkou uváděné přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Za právní otázku, kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem, dovolatelka pokládá otázku smluvních vztahů mezi účastníky, které soudy posoudily jako jednu smlouvu sjednanou na dobu určitou. Dovolatelka má za to, že strany uzavřely nejméně dvě smlouvy, a to smlouvu o vstupu do systému B. I., kterou se žalobkyně zavázala vést pro žalovanou clearingový účet, umožňující nakupovat zboží a služby v bezpeněžním styku za kredity připsané na clearingový účet. Vedle toho strany uzavřely další smlouvu na poskytnutí reklamního a inzertního prostoru v časopise D., b. a z. v rozsahu ceníkových cen žalované ve výši 500.000,- Kč + DPH se způsobem placení prostřednictvím B. I., což zákon ve smyslu §2 odst. 3 občanského zákoníku nezakazuje. Proto podle názoru dovolatelky jsou irelevantní úvahy obou soudů o skončení smlouvy o vstupu do B. I. uplynutím doby a o vlivu této skutečnosti na smlouvu o poskytnutí reklamního a inzertního prostoru v předmětném časopise, jakož i otázka nároků na vyrovnání aktiv a pasiv zůstatků při ukončení smlouvy o vstupu do B. I. Dovolatelka má za to, že žalobkyně se v tomto řízení nedomáhá vyrovnání takového zůstatku, nýbrž věcného plnění, ke kterému se žalovaná zavázala a za něž žalobkyně řádně a včas zaplatila, aniž je obdržela. Z toho důvodu se dovolatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku odvolacího osudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka však přehlíží, že otázka jedné, dvou či více uzavřených smluv mezi účastníky není tu právně relevantní pro posouzení vymáhaného nároku, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Rozhodnou je okolnost, že výše uvedené smlouvy a z nich plynoucí závazky nelze od sebe oddělit, poněvadž byl sjednán pouze barterový způsob placení za provedené výkony či služby. Smlouva o poskytnutí reklamy a inzerce tak nemohla sama, bez smlouvy o barterovém placení, obstát. Jestliže tudíž závazkový vztah k barterovému placení skončil, stala se závislá smlouva o reklamě a inzerci obsoletní. Pokud proto odvolací soud dospěl k závěru, že došlo-li po ukončení závazku z barterové smlouvy k přijetí objednávky inzerce, nešlo o konkrétní smluvní závazek, ale pouze o příslib či předběžnou dohodu o budoucích vztazích, nelze mu vytknout pochybení. Správná je i úvaha odvolacího soudu, že nebylo-li v řízení požadováno vyrovnání aktiv a pasiv zůstatků z barterové smlouvy, nelze dovodit závazek k placení či věcnému plnění ze smlouvy o poskytování inzerce a reklamy. Závěry odvolacího soudu nejsou tudíž v rozporu s hmotným právem.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky ohledně náležitostí žalobního petitu (odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně splnil svou poučovací povinnost podle §118a a §119a o. s. ř.), když taková procesní námitka by mohla mít relevanci jako tzv. jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř), avšak v takovém případě by muselo být dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a tak tomu v daném případě není (nejde přitom o vadu, jež by představovala zásadní střet koncepcí procesněprávní povahy).
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. neshledal.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovalo proti výrokům o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nutno uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu