ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4742.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4742/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně: J., spol. s r. o., zast. Mgr. J. S., advokátkou, proti žalované: Č. r. – M. f., o zaplacení 3,817.676,90 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 178/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 1 Cmo 367/2006-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 57.127,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. J. S.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 22. června 2006, č. j. 7 Cm 178/2001-103, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3,817.676,90 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 31. března 2001 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 572.405,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně jako nabyvatelky privatizovaného majetku – části státního podniku S. s. P. na vrácení části zaplacené kupní ceny, představující dubiozní pohledávku v původní nominální hodnotě 4,000.000,- Kč vůči společnosti W. G. s. r. o., na kterou byl dne 14. 3. 1997 prohlášen konkurs. Předmětná pohledávka byla součástí ceny na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 7. 1997 mezi Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím a žalobkyní jako kupujícím.
První rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 7 Cm 178/2001-34, jímž byla žaloba zamítnuta, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 1 Cmo 215/2004-46, zrušil s tím, aby bylo doplněno dokazování k ověření účetní hodnoty privatizovaného majetku podle příslušných předpisů. Zjištěný případný přeplatek měl být vypořádán jako bezdůvodné obohacení. Nehledě k tomu, že strany v čl. XIII. smlouvy vyloučily užití §20 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci) o poskytnutí slevy z ceny vadných věcí, ohledně nedobytných či neexistujících pohledávek by stejně nebylo možno cit. ustanovení aplikovat, poněvadž se týká jen věcí, nikoli pohledávek.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Námitku promlčení vymáhaného nároku neshledal soud opodstatněnou a konstatoval, že mezi účastníky zůstalo spornou otázkou, zda je žalobkyně oprávněna uplatňovat na žalované náhradu za pohledávku, která byla součástí privatizovaného majetku, přičemž dlužník se ocitl v konkursu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně zaplatila právní předchůdkyni žalované za privatizovaný majetek částku 35,620.235,- Kč, poslední splátku zaplatila dne 2. 8. 1999. V rámci privatizované části podniku nabyla žalobkyně mimo jiné též pohledávku za dlužníkem W. G., spol. s r. o., v nominální hodnotě 4 mil. Kč a za tuto pohledávku žalobkyně také tuto částku skutečně zaplatila. Na majetek uvedeného dlužníka byl prohlášen konkurs dne 14. 3. 1997, tedy ještě před uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 7. 1997.
Dále soud prvního stupně zjistil, že podle čl. IV. předmětné smlouvy bylo dohodnuto, že účetní hodnota privatizovaného majetku byla k 30. 9. 1995 stanovena ve výši 55,542.000,- Kč a představuje předběžnou kupní cenu, která měla být aktualizována podle účetní závěrky, provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti této smlouvy (tj. ke dni 30. 6. 1997). Předmětem převodu byl privatizovaný majetek za kupní cenu rovnající se účetní hodnotě prodávaného majetku podle účetní uzávěrky ke dni předcházejícímu dni, kdy kupní smlouva nabývá účinnosti. Znaleckým posudkem Ing. P. K. bylo prokázáno, že byla porušena jedna z účetních zásad – „zásada opatrnosti“, když při účetní uzávěrce k 30. 6. 1997 nebyly v rozporu s účetními předpisy promítnuty do účetní evidence rizika plynoucí z nejistého inkasa pohledávky a nebylo tak provedeno zaúčtování opravné položky ve výši 100 % pohledávky. Hodnota pohledávky tak činila k 30. 6. 1997 částku 0,- Kč. K totožnému závěru dospěla též auditorská společnost A. I. ve své auditorské zprávě.
Z toho vyplývá – dovodil soud – že o sporné pohledávce bylo účtováno v rozporu s ust. §7 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, mimo jiné o tvorbě opravných položek za dlužníky v konkursním řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k nesprávnému stanovení účetní hodnoty majetku, promítnuté ve sjednané kupní ceně, takže právní předchůdce žalované inkasoval přeplatek na kupní ceně, čili mu bylo plněno bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.). Přitom od zaplacené pohledávky 4,000.000,- Kč byla odečtena v rámci konkursu vyplacena částka 78.081,60 Kč a částka 104.241,50 Kč, kterou může žalobkyně jako věřitel úpadce W. G., spol. s r. o., ve 2. třídě maximálně získat.
Soud proto žalobě co do jistiny ve výši 3,817.676,90 Kč s příslušenstvím (8 % úrokem z prodlení od 31. 3. 2001), vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání a Vrchní soud v Praze, v záhlaví označeným rozsudkem, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 528.020,- Kč (výrok II.) a konečně uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 89.370,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud především odkázal na své předchozí zrušovací usnesení ve věci ze dne 28. 4. 2005, v němž akcentoval, že účastníci ve smlouvě dohodli způsob určení kupní ceny účetní uzávěrkou a stanovením účetní ceny privatizovaného majetku k rozhodnému dni. Cenu bylo tedy nutno určit na základě platného zákona o účetnictví.
V dalším řízení si soud prvního stupně vyžádal znalecký posudek Ing. P. K. (č. 1/2006), v němž znalec uvedl, že státní podnik nepostupoval v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ač mu to ukládal §18 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, a dospěl k závěru, že hodnota pohledávky W. G. s. r. o. byla v době prodeje (části) podniku nulová. Ke shodnému závěru dospěla auditorská zpráva A. I., spol. s r. o., ze dne 24. 10. 2003.
Z toho odvolací soud vyvodil závěr, že cena byla v rozporu s účetními předpisy oproti skutečné hodnotě privatizovaného majetku zvýšena o převážnou část hodnoty sporné pohledávky a došlo tedy k cenovému přeplatku.
Odvolací soud konečně uvedl, že soud prvního stupně zřejmě vycházel apriori z toho, že pohledávka není věcí a proto nelze na projednávanou věc aplikovat ustanovení zákona o velké privatizaci o slevě z ceny privatizovaného podniku. Byť na pojetí věci mohou podle míněné odvolacího soudu existovat různé právní názory, ani z hlediska pozitivně-právního anebo přirozeno-právního by nebylo spravedlivé, jestliže nabyvatel zaplatí 4,000.000,- Kč za pohledávku, která je v době uzavírání smlouvy již v konkursu a tedy pohledávka má nulovou nebo nepatrnou reálnou hodnotu.
Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Má rovněž za to, že odvolací soud řešil rozhodnou právní otázku v rozporu s hmotným právem a napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Žalovaná především namítá, že v předmětné smlouvě o prodeji majetku podniku mezi Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím a žalobkyní jako kupujícím byla dohodnuta výše kupní ceny zcela konkrétně se zpřesněním její výše, jak ukládalo rozhodnutí (usnesení) vlády ČR č. 501 ze dne 14. 9. 1994, tedy za kupní cenu účetní hodnoty privatizovaného majetku, zjištěnou ke dni prodeje. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně kupovala majetek dle obchodních zvyklostí, tedy „jak stojí a leží“ a též podepsala prohlášení, že při předání majetku byla seznámena se všemi skutečnostmi, které by mohly negativně ovlivnit realizaci kupní smlouvy a postavení FNM ČR jako prodávajícího.
Podle názoru žalované Fond národního majetku ČR účetní předpisy neporušil a ani je porušit nemohl, neboť nebyl účetní jednotkou odpovědnou za účetnictví privatizovaného podniku, tím byl jen státní podnik, který vypracoval účetní rozvahu, schvalovanou Ministerstvem průmyslu a obchodu jako zakladatelem. Fond národního majetku byl nepochybně podnikatelem, nebyl orgánem státu, ani jeho organizační složkou.
Žalovaná má za to, že sice státní podnik je podle §4 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, povinen dodržovat při vedení účetnictví účetní osnovy a postupy, které stanoví Ministerstvo financí a vyhlašuje je oznámením ve Sbírce zákonů. Takovým předpisem bylo i Opatření MF č. j. V22100/1992 ve znění Opatření MF č. j. 281/10/488/1996, které stanovilo postup v účetnictví a při inventarizaci majetku a závazků při velké privatizaci, podle jehož čl. III. při všech způsobech privatizace se při uzavírání účetních knih nevytvářejí opravné položky k majetku, resp. vytvořené opravné položky se ruší. Proto je žalovaná toho názoru, že státní podnik postupoval v souladu s těmito účetními předpisy.
Žalovaná na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání ze dne 4. 10. 2007 je toho názoru, že dovolatelkou odkazovaná přípustnost dovolání není dána. Především nešlo o vázanost soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího, neboť odvolací soud jen nařídil další nutné dokazování, vlastním právním posouzením věci se odvolací soud nezabýval. Není dán ani důvod nesprávného právního posouzení věci. Oba soudy správně posoudily povinnosti i odpovědnost žalované strany za řádné ocenění privatizovaného majetku. Výše kupní ceny byla stanovena nesprávně, jak prokázaly listinné důkazy i dva znalecké posudky. Žalobkyně navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a obsahuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1), se nejprve musel zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a proto v daném případě připadá v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) anebo písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí (rozsudku, popř. usnesení) odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze již shora zmíněným usnesením ze dne 28. 4. 2005, č. j. 1 Cmo 215/2004-46, předchozí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 7 Cm 178/2001-34, zrušil, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, a v novém rozsudku ze dne 22. 6. 2006, č. j. 7 Cm 178/2001-103, soud prvního stupně žalobě vyhověl a rozhodl jinak, než v předchozím rozsudku.
Na základě poučení, kterého se žalobkyni dostalo od odvolacího soudu podle §118a o. s. ř., bylo v dalším řízení prováděno doplnění dokazování k prokázání nesprávné účetní hodnoty předmětné pohledávky jako součásti ceny privatizovaného majetku. Současně však odvolací soud též naznačil, jak bude – v případě průkazu uvedené skutečnosti – nutno věc právně posuzovat s přihlédnutím k dohodě o kupní ceně ve smlouvě a event. vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení, resp. poskytnutí slevy z kupní ceny.
Z uvedených důvodů dovolací soud vycházel z přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v dalším se zabýval otázkou, zda rozhodné právní otázky byly odvolacím soudem správně posouzeny (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo a povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě kardinální otázkou právního posouzení je otázka, zda sporná pohledávka v původní nominální hodnotě 4,000.000,- Kč za dlužníkem W. G. s. r. o. v konkursu se právem či neprávem stala součástí privatizovaného majetku a zda ji tudíž nabyvatel právem či neprávem jako součást kupní ceny zaplatil.
Především je třeba odmítnout námitku dovolatelky, že Fond národního majetku ČR jako prodávající (převodce) nebyl účetní jednotkou a nebyl odpovědným za zahrnutí sporné pohledávky do účetní rozvahy prodávaného podniku, resp. části podniku a že tímto subjektem byl státní podnik. Podnik, popř. jeho část, jež byla předmětem prodeje ve velké privatizaci, byla objektem (předmětem) právního vztahu, nikoliv jeho subjektem a Fond národního majetku ČR jako účastník právního vztahu na straně prodávající odpovídal za řádné plnění povinností, vyplývajících ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku a ze zákonných, popř. dalších právních předpisů.
V řízení byla dostatečně prokázána chyba při stanovení výše kupní ceny, do níž byla nesprávně zahrnuta hodnota sporné pohledávky v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v rozhodném znění, a dalšími účetními předpisy, jak vyplynulo z listinných důkazů a zejména ze znaleckého posudku a auditorské zprávy (viz shora). V tomto směru je odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (i rozsudku soudu prvního stupně) naprosto přesvědčivé. Zcela správné je pak také právní posouzení předmětného nároku z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. jako plnění bez právního důvodu (nebyl právní důvod, aby sporná pohledávka byla součástí kupní ceny). Byla-li výše kupní ceny vyčíslena v rozporu s účetními předpisy, byla zároveň určena v rozporu s ujednáním o způsobu stanovení kupní ceny obsaženým ve smlouvě (§409 odst. 2 obch. zák.). Plnění nad rámec sjednané ceny je tudíž plněním poskytnutým bez právního důvodu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) nebyl v daném případě naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že napadené rozhodnutí je správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, a to odměnu podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 56.827,- Kč a 300,- Kč za jeden paušál hotových výloh (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem tedy částku 57.127,- Kč k rukám advokátky žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná svou povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu