ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4743.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4743/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně C., spol. s r.o., , zastoupené JUDr. J. J., advokátem proti žalovaným 1) L. F., a 2) H.V., , obou zastoupených JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení částky 898.860,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 148/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2007, č.j. 6 Cmo 347/2006-115, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. 50 Cm 148/2005-96, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2007, č.j. 6 Cmo 347/2006-115, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.827,- Kč, k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 50 Cm 148/2005-96, zamítl žalobu, aby žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 439.902,- Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně od 31.12.1998 do zaplacení, a aby žalované 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 458.957,- Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně od 31.12.1998 do zaplacení (výroky I. a II.) Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalovaných (zemřelý V. V.) dlužil žalobkyni z titulu nezaplacené ceny odebraného zboží žalovanou částku (tj. celkem 898.860,- Kč), a tento dluh ke dni 16.2.1996 zcela uznal a zavázal se jej uhradit do 31.12.1998. Jeho dědičkami se staly žalované 1) a 2), dědictví neodmítly a v souladu s §482 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen: „obč. zák.“) a §175q písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud schválil dědickou dohodu usnesením ze dne 29.6.2001, č.j. D 165/2000-89. Soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných se řídil obchodním zákoníkem (dále jen: „obch. zák.“), když oba byli podnikatelé. Že uznaný závazek byl splatný dne 31.12.1998, od 1.1.1999 tedy počala plynout ve smyslu ust. §407 odst. 1 obch. zák. nová čtyřletá promlčecí doba. Soud dále uzavřel, že uplatnění pohledávky v dědickém řízení ze strany žalobkyně mělo charakter evidenční, uplatnění pohledávky u soudního komisaře nevedlo ke stavení promlčecí doby, proto k námitce promlčení ze strany žalovaných žalobu zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, tedy že s ohledem na to, že žaloba byla podána až v září 2003 a obě žalované vznesly námitku promlčení, nebylo možno žalobkyni z důvodu promlčení nárok přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podala žalobkyně včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že vztah mezi ní a právním předchůdcem žalovaných je obchodní věcí, a má za to, že jde o věc občanskoprávní, když uznání dluhu nebylo opatřeno jeho identifikačním číslem a dlužník je podepsal jako občan. Ostatní námitky dovolatele spočívají v tvrzených vadách shora označeného dědického řízení po právním předchůdci žalovaných, námitkách proti platnosti dědické dohody a způsobu jeho vypořádání, a ve výhradách, že rozhodnutí v dědickém řízení postrádá oprávněná práva žalobkyně.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání není přípustné.
V daném případě může být dána přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. lze dovolání přezkoumat pouze z důvodů uplatněných v dovolání. Rozsahem dovolacích návrhů soud není vázán jen v případech uvedených v §242 odst. 2 o. s. ř., v daném případě se však o takovou situaci nejedná. Dovolací soud tak mohl správnost rozhodnutí posuzovat pouze z pohledu námitek dovolatelkou výslovně uplaněných v rámci daného dovolacího důvodu.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných šlo obchodněprávní vztah, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud tuto otázku řešil nesprávně či v rozporu s hmotným právem, když v okamžiku uznání závazku, tj. ke dni 16.2.1996, byly oba subjekty podnikateli, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že se týkal jejich podnikatelské činnosti. Pokud jde o další námitky dovolatelky, napadající správnost dědického řízení po zesnulém V. V., jakož i platnost dědické dohody a způsobu vypořádání dědictví, nejsou tyto námitky způsobilé kvalifikovaně zpochybnit závěry odvolacího soudu, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatelka ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačila), dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. 50 Cm 148/2005-96, dovolání přípustné není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. 50 Cm 148/2005-96, který byl dovoláním výslovně napaden, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelkou proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč. 1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 23. ledna 2009, dovolací soud v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ve výši 13.000,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění s připočtením 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.527,- Kč, celkem tedy 15.827,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu