ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.5231.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5231/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované A. K. V.a.s., zastoupené JUDr. P. G., advokátem, o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 5/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2007, č. j. 25 Co 377/2006-278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. června 2006, č. j. 35 C 5/2005-241, uložil žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 700.000 Kč od 16. března 1996 do 31. ledna 2001 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy na základě závazného právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 29 Odo 108/2003-99 (jímž byl zrušen rozsudek ze dne 24. července 2002, č. j. 18 Co 332/2002-90, kterým Krajský soud v Plzni potvrdil zamítavý v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. října 2001, č. j. 20 C 44/2001-66, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. května 2002, č. j. 20 C 44/2001-83, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 25 Co 214/2004-143, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (a dále poté, co Okresní soud Plzeň-město pravomocným usnesením ze dne 6. září 2005, č. j. 35 Co 41/2004-178, připustil, aby na místo původní žalované Č. a. P., a.s. se sídlem v P., V M. D., vstoupila do řízení společnost A. K. V., se sídlem v K. V.). Odvolací soud (ve shodě se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) soudu prvního stupně vytkl, že zamítl žalobu na základě závěru o absolutní neplatnosti předmětného smluvního ujednání o smluvní pokutě, aniž však provedl řádný výklad projevu vůle za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která základní výkladové pravidlo obsažené v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) doplňují.
Podle obsahu spisu nebylo mezi účastníky pochyb o uzavření smlouvy o zajištění dopravní obslužnosti území včetně jejího dodatku mezi žalobkyní, za níž jednal Okresní úřad Karlovy Vary, jako objednatelem a předchůdcem žalované jako dodavatelem a ani o tom, že žalobkyně žalované sjednané plnění poskytla a že finanční prostředky, jimiž nebyly kryty ztráty, žalovaná žalobkyni vrátila. Sporná byla mezi nimi otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě, jejíhož zaplacení se žalobkyně za prodlení s vrácením finančních prostředků na úhradu ztráty z přepravy po žalované v řízení domáhala.
Podle zjištění soudu bylo předmětné ujednání o smluvní pokutě upraveno v článku IV. smlouvy, v němž byly stanoveny dvě povinnosti dodavateli (tj. žalované) – jednak povinnost poskytnuté finanční prostředky měsíčně vyúčtovat vždy do 15. dne následujícího měsíce a dále povinnost nespotřebované finanční prostředky vrátit do 15. března 1996, přičemž pro případ nedodržení termínu dodavatelem (v odůvodnění rozsudku na druhé straně nesprávně uvedeno objednatelem) byla sjednána smluvní pokuta 0,5 % denně z celkové částky 700.000 Kč. Soud prvního stupně se proto v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zabýval výkladem projevu vůle účastníků smluvního vztahu. Za tím účelem přezkoumal jak předmětnou smlouvu ze dne 15. prosince 1995 ve znění jejího dodatku ze dne 19. ledna 1996, tak i předcházející vztah mezi účastníky (smlouvu ze dne 15. února 1995) a vyslechl též osoby, které smlouvu za obě strany projednávaly. Soud prvního stupně z jazykového, gramatického, ale i systematického výkladu ujednání o smluvní pokutě dovodil, že vůle účastníků směřovala k sjednaní smluvní pokuty ve výši 0,5 % za každý den prodlení z částky 700.000 Kč za nedodržení povinnosti vrátit přebytek finančních prostředků do stanoveného termínu 15. března 1996, což potvrdili i vyslechnutí svědci J. T. a F. A. Podle soudu by bylo naopak nelogické a v rozporu s výkladem projevu vůle účastníků, že by se předmětná smluvní pokuta vztahovala k porušení povinnosti finanční prostředky vyúčtovat. Kromě toho soud poukázal na tu skutečnost, že povinnost k doložení ztráty a vrácení případného přeplatku pod sankcí smluvní pokuty ve shodné výši byla již sjednána i v dřívější smlouvě mezi týmiž subjekty ze dne 15. února 1995. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani obranu, kterou žalovaná založila na tvrzené tísni při uzavření smlouvy a na názoru o rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy. Pakliže prodlení žalované s vrácením přeplatku od 16. března 1996 do 31. ledna 2001 bylo v řízení prokázáno, soud prvního stupně na základě závěru o platnosti předmětného ujednání o smluvní pokutě žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 25 Co 377/2006-278, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. června 2006, č. j. 35 C 5/2005-241 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud, za aplikace výkladových pravidel projevu vůle upravených v ustanoveních §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v článku IV. smlouvy ze dne 15. prosince 1995 ve znění jejího dodatku ze dne 19. ledna 1996 je určité a že se vztahuje k porušení povinnosti vrátit nepoužité finanční prostředky do stanoveného termínu. Toto posouzení má podle názoru odvolacího soudu zcela oporu v jazykovém a gramatickém výkladu předmětného ujednání, stejně jako v jeho systematickém zařazení ve smlouvě. Článek IV. smlouvy je totiž koncipován tak, že nejprve je v něm stanovena povinnost finanční prostředky ve sjednané době vyúčtovat, následuje povinnost nepoužité finanční prostředky ve sjednané lhůtě vrátit a na to navazuje ujednání o smluvní pokutě. V něm použité jazykové a gramatické vyjádření, jakož i jeho systematické zařazení ve smlouvě podle odvolacího soudu žádné pochybnosti o obsahu právního úkonu nevzbuzuje. Přestože dokazování vedené za účelem prokázání projevu vůle účastníků nepřineslo jednoznačný závěr o souladu vůle osob, které úkon činily či se na jeho tvorbě podílely, když vyslechnutí svědci vypovídali nejednotně v závislosti na jejich postavení či vztahu k účastníkům řízení, nezpochybnitelný rozpor vůle účastníků a jejího jazykového vyjádření nebyl podle odvolacího soudu prokázán.
Vytknout nelze podle odvolacího soudu nic ani závěru soudu prvního stupně o neúspěšnosti žalovanou tvrzené tísně při uzavření smlouvy, jelikož mezi účastníky šlo o obchodní závazkový vztah, který aplikaci občanského zákoníku o možnosti odstoupit od smlouvy pro tíseň a nápadně nevýhodné podmínky vylučuje. Kromě toho by stav tísně i v případě její oprávněnosti nezakládal neplatnost smlouvy, ale byl by jen podmínkou pro případné odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil i s ostatními zjištěními a závěry soudu prvního stupně ohledně předmětného ujednání o smluvní pokutě, a proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, přičemž jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že obsah právního úkonu obsažený v článku IV. smlouvy je v jeho jazykovém, gramatickém i systematickém vyjádření zřejmý. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nebylo by podle dovolatelky nutné prostřednictvím výslechu svědků zjišťovat vůli účastníků tohoto právního úkonu. Kromě toho poukazuje na to, že doplněné dokazování výslechem svědků, kteří se na procesu uzavírání smlouvy podíleli, potvrdilo rozpory o výkladu sporného pojmu „v případě nedodržení termínu“, tedy rozpory o úmyslu jednajících stran. Přestože spornost výkladu pojmu „v případě nedodržení termínu“ nebyla na základě doplněného dokazování odstraněna, odvolací soud dovodil, že pokud není prokázán nezpochybnitelný rozpor vůle účastníků a jejího jazykového vyjádření, je právní úkon určitý, srozumitelný a platný. Dovolatelka s tímto jeho posouzením nesouhlasí, namítajíc, že pouze jediný svědek (Ing. J. T.) vypověděl o sporném termínu shodně se závěrem soudu prvního stupně, zatímco podle výpovědi druhého svědka (F. A.) se měl uvedený termín vztahovat k povinnosti vyúčtovat ztrátu a třetí svědek nevypověděl k věci nic konkrétního.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru žalobkyně postupovaly soudy obou stupňů v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který již ve věci rozhodoval, přičemž skutková a právní tvrzení žalované jsou téměř totožná s již tvrzenými skutečnostmi v průběhu řízení, k nimž se již žalobkyně vyjadřovala, a proto má za nadbytečné tato svá vyjádření opětovně opakovat.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (v pořadí druhým rozsudkem) jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem o projevené vůli jednajících osob. Námitky dovolatelky lze proto z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byť dovolatelka jako dovolací důvod výslovně uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při výkladu smlouvy (konkrétně článku IV. obsahujícího ujednání o smluvní pokutě, jejíhož zaplacení se žalobkyně v řízení po žalované domáhala) – v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 9. července 2003, č. j. 29 Odo 108/2003-99 – z výkladových pravidel projevů vůle obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Námitka dovolatelky, že odvolací soud svůj závěr o určitosti smluvního ujednání o smluvní pokutě založil pouze na výpovědi jednoho ze svědků a výpovědi zbývajících dvou svědků pominul, není oprávněná. Odvolací soud totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl (vědom si rozpornosti svědeckých výpovědí), že dokazování v tomto směru nepřineslo jednoznačný závěr o souladu vůle osob, které úkon činily či se na jeho tvorbě podílely. Nedospěl tedy k závěru o shodné vůli jednajících osob, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž pouze konstatoval, že ani svědeckými výpověďmi nebyl prokázán rozpor vůle těchto osob s jejím jazykovým vyjádřením. Pokud za této situace odvolací soud svůj závěr o určitosti obsahu právního úkonu (článku IV. smlouvy obsahujícího ujednání o smluvní pokutě) nepostavil na hodnocení důkazů o obsahu vůle jednajících osob, nýbrž na jazykovém, gramatickém a systematickém výkladu ujednání o smluvní pokutě, pak mu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení.
Lze proto uzavřít, že se dovolatelce uplatněným dovolacím důvodem správnost závěru odvolacího soudu o určitosti smluvního ujednání o smluvní pokutě, jakož i na něj navazujícího závěru o nároku žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu za porušení povinnosti žalované vrátit nepoužité finanční prostředky do stanoveného termínu, zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu