ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.5290.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5290/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D. s.r.o., zastoupené Mgr. R. Z., advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. L. H., advokátem, o 118 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 228/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 8 Cmo 51/2007-88, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 8 Cmo 51/2007-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. října 2006, č. j. 61 Cm 228/2003-59, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 118 399 Kč s příslušenstvím a náklady řízení za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalobkyně ze zjištění, že soud prvního stupně (současně s vydáním platebního rozkazu) v souladu s ustanovením §114b odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vyzval žalovaného usnesením ze dne 26. března 2003, č. j. 24 Ro 88/2003-23, k písemnému vyjádření ve věci do 30 dnů pro případ, že proti platebnímu rozkazu podá odpor a současně ho řádně poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Z obsahu spisu (srov. doručenku u č. l. 22 spisu) dále vyplývá, že platební rozkaz i uvedené usnesení byly dne 31. března 2003 doručeny do vlastních rukou žalovanému, který podal dne 7. dubna 2003 proti platebnímu rozkazu nezdůvodněný odpor (č. l. 24 spisu) s tím, že ho odůvodní ve vyjádření k vydanému usnesení soudu. Žalovaný však podal vyjádření až v pátek dne 9. května 2003, tedy po uplynutí stanovené lhůty, která začala běžet dne 8. dubna 2003 a uplynula ve středu dne 7. května 2003. Za této situace, tj. v důsledku včasného nesplnění zmíněného usnesení soudu nastala podle odvolacího soudu fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně byl povinen podle §153a odst. 3 o. s. ř. věc rozhodnout rozsudkem pro uznání. Neučinil-li tak, rozhodl nesprávně; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě podle §153a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je postižen vadou předpokládanou v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu se zákonem, spojil-li s opožděným vyjádřením žalovaného na výzvu vydanou vyšším soudním úředníkem důsledky procesního uznání nároku, jelikož kvalifikovanou výzvu k vyjádření může podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydat pouze předseda senátu, a nikoli vyšší soudní úředník. Podle dovolatele proto postupoval správně soud prvního stupně, když ve věci nařídil jednání a věc meritorně rozhodl, aniž přihlížel k předchozím úkonům vyšší soudní úřednice. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Má za to, že řízení před soudy obou stupňů proběhlo zcela v souladu s českými právními předpisy, přičemž za dovolací důvod nepokládá ani nesouhlas žalovaného s vydáním výzvy k vyjádření vyšší soudní úřednicí, což označuje pouze za formální stránku věci. Pakliže se žalovanému podaným dovoláním správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž shledal, že odvolací soud řízení takovou vadou zatížil.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil své měnící rozhodnutí na závěru o pochybení soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že nerozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli v důsledku opožděného vyjádření žalovaného na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. nastala fikce uznání nároku žalovaným podle §114b odst. 5 o. s. ř. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Rozsah činnosti vyšších soudních úředníků v občanském soudním řízení byl v době vydání usnesení soudu ze dne 26. března 2003 podle §114b odst. 1 o. s. ř. upraven ustanoveními §9, §10, §12 a §13 zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění zákona č. 152/1995 Sb. a zákona č. 62/1999 Sb., přičemž jde o výčet taxativní.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 1839/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2005, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož usnesení obsahující výzvu žalovanému podle §114b odst. 1 o. s. ř. může vydat pouze předseda senátu (samosoudce), jelikož z ustanovení §9, §10, §12 a §13 zákona o vyšších soudních úřednících ve znění účinném ke dni vydání výzvy nevyplývá, že by zmíněné usnesení byl oprávněn vydat též vyšší soudní úředník, a od tohoto závěru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci. Jestliže tedy odvolací soud spojil tzv. fikci uznání nároku s opožděným vyjádřením k výzvě soudu vydané podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyšší soudní úřednicí, pochybil při aplikaci procesních předpisů, neboť přehlédl, že při vydání usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř. byl soud prvního stupně nesprávně obsazen [srov. §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Pakliže fikce uznání nároku žalovaným podle §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala, nebyly podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. splněny. Námitka dovolatele je důvodná a rozsudek odvolacího soudu tudíž není správný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu