ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.834.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 834/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně CH., a. s., se zastoupené Mgr. M. B., advokátem proti žalovanému: PhDr. R. V., o zaplacení 356.168,50 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 155/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2007, č. j. 8 Cmo 271/2007-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 53 Cm 155/97-307, kterým byla žaloba na zaplacení částky 356.168,50 Kč zamítnuta, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Poněvadž ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, v dovolání nevymezila. Její dovolací námitky se týkají posouzení otázky, zda vymáhaný nárok představuje závazky související s privatizovaným majetkem ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tzv. „zákon o velké privatizaci“).
V tomto ohledu však dovolatelka nezpochybňuje skutečnost, že odvolací soud „nesprávně právně vyhodnotil“ zjištěné skutkové okolnosti, nýbrž ve skutečnosti vytýká hodnocení provedených písemných důkazů (zejména protokolu o předání a převzetí privatizovaného majetku ze dne 9. 12. 1996) a z nich vyplývajícího skutkového zjištění, že vymáhané závazky žalovaný v rámci privatizace majetku převzal. Dovolatelka tak ve skutečnosti namítá, že skutkový závěr soudů, že předmětné závazky nebyly součástí privatizovaného majetku, není správný a takto uplatňuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento důvod dovolání však v případě, že je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně použít nelze. V předmětném případě je jediným aplikovatelným důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolatelkou vznesené námitky však pod tento dovolací důvod není možno podřadit.
Jestliže tudíž dovolatelkou uplatněné námitky, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nenaplňují, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolací soud neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i proti výroku II. o nákladech odvolacího řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu