ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.891.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 891/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně D. C. C., s. r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátkou, proti žalovanému G. Š., zastoupenému JUDr. H. H., advokátkou, o zaplacení částky 1,098.082,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 46/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 19 Co 332/2006-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29.935,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. února 2006, č. j. 26 C 46/2004-98, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,098.082,50 Kč a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný požádal 19. února 2001 o vydání služební karty D. C. (dále jen „platební karta“) vyplněním předtištěného formuláře žalobkyně, při předání žádosti byly žalovanému vydány obchodní podmínky v českém jazyce, v nichž byla upravena práva a povinnosti účastníků. Podle bodu 1 obchodních podmínek žalovaný jako držitel platební karty mohl jejím prostřednictvím čerpat peněžní prostředky k tíži žalobkyně a podle bodu 2.5. byl povinen vyčerpané prostředky žalobkyni vrátit v termínech uvedených na výpisech z účtu, jež byly současně podle bodu 2.1. fakturami. Platební kartu žalovaný převzal 28. února 2001. V době od 22. června do 6. srpna 2001 prostřednictvím karty „provedl čerpání prostředků“ ve výši 927.000,- Kč. Z této částky uhradil 185.000,- Kč. Žalobkyně vyčíslila podle bodu 2.6. obchodních podmínek za prodlení s úhradou čerpaných prostředků úroky z prodlení částkou 353.382,50 Kč. K tíži žalovaného zaúčtovala i roční poplatek za používání služební karty 2.500,- Kč podle bodu 2.2. a 2.3. obchodních podmínek. Celková dlužná částka tak činí 1,098.082,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž obsah byl určen v souladu s ustanovením §273 odst. 1 obch. zák. odkazem na obchodní podmínky. Právo na zaplacení úroků z prodlení, které byly dohodnuty ve výši 1,5 až 3,16 % za každý měsíc z vyúčtované a nesplacené jistiny, vyplývá z ustanovení §369 odst. 1 obch. zák.
Námitku žalovaného, že obchodní podmínky nepřevzal a nebyl s nimi seznámen, nepovažoval za důvodnou s tím, že výpovědí svědka N. byla tato skutečnost prokázána, a povinnost dodržovat obchodní podmínky, jež upravovaly vzájemná práva a povinnosti účastníků, je uvedena i na titulní straně žádosti o vydání platební karty vyplněné a podepsané žalovaným. Žalovaný po dobu užívání platební karty neavizoval, že mu není známo, za jakých podmínek může úvěr čerpat.
Nepřisvědčil ani výhradě, že dlužnou částku by měla zaplatit společnost C., spol. s r. o., jež byla zaměstnavatelem žalovaného. Zdůraznil, že z obchodních podmínek vyplývá, že pouze žalovaný jako držitel platební karty byl povinen platit podle doručených výpisů z účtu, jež byly zároveň „fakturami“, čerpané částky, poplatky a sankce vyúčtované podle obchodních podmínek. Pasivní věcná legitimace tak byla prokázána.
K námitce, že v rozporu s ustanovením §497 obch. zák. nebyla určena výše poskytnutého úvěru, odvolací soud uvedl, že jde o dispozitivní ustanovení, jak vyplývá z ustanovení §263 odst. 1 obch. zák., a účastníci využili smluvní volnosti a upravili vzájemná práva a povinnosti v obchodních podmínkách odchylně od zákonné úpravy, tj. bez stanovení úvěrového limitu. Obchodní podmínky, jež se staly součástí smlouvy, tak mají přednost před dispozitivními ustanoveními zákona. Nedostatek ujednání o úvěrovém limitu neznamená, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena či že by byla neplatná, neboť podstatná náležitost smlouvy podle ustanovení §497 obch. zák., tj. poskytnutí peněžních prostředků za úplatu k této činnosti oprávněným subjektem, byla řádně dohodnuta a v ostatním byl obsah smlouvy určen obchodními podmínkami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák., jejíž obsah byl určen též odkazem na obchodní podmínky podle ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že smlouva o úvěru uzavřena nebyla, neboť žalovaný vyplnil pouze žádost o vystavení platební karty, na níž není podpis osoby oprávněné jednat za žalobkyni, ani její „razítko“. Uzavření smlouvy o úvěru nebylo nijak prokázáno. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že chybí podstatná část smlouvy o úvěru, a to určení částky, která má být věřitelem poskytnuta dlužníkovi. Dále namítá, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s obchodními podmínkami žalobkyně, když tato skutečnost nevyplývá z výpovědi svědka Novotného, ani z jiných důkazů. Navíc z obchodních podmínek předložených žalobkyní není zřejmá jejich platnost a účinnost. Zdůrazňuje, že obchodní podmínky mu byly zaslány až s platební kartou a šlo o obchodní podmínky v německém jazyce. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle písmene c).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou neúplná a nesprávná, neboť jde o námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázky, zda smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení §497 obch. zák. musí obsahovat ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. určuje, že ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
Podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Podle ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.
Z ustanovení §497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho prospěch peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přitom podle ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. smlouva o úvěru uvedené podstatné náležitosti musí obsahovat, včetně ujednání o výši peněžních prostředků, kterou se věřitel zavázal dlužníkovi na požádání poskytnout, a pokud se o této podstatné náležitosti strany nedohodly, nejde o smlouvu o úvěru.
Nebylo-li v dané věci zjištěno, že strany se dohodly, v jaké výši budou žalobkyní peněžní prostředky žalovanému poskytnuty, a tuto výši neobsahují ani obchodní podmínky, které se staly součástí smlouvy podle ustanovení §273 odst. 1 obch. zák., nejde o smlouvu o úvěru ani o jinou typovou smlouvu upravenou v obchodním zákoníku, ale o nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., jejímž obsahem byla práva a povinnosti žalobkyně jako věřitelky a žalovaného jako dlužníka tak, jak byla zjištěna z obchodních podmínek soudy nižších stupňů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák., proto není správný. Toto nesprávné posouzení smlouvy však nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný má povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku z titulu závazku z nepojmenované smlouvy.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Doplnil-li dovolatel dovolání podáním ze dne 4. září 2008, doručeným Nejvyššímu soudu dne 8. září 2009, nebylo k tomuto doplnění přihlédnuto s ohledem na uplynutí lhůty k podání dovolání určené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 29.635,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu