ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.945.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 945/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Č. i., a.s., zastoupeného Mgr. D. J., advokátem, proti žalovaným 1) T. T. s.r.o., a 2) S. ž. d. c., státní organizace, o určení neplatnosti smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 12/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2007, č.j. 13 Co 400/2007-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, v záhlaví označenému, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih, ze dne 12. června 2007, č.j. 4 C 12/2007-301, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, označených v žalobě, uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, a určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je první žalovaný, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel odkazuje, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam má napadené rozhodnutí, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel dovolacími námitkami obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam relevantní jen takové otázky (z těch, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že dle ustanovení §240 odst. 1 a 2 o. s. ř. nepřihlédl pro opožděnost k doplnění dovolání dovolatele ze dne 1. října 2009, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jež uplynula v pondělí 26. ledna 2009. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, jež nemůže být prodloužena a jejíž zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Za právní otázku, mající zásadní právní význam, označil dovolatel aplikaci těchto předpisů na daný případ: a) článků 87 – 89 Smlouvy o založení Evropských společenství (v souvislosti s možným poskytnutím veřejné podpory při prodeji majetku České republiky) a b) ustanovení §38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, a ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích. Nesprávně byly v daném případě aplikovány, podle názoru dovolatele, i ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel rovněž namítl, že „soudy vůbec neprověřovaly okolnosti tvrzeného naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení neplatnosti předmětných smluv“ dle §80 písm. c) o. s. ř. Dovolatel svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyvozuje z toho (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, 2 Cdon 824/97, 30 Cdo 1571/2006), že dle jeho přesvědčení bylo nabídkové řízení na prodej žalobou dotčených nemovitostí provedeno v rozporu s ustanovením §39 obč. zák. a kupní smlouva o převodu sporných nemovitostí mezi prvním a druhým žalovaným je absolutně neplatná mimo jiné i z důvodu jejího rozporu s právem Evropské unie. Dovolatel uvedl, že v případě požadovaného určení dojde k plnému obnovení „nyní ohroženého práva žalobce ucházet se v řádné soutěži o koupi státního majetku“.
Dovolatel vytýká, že postup při prodeji nemovitostí ze strany Správy železniční dopravní cesty, respektive jejího agenta (zprostředkovatele) byl netransparentní a diskriminační, v důsledku čehož mu nebylo umožněno se o nabízené nemovitosti řádným způsobem ucházet. Podle názoru dovolatele uvedenou diskriminaci je nutno dovozovat z tzv. podmínek prodeje; žalovaná Správa železniční dopravní cesty nikdy nevydala ještě před zahájením procesu prodeje nemovitostí soubor podmínek, za nichž budou transakce realizovány, ani případné návrhy smluv, přitom informovala jednotlivé uchazeče rozdílným způsobem a její agent (zprostředkovatel) se žalující akciovou společností nevyjednával. Dovolatel uvedl, že podmínky prodeje, sdělené žalující akciové společnosti agentem žalované Správy železniční dopravní cesty dopisem ze 4. 12. 2006, „byly nastaveny tak, že je mohla splnit jen osoba, která musela být s jejich obsahem obeznámena již dříve (např. ohledně lhůty pro prokázání finanční solventnosti, při jejímž opožděném sdělení nebylo možné bankovní záruku sjednat); z tohoto dopisu ostatně ani náznakem nevyplývalo, že by dne 18. 12. 2006 výběrové řízení už skončilo, a proto žalující akciová společnost považovala tento dopis a požadavky v něm uvedené pouze za jednu z dalších fází v rámci výběrového řízení, v němž se bude dále jednat. Nemovitosti, které byly předmětem výběrového řízení (nebo alespoň celá řada z nich), pak nebyly prodány za cenu běžnou v daném místě a v daném čase.
Dovolatel rovněž namítl, že smlouva z 18. 12. 2006 byla v daném případě neplatná i pro rozpor obsahu smlouvy s právem Evropských společenství, a to z toho důvodu, že jejím uzavřením došlo k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu. Soudy obou stupňů se měly při projednávání této žaloby zabývat (ve smyslu článků 87-88 Smlouvy o založení Evropských společenství) tím, zda v tomto případě šlo o veřejnou podporu či nikoli. Podle názoru dovolatele v daném případě došlo „kumulativně k naplnění všech pojmových znaků vymezujících veřejnou podporu, a to následujícím způsobem: a) poskytovatelem veřejné podpory tu byl stát, respektive byly poskytovány státní prostředky, b) v důsledku prodeje souboru nemovitostí žalované společnosti s ručením omezeným T. T. došlo k poskytnutí výhody kupujícímu, c) došlo k narušení soutěže a d) došlo k ovlivnění obchodu. Podle článku 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství tu nebyly splněny podmínky vyloučení veřejné podpory. Dovolatelka je přesvědčena, že i ve stadiu dovolacího řízení měl být dán podnět k zahájení řízení o předběžné otázce u Evropského soudního dvora v L., „a to jednak ohledně výkladu právní povahy komunitárních pravidel a jednak ohledně výkladu jejich obsahu“.
Dovolatel dále vytkl soudům obou stupňů, že v daném případě „nesprávně interpretovaly příslušná zákonná ustanovení upravující prodej státního majetku“. Dovolatel je toho názoru, že v tomto případě mělo být postupováno podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právní vztazích. Dovolatel má za to, že tu nebyl možný postup, při němž by došlo usnesením vlády ČR k vynětí z režimu zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, (tzv. „zákon o velké privatizaci“), „neboť ustanovení §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. nenahrazovalo privatizační projekt“ a podle názoru dovolatele „vláda ČR takto nebyla oprávněna rozhodnout“ a soudy obou stupňů uváděné usnesení vlády ČR č. 870 z 19. 7. 2006 měly posoudit tak, že je, podle názoru odvolatele, „zcela bez jakýchkoli účinků“.
Při samotném prodeji majetku státu pak, podle názoru dovolatele, nebyly respektovány tyto ze zákona vyplývající závazky: 1. při prodeji nebyla respektována rovnost všech zájemců o nabytí prodávaného státního majetku; 2. majetek nebyl prodáván za cenu obvyklou v daném místě a času prodeje; 3. nebyla zachována při prodeji transparentnost celého procesu prodeje.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu, Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích mnohokrát judikoval, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 548/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit: 3/1997, č: SJ 21/1997).
Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i právní závěr uveřejněný v téže Sbírce pod č. 53/1973, str. 187).
Podle konstantní judikatury je dán nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy z důvodu, že bylo možné žalovat o určení práva nebo právního vztahu, pro něž má otázka platnosti smlouvy povahu otázky předběžné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, str. 113).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 (v obdobné věci mezi stejnými účastníky), od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci, uvedl, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení“.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce (ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství) je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu Evropské unie. Předložení předběžné otázky soudem členského státu Soudnímu dvoru v L. předpokládá jen situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká platnosti či výkladu práva Evropských společenství a nikoli prostředkem vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Soudní dvůr v L. podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství [srov. např. věc 299/95 Kremzow versus Rakousko /1997/ ECR I. – 2629, bod 19, nebo věc C 144/1995 Maurin /1996/ ECR I. 2969, bod 13. V tomto odstavci citovaný právní závěr k problematice podnětů účastníků řízení soudu ČR k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v L. zaujal senát Nejvyššího soudu např. již v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1324/2006].
Vzhledem k uvedeným právním závěrům, zejména z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) anebo z publikovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR, (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem, v němž při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. vycházel v podstatě z týchž výkladových závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla ani zčásti řešena již v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že odvolací soud svou aplikací a výkladem ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v daném případě nesprávně posoudil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, dovozovaný ze skutečnosti, že žalobci bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí ve věci by žalobci vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet. Opodstatněným je naproti tomu závěr odvolacího soudu, že u žalobce není dána naléhavost právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalovaných nemovitostí prvním žalovaným, neboť z „žádných prokázaných skutečností nesvědčí“, že by žalobce měl právo na uzavření kupní smlouvy k uvedeným nemovitostem. První žalovaný neměl zájem převádět jednotlivé nemovitosti, ale dával přednost nabídkám na odkup celého souboru nabízených nemovitostí, přičemž žalobce se zajímal pouze o žalobou dotčené nemovitosti a jiných se jeho nabídka na odkup netýkala; sotva se tedy lze domnívat, že by mu první žalovaný v případě, že byl žalobce se svým požadovaným určením uspěl, nemovitosti bez dalšího prodal.
Ohledně naléhavého právního zájmu žalobce v posuzovaném případě lze proto uzavřít, že žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřená mezi třetími subjekty (žalovanými), nesplňuje podmínku legitimního očekávání žalobce, že touto smlouvou byl zkrácen na svých právech včetně práva vlastnického, jestliže neplatnost takové smlouvy není založena na přímém porušení práv žalobce jako třetí osoby.
Žaloba na určení vlastnického práva pak nemůže v daném případě splnit legitimní očekávání žalobce, že bude soudem určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, jestliže tu chybí právní důvod (titul), který vlastnické právo žalobce založil, přičemž žalobce takový nabývací právní důvod (titul) ani netvrdil.
Pokud dovolatel v dovolání uplatnil námitku, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že žalobci nebylo dle jeho tvrzení soudem prvního stupně poskytnuto řádné poučení dle §118a o jeho povinnosti prokazovat naléhavý právní zájem, resp. o procesních důsledcích toho, že jeho naléhavý právní zájem prokázán nebude, je třeba uvést, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani případné vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), kterýžto předpoklad, jak výše uvedeno, splněn není.
Za situace, kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, směřujícím proti výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nutno uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm.c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a jiným účastníkům dle obsahu spisu v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu