ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.996.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 996/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce S., k. d. J., zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti žalované A., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. R., advokátem, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 116/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 4 Cmo 345/2007-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 32 Odo 1387/2005-100, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 9. února 2005, č. j. 4 Cmo 99/2004-78, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 36 Cm 116/2001-60, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 – dále též jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí nemá oporu v dokazování skutečností rozhodných pro zjištění, zda žalovaná provedla volbu nároku a zda šlo o přiměřenou slevu, nejsou tyto jeho námitky, které lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně relevantní. Je tomu tak proto, že podle cit. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze skutkový základ sporu v dovolacím řízení napadnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.) a nikoli v případě (jak je tomu i v posuzované věci) přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel však nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z tohoto důvodu může totiž dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, namítá-li dovolatel vadu řízení, jíž se měly dle jeho názoru dopustit soudy obou stupňů tím, že se nezabývaly kompenzační námitkou žalované. Vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Pro úplnost je však možné dodat, že neshledal-li odvolací soud (soud prvního stupně) existenci žalobní pohledávky, nebyl naplněn předpoklad pro zohlednění kompenzační námitky žalované.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu