ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1142.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1142/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného advokátem, proti žalované H. v. d. L., zastoupené advokátem, o zaplacení 456.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1165/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 20 Co 379/2006-172, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 20 Co 379/2006-172, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. března 2006, č. j. 6 C 1165/2001-151, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
V dovolání je prosazován názor, že odvolací soud pochybil („nerespektoval ustanovení §657 obč. zák.“), pokud žalobci, který poskytl žalované půjčku v cizí měně (ve švýcarských francích), přiznal zůstatek dluhu v českých korunách. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, posuzoval případ, kdy půjčka byla poskytnuta v cizí měně a věřitel po dlužníku požadoval její vrácení v českých korunách. Dovodil, že peněžitým se rozumí závazek, jehož předmětem jsou peníze jakožto zákonné platidlo a není proto rozumného důvodu zamítnout žalobu
na peněžité plnění vyjádřené v české měně, pakliže v době podání žaloby peněžitý závazek dlužníka vůči věřiteli existoval, české koruny i měna, v níž byla půjčka poskytnuta, jsou konvertibilní měnou, což znamená, že je lze vzájemně přepočítat v určitých poměrech, resp. kurzech, a lze tudíž nepochybně zjistit, zda věřitel
po dlužníku nepožaduje více, než je podle smlouvy o půjčce oprávněn. Své závěry dovolací soud podpořil odkazem na ustanovení §155 o. s. ř., z něhož (z jeho odstavců 2 a 3) vyplývá, že je-li žaloba důvodná, avšak §155 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje přiznat žalobci plnění v cizí měně (nejsou pro to splněny předpoklady), není to důvodem k zamítnutí nebo odmítnutí žaloby anebo k zastavení řízení; soud i bez návrhu žalobci přizná odpovídající peněžité plnění v měně České republiky. Jestliže je tedy soudu umožněno přiznat namísto požadovaného peněžitého plnění v cizí měně odpovídající peněžité plnění v měně České republiky, bylo by nelogické, aby žaloba byla zamítnuta výhradně proto, že požadované peněžité plnění je vyjádřeno v měně České republiky, ačkoli vyjádřeno mělo (mohlo) být v cizí měně. Jinak řečeno, věřiteli - cizozemci podle §1 písm. c/ zákona č. 219/1995 Sb. - nelze upírat, aby si zvolil, zda bude požadovat peněžité plnění, jež mu mělo být jeho dlužníkem poskytnuto, v dohodnuté cizí měně nebo v jejím ekvivalentu v národní měně dlužníka. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v posuzované věci, kdy je žalováno vrácení zůstatku půjčky, jež byla poskytnuta ve švýcarských francích, které jsou konvertibilní měnou vůči české koruně. Z uvedeného výkladu vyplývá, že nemůže obstát ani námitka žalované, že „v případě, že by přiznání plnění v cizí měně nebylo možné a bylo by nutné přiznat jeho ekvivalent v českých korunách, musel by soud pro přepočet použít kurs platný v době rozhodování“. Má-li být plnění v českých korunách ekvivalentem, musí odpovídat zůstatku dluhu ke dni jeho splatnosti; jinak řečeno dlužník je povinen vrátit zůstatek půjčky a je nerozhodné, zda v měně, v níž mu byla poskytnuta, nebo v českých korunách v hodnotě odpovídající zůstatku půjčky v cizí měně.
Protože odvolací soud rozhodl v intencích závěrů dovolacího soudu, je jeho rozhodnutí správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným.
Vzhledem k tomu, že dovoláním byl výslovně napaden i výrok o nákladech řízení, který - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.), nezbylo než zvažovat přípustnost dovolání rovněž z hlediska ustanovení §237 až 239
o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání podle
§237 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu