ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1152.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1152/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 17.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 222/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 57 Co 502/2007-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném a po V. K. domáhala zaplacení 35.200,- Kč. Uváděla, že odstoupila od smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kachlových kamen, a žalovaná částka představuje plnění, které podle smlouvy zhotoviteli poskytla.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 13 C 222/2005-59, zastavil řízení proti V. K. (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 35.200,- Kč a nahradit jí náklady řízení (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobkyní a V. K. rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 57 Co 502/2007-89, výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 17.600,- Kč, potvrdil a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu požadující po něm zaplacení dalších 17.600,- Kč zamítl. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s přihlédnutím k procesnímu postupu, který zvolila (tj. zpětvzetí žaloby vůči původně výlučně žalovanému V. K. a návrh na přistoupení žalovaného do řízení), neurčila podíly žalovaných a proto bylo namístě vycházet z toho, že jsou ve vzájemném poměru shodné. Vůči žalovanému tak mohlo být – po zpětvzetí žaloby vůči V. K. – rozhodováno pouze o polovině žalované částky. Žalobkyně připomíná, že soud prvního stupně vůči žalovanému rozhodl rozsudkem pro uznání a žalovaný proto mohl tento rozsudek napadnout pouze z důvodů stanovených v §205 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud pochybil jednak tím, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné nezamítl, a dále tím, že její pohledávku rozdělil na dvě poloviny s odůvodněním, že se automaticky vůči žalovanému po zpětvzetí žaloby vůči V. K. snížila. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání vyplývá,
že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud – v její neprospěch – změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, by dovolání žalobkyně nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek
ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v části přiznávající jí 17.600,- Kč žalobkyni nebyla – objektivně vzato – způsobena újma na jejích právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného výroků. Stejně tak dovolání žalobkyně neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. I kdyby žalobkyně nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení odůvodnila, nebylo by dovolání proti tomuto výroku přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod označením R 4/2003).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně v posuzované věci směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že žalobu do částky 17.600,- Kč zamítl, tedy rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč, a není tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 o. s. ř. a z hlediska jiného ustanovení přípustnost dovolání v posuzované věci zvažovat nelze, Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu