ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1410.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1410/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně K. O. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. N., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 126/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č. j. 22 Co 258/2004-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 26 C 126/97-146, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti S. spol. s r. o. domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 220.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1993 do 30. 6. 1994, s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a 17 % úrokem z prodlení od 24. 10. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (jeho předchozí žalobě zcela vyhovující rozsudek ze dne 23. března 2000, č. j. 26 C 126/97-56, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, č. j. 53 Co 441/2000-73, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že se jí nepodařilo prokázat, že uzavřela s žalovaným zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění nájmu obchodního střediska B. Žalovaný popřel správnost fotokopie (originál nemá žádný z účastníků k dispozici) zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 5. 1993 uzavřené mezi S. spol. s r. o. jako zprostředkovatelkou a žalovaným, neboť neobsahovala ujednání o tom, že část zprostředkovatelské provize ve výši 200.000,- Kč zaplatí žalovaný a zbytek ve výši 220.000,- Kč zaplatí zprostředkovateli majitelé objektu M. Š. a L. S. Jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně dohody o způsobu doplacení zprostředkovatelské odměny, nebylo možno žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 22 Co 258/2004-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 220.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1993 do 30. 6. 1994,
s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a se 17 % úrokem z prodlení
od 24. 10. 1994 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem svědků V. N. a M. Š. a fotokopií zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 5. 1993 vzal za prokázané, že žalovaný a společnost S. spol. s r. o. (dále jen „zprostředkovatel“) uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele zajistit pro něj nájem nebytových prostor v P. Za tuto činnost měl zprostředkovatel získat jednorázovou provizi ve výši dvou měsíčních plateb nájemného. V případě, že předmětem nájmu bude nákupní středisko B., výše provize měla odpovídat jednomu měsíčnímu nájemnému. Žalovaný se zároveň zavázal (v případě vážného zájmu) složit zálohu ve výši poloviny měsíčního nájemného, která bude odečtena od dohodnuté provize. Svědek V. N. - bývalý jednatel společnosti S. T. spol. s r. o. - vyloučil, že by smlouva byla uzavřena v jiném znění. Existenci jakékoli dohody o způsobu úhrady provize zprostředkovatele vyloučili rovněž majitelé objektu B. – L. S. a M. Š. Odvolací soud uzavřel, že postrádá jakoukoli logiku tvrzení žalovaného o dohodě, že pronajímatelé objektu B. za něj budou hradit zbytek provize zprostředkovateli; na základě takového (tvrzeného) ujednání by se zprostředkovatel nemohl domáhat vůči pronajímatelům objektu žádného plnění. Naopak žalovaný, který připustil, že se společností S. T. spol. s r. o. uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, neprokázal, že spornou částku neměl zaplatit on, ale třetí osoba.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. vytýká nesprávný závěr o rozložení důkazního břemene za situace, kdy popřel správnost smlouvy ze dne 28. 5. 1993. Dovodil-li odvolací soud přesto, že žalobkyně prokázala oprávněnost svého požadavku pominul - s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17 dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96 - že v případě soukromé listiny stíhá účastníka, který takovou listinu předložil k důkazu jak povinnost důkazní tak
i břemeno důkazní; tento účastník nese procesně nepříznivé následky toho, že se
v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Svědci V. N., L. S. a M. Š. nemohli vyvrátit jeho tvrzení, že podepsal smlouvu v jiném znění. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Žalovaný nenamítá, že řízení bylo zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne,
i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto
se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže
ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalovaný namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene za situace, kdy popřel správnost (pravdivost) soukromé listiny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
V řízení měla žalobkyně, dovozující ze smlouvy ze dne 28. 5. 1993 pro sebe příznivé právní důsledky (právo na zaplacení zprostředkovatelské odměny), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukromé listiny, kterou předložila k důkazu, zejména povinnost žalovaného doplatit jí zbytek dohodnuté zprostředkovatelské odměny ve výši 220.000,- Kč. Jestliže k prokázání tvrzení
o uvedené povinnosti žalovaného předložila fotokopii smlouvy ze dne 28. 5. 1993, jejíž správnost (výhradou vůči obsahu) žalovaný popřel, pak v souladu se shora uvedenými principy došlo k přenosu důkazního břemene zpět na žalobkyni. Bylo na ní, aby jinými důkazními prostředky (§125 o. s. ř.) prokázala pravdivost svého tvrzení. Těmito důkazy byly svědecké výpovědi V. N. a M. Š. Jejich hodnocení soudem vyznělo v závěr, že dokazování potvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce coby zprostředkovatel a žalovaný se v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě dohodli, že žalovaný zaplatí v případě zprostředkování nájmu nákupního střediska B. v P. zprostředkovatelskou odměnu (provizi) odpovídající jednomu měsíčnímu nájemnému tohoto objektu, tj. částce 420.000,- Kč a dosud zaplatil jen 200.000,- Kč; žalobkyně tak své důkazní břemeno unesla.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).
Výhradou, že odvolací soud vyšel z nesprávného skutkového závěru, že se smluvně zavázal zaplatit žalobkyni zprostředkovatelskou odměnu v celkové výši 420.000,- Kč a dosud jí uhradil zálohově jen 200.000,- Kč, uplatňuje žalovaný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění obsahu zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 5. 1993 uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně. Skutkový závěr, že si smluvní strany dohodly, že za zprostředkování nájemní smlouvy náleží zprostředkovatelská provize ve výši jednoho měsíčního nájmu, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Toto zjištění vyplývá ze čl. IV. smlouvy o zprostředkování ze dne 28. 5. 1993 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností S., spol. s r. o. jako zprostředkovatelem a žalovaným jako zadavatelem, ze čl. V. nájemní smlouvy ze dne 15. 6. 1993, a ze svědeckých výpovědí V. N., jednatele S., spol. s r. o., M. Š. a L. S., majitelů objektu B. Tvrzení žalovaného, že v předložené kopii zprostředkovatelské smlouvy chybí ujednání, podle něhož neuhrazenou část provize ve výši 220.000,- Kč jsou povinni zaplatit majitelé obchodního střediska B., nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo
a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu