ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1672.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1672/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. O., zastoupenému advokátkou, o 445.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 112/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2007, č.j. 11 Co 499/2006-202, 11 Co 500/2006-202, takto:
Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 4. 2006, č.j. 9 C 112/97-163, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 7. 2006, č.j. 9 C 112/97-171, se zastavuje.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2007, č.j. 11 Co 499/2006-202, 11 Co 500/2006-202, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č.j. 11 Co 499/2006-202, 11 Co 500/2006-202, potvrdil rozsudek ze dne 12. 4. 2006, č.j. 9 C 112/97-163, ve spojení s usnesením ze dne 10. 7. 2006, č.j. 9 C 112/97-171, kterým Okresní soud v Chomutově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 445.000,- Kč s 5% úroky z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení a povinnost nahradit žalobkyni a státu náklady řízení; rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu o zaplacení 5 % úroku z prodlení z částky 445.000,- Kč od 1. 7. 1995 do 31. 8. 1995 zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že 8. 12. 1991 půjčil právní předchůdce žalobkyně žalovanému 200.000,- Kč, o čemž byla sepsána smlouva, kterou oba její účastníci podepsali (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Dne 25. 12. 1991 půjčil právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 320.000,- Kč, o čemž byla opět sepsána smlouva podepsaná smluvními stranami. V řízení zahájeném 8. 12. 1994 se právní předchůdce žalobkyně domáhal po žalovaném zaplacení 520.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení (17. 5. 1995) žalovaný se svou manželkou uznal v advokátní kanceláři E. H. dluh z titulu nesplacených půjček vůči právnímu předchůdci žalobkyně a jeho manželce v celkové výši 520.000,- Kč (§558 obč. zák.) a současně byla sjednána dohoda o splátkách. Obě smlouvy o půjčce, jakož i uznání dluhu jsou podle odvolacího soudu platnými právními úkony (§37 obč. zák.). Žalovaný dohodu o splátkách nedodržel, přičemž nesplacena zůstala částka 445.000,- Kč. V prodlení se splácením předmětného dluhu je žalovaný od 1. 9. 1995. Odvolací soud neuvěřil žalovanému, že smlouvy o půjčce uzavřel po vyhrožování a vydírání; jeho obranu považoval za snahu zbavit se závazku, který má vůči žalobkyni. Dohoda o převodu vozidla zn. M. S. na kompenzaci části dluhu zůstala nenaplněna.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením ze dne 10. 7. 2006, č.j. 9 C 112/97-171) v nákladových výrocích napadl žalovaný dovoláním. S odkazem na důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, napadá způsob, jakým soudy ke skutkovým závěrům dospěly, včetně hodnocení provedených důkazů a z takto vadně zjištěného skutkového stavu vyvozuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
V občanském soudním řízení rozhoduje Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) o mimořádném opravném prostředku (dovolání) proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.). Zákon neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně; přezkum takového rozhodnutí v dovolacím řízení je proto vyloučen. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Dovolání směřující proti části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu (ve spojení s usnesením ze dne 10. 7. 2006, č.j. 9 C 112/97-171), a proti výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř.), byť je součástí rozsudku.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř. Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení, ani rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jimi však uvedené výroky nejsou (rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení navíc není usnesením, jímž by odvolací soud měnil či potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Dovolání není přípustné ani v té části, jíž napadá výrok rozsudku, kterým odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 1. 7. 1995 do 31. 8. 1995 zamítl.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §236 odst. 1 a násl. o.s.ř. je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků
je v daném případě oprávněn – ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b/ o.s.ř. – dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 4/2001 pod č. 28). Dovolateli však výrokem, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, újma nevznikla, naopak, v tomto rozsahu byl ve sporu úspěšný.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. vyloučeno (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Přestože žalovaný ohlašuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/
a b/ o.s.ř., ve skutečnosti – jak vyplývá z obsahu dovolání – tyto důvody neuplatnil. Podstatu jeho dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů,
při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda
o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatel je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že si od předchůdce žalobkyně předmětnou částku vypůjčil, neboť „ze smluv o půjčce nevyplývá, kdo a komu předmětné peníze půjčil a kdo je povinen tyto vracet.“ Výhrady má „rovněž k posouzení důkazu - listiny nazvané uznání dluhu;“ domnívá se, že měl být vypracován znalecký posudek o určení pravosti podpisů na této listině. Dále nesouhlasí s tím, jak soud hodnotil výpověď svědkyně B. H., matky právního předchůdce žalobkyně, a výpověď právního předchůdce žalobkyně (R. H.). Odvolací soud rekriminuje z toho, že vyvodil nesprávné skutkové závěry z dopisu jeho manželky, a nesouhlasí se skutkovými zjištěními týkajícími se převodu vozidla zn. M. S. Nesprávnost právního posouzení věci tak dovolatel založil výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění, resp. na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/, c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu