ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1936.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1936/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č.j. 18 C 160/2004-98, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F.-M., na listu vlastnictví č. 284 pro katastrální území D., obec D., okres F.-M., a to objektu bydlení č.p. 12 na parc. č. st. 154, pozemku parc. č. st. 154 zastavěná plocha, pozemku parc. č. 67/4 zahrada, pozemku parc. č. 67/9 orná půda, pozemku parc. č. 72/2 pastvina, pozemku parc. č. 72/3 zahrada a nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F.-M., na listu vlastnictví č. 315 pro katastrální území D., obec D., okres F.-M., a to pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) – pozemku parc. č. 62, 63, 67/2, 67/3, 571/1, 584/1, 585/1, 586 a 587, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, neboť v katastru nemovitostí je i poté, co žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), jako spoluvlastník nemovitostí zapsán žalovaný. Podmínky pro vrácení daru měl soud prvního stupně za splněny, chování žalovaného k dceři dárkyně (žalobkyně) K., kterým žalovaný hrubě porušil dobré mravy, spatřoval v tom, že žalovaný nezaplatil výživné za měsíc červenec 2001 ve výši 1.000,- Kč, za období listopad 2001 až leden 2002 ve výši 3.000,- Kč a za období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 ve výši 5.274,- Kč a (dcera) žalobkyně se musela zaplacení výživného domáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí a též cestou zahájení trestního řízení. Obranu žalovaného, že v období, kdy výživné neplatil, byl nezaměstnaný, přičemž z hmotného zabezpečení před nástupem do práce byly prováděny srážky na výživné a že po uplynutí podpůrčí doby šesti měsíců neměl pravidelný příjem, soud prvního stupně odmítl s tím, že žalovaný kromě toho, že vlastnil nemovitý majetek v katastrálním území F., z něhož mohl uspokojovat své potřeby, mohl na zaplacení výživného použít částku 75.000,- Kč, za kterou ale v květnu 2003 zakoupil další byt v domě, v němž bydlel. K druhému důvodu pro vrácení daru uplatněnému žalobkyní, a sice že se žalovaný od září 2002 nestýkal s dcerou účastníků a neprojevoval o ni sebemenší zájem, soud prvního stupně uzavřel, že se nejedná o chování hrubě porušující dobré mravy, neboť na rozdíl od žalovaného to byla dcera účastníků, která neměla zájem o styk s ním, k žalovanému měla v souvislosti s majetkovými spory rodičů negativní vztah, a že žalovaný se styku s dcerou nedomáhal cestou výkonu rozhodnutí o úpravě styku na doporučení orgánu péče o děti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č.j. 57 Co 403/2007-129, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem i s hodnocením chování žalovaného spočívajícího v tom, že se nestýkal s dcerou účastníků a nezajímal se o ni. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud ani v neplacení výživného za měsíc červenec 2001, za období listopad 2001 až leden 2002 a za období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 neshledal „takovou intenzitu hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným - žalovaným vůči dceři dárkyně – žalobkyně, kterou by byla splněna jedna
z předpokládaných skutečností jako hmotně právní podmínky pro zánik darovacího vztahu.“ Odvolací soud zohlednil, že žalovaný byl v té době, s výjimkou července 2001 a listopadu 2001 až ledna 2002, za něž mu vznikl dluh v celkové výši 4.000,- Kč, veden v evidenci úřadu práce a odkázán pouze na hmotné zabezpečení, které pobíral od března 2003 po dobu prvních tří měsíců ve výši 4.594,- Kč a po zbývající dobu do 2. 9. 2003 ve výši 3.675,- Kč, a měl přitom ještě vyživovací povinnost k další nezletilé dceři L. Podle odvolacího soudu žalovaný neměl v úmyslu poškodit dceru K., podle své finanční situace se snažil výživné, byť částečně, plnit a jednalo se pouze o přechodné období, navíc nelze – argumentoval odvolací soud – přehlédnout ani výši dlužného výživného a to, že neplacení výživného nemělo trvale nepříznivé následky. Dodal, že prodej nemovitého majetku by byl vzhledem k výši dlužného výživného neúčelný.
Dovoláním, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že neplacením výživného žalovaným v červenci 2001, v listopadu 2001 až lednu 2002 a v období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004 se žalovaný nedopustil chování hrubě porušujícího dobré mravy ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. Placení výživného je podle dovolatelky základní a hlavní povinností rodiče a žalovaný tak nečinil, přestože na úhradu výživného mohl použít jednak nájemné za pronájem osmi hektarů pozemků, jednak částku 75.000,- Kč, kterou však raději použil na zakoupení bytu. Za nepřiléhavý považuje dovolatelka závěr, že prodej nemovitého majetku by byl vzhledem k výši dlužného výživného neúčelný, a poukazuje také na to, že pro neplnění vyživovací povinnosti uložené žalovanému pravomocným rozhodnutím soudu se musela jejího splnění domáhat opakovanými návrhy na výkon rozhodnutí a podáním trestního oznámení. Intenzita chování spočívajícího v neplacení výživného dosahuje podle dovolatelky nejvyššího stupně, neboť dítě se pro případ, že vyživovací povinnost nebude plnit ani druhý rodič, na něhož je pak dítě výživou odkázáno, dostane do stavu hmotné nouze a nebudou uspokojovány jeho základní životní potřeby. Dovolatelka nesouhlasí také se závěrem, že nebyl (co do intenzity) naplněn pojem hrubého porušení dobrých mravů ani tím, že se žalovaný od září 2002 s jejich dcerou nestýkal a neprojevoval o ni zájem. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v daném případě důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (např. rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne
25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení §630 obč. zák., ustálila se judikatura na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
Odvolací soud sice odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a použil výklad pojmu dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. jím podávaný, ale v intencích uvedeného výkladu nerozhodl.
Nelze souhlasit se závěrem, že neplatil-li žalovaný výživné v měsíci červenci, listopadu a prosinci 2001, lednu 2002 a zejména v období od 1. 7. 2003 do 29. 2. 2004, kdy byl veden v evidenci uchazečů o práci, jednalo se o chování, které svou intenzitou nedosáhlo hrubého porušení dobrých mravů, protože neměl v úmyslu poškodit dceru K., snažil se podle své finanční situace výživné alespoň částečně plnit a jednalo se pouze o přechodnou situaci. Toto chování bylo totiž nutné posuzovat v kontextu s dalším chováním žalovaného, které bylo v řízení prokázáno, a bylo namístě vzít v úvahu situaci, za níž k takovému chování došlo. Zohlednil-li odvolací soud snahu žalovaného výživné v době, kdy byl odkázán na dávky hmotného zabezpečení, byť jen částečně plnit, pominul, že uvedenými částečnými plněními byly výlučně srážky z příjmu prováděné v rámci výkonu rozhodnutí, a nikoli dobrovolné platby; za plnění uskutečněné ve snaze alespoň částečně uspokojit výživné je tudíž nelze považovat. V řízení pak vyšlo najevo, že žalovaný v květnu 2003 koupil za 75.000,- Kč byt, resp. spoluvlastnický podíl na domě s byty, aniž by tím nutně uspokojoval svoji bytovou potřebu, neboť v té době již byl podílovým spoluvlastníkem uvedeného domu s byty a v jednom z nich bydlel. Stalo se tak v době, kdy byl již třetí měsíc nezaměstnaný, pobíral pouze dávky hmotného zabezpečení a byl seznámen s jejich výší i s délkou podpůrčí doby, a tedy věděl nebo vědět mohl a měl, že výživné nebude srážkami z hmotného zabezpečení od června 2003 uspokojováno plně, že v říjnu 2003 bude uspokojeno minimálně a nadále nebude touto formou uspokojováno vůbec, a mohl a měl tak předpokládat, že se může ocitnout ve finanční tísni, v jejímž důsledku bude pro něj obtížné plnit svou, pravomocným rozhodnutím soudu stanovenou, vyživovací povinnost vůči dceři K. z běžného příjmu. Žalovaný přitom, jak se podává z jeho vyjádření k žalobě ze dne 15. 6. 2005, tak i z protokolu o jednání ze dne 10. 3. 2006 ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 312/99, nebyl ani poté bez finančních prostředků; v létě 2003, tedy opět v době, kdy byl nezaměstnaný, zakoupil zájezd k moři, kterého se sám zúčastnil. Ani po uplynutí podpůrčí doby žalovaný dobrovolně nic neuhradil na výživné. Teprve pod vlivem trestního oznámení žalobkyně z 3. 3. 2004 začal v březnu 2004 platit běžné výživné, dlužné výživné za říjen 2003 až únor 2004 a nedoplatky na výživném za dobu, v níž byly prováděny srážky Úřadem práce ve F.-M., zaplatil postupně teprve v dubnu až červnu 2004. Poté, co usnesení o odložení věci trestního oznámení (§159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů) pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), bylo ke stížnosti žalobkyně zrušeno, bylo s ohledem na výše uvedené platby výživného dne 12. 7. 2004 znovu rozhodnuto o odložení věci trestního oznámení. Pokud žalovaný neplatil výživné od července do října 2003 v plné výši a poté až do 29. března 2004 vůbec, není pro toto jeho chování omluvitelným důvodem, že v tomto období pobíral pouze hmotné zabezpečení od Úřadu práce ve F.-M., a že po uplynutí podpůrčí doby nepobíral žádné dávky, koupil-li v této době spoluvlastnický podíl na nemovitosti
za 75.000,- Kč a také zahraniční dovolenou. Kromě toho je třeba též zohlednit, že se nejednalo o první a mimořádné neplnění vyživovací povinnosti žalovaného na dceru, ale že žalovaný výživné nezaplatil ani za měsíce červenec 2001 a listopad 2001 až leden 2002 vždy ve výši 1.000,- Kč a tato pohledávka byla uspokojena až prostřednictvím výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy žalovaného. Je přitom nepochybné, že rodiče jsou podle svých schopností, možností a majetkových poměrů povinni přispívat na výživu svých dětí, tato povinnost vzniká přímo ze zákona (§85a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů), neplnění této povinnosti je způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu (§213 tr. zák.). Poukazuje-li odvolací soud na to, že neplnění vyživovací povinnosti žalovaným nemělo pro dceru účastníků trvale nepříznivé následky, je třeba přisvědčit žalobkyni, že tomu tak bylo jen proto, že potřeby dcery zabezpečovala převážně či výlučně sama. Naznačil-li odvolací soud, že dluh na výživném nedosahoval značné výše, je třeba přihlédnout k tomu, že dluh dosáhl výše několikaměsíčního výživného a jeho celková výše nebyla relativně vysoká jen s ohledem na výši vyživovací povinnosti, která byla žalovanému uložena, a v této souvislosti je třeba zohlednit též to, že tím spíše mohl žalovaný svou povinnost řádně plnit. Podle názoru dovolacího soudu je tak postoj, který žalovaný zaujal k plnění své vyživovací povinnosti vůči dceři žalobkyně v příkré kolizi s dobrými mravy a naplňuje skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák.
Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci též co do závěru, že
o hrubé porušení dobrých mravů nejde, nestýkal-li se žalovaný se svou dcerou od září 2002 a neprojevoval-li o ni zájem, pak je třeba konstatovat, že v tomto směru se odvolací soud od ustálené soudní praxe neodchýlil. Lze souhlasit s tím, že uvedené chování žalovaného není hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., neboť jeho styk s dcerou neprobíhal z důvodů negativního vztahu dcery k otci a jejího nezájmu se s ním stýkat.
Protože odvolací soud věc posoudil nesprávně, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu