ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2046.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2046/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., správce konkursní podstaty V. b., a. s. zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) D. M., zastoupeným advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1904/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2007, č. j. 38 Co 207/2006-286, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 1904/2005-260, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 200.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 9. 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 21 Cdo 2806/2004-241, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2004, č. j. 38 Co 73/2002-223, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 C 1387/96-188, a vrátil věc Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 38 Co 207/2006-286, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. března 2006, č. j. 1904/2005-260, v části jeho výroku I., jíž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 9. 1996 do zaplacení, potvrdil, v další části tohoto výroku, jíž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně
a nerozdílně částku 100.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 9. 1996 do zaplacení a 19 % úrok z prodlení od 2. 2. 1996 do 10. 9. 1996 z částky 200.000,- Kč, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Následně (po podání dovolání žalovanými) soud prvního stupně k návrhu J. J., správce konkursní podstaty úpadce V. b., a. s. usnesením ze dne 21. ledna 2008, č. j. 7 C 1904/2005-303, postupem podle §107a o. s. ř. připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila do řízení S. W., s. r. o., s níž dosavadní žalobce dne 19. 11. 2007 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, která je předmětem sporu. Vzhledem k tomu, že podle §243c části věty za středníkem o. s. ř. je v dovolacím řízení vyloučena možnost provést procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř., dovolací soud k rozhodnutí soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, jež bylo vydáno v rozporu s §243c o. s. ř., nepřihlížel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 874/2003, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 189/2004). Okruh účastníků proto zůstal beze změny.
Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že zpochybňované řešení právní otázky mělo zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo že obsahuje řešení právní otázky, které je v rozporu
s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Z řečeného vyplývá, že dovolací soud při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud; posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Žalovanými zpochybněná právní otázka platnosti právního úkonu z pohledu určitosti vyjádřeného projevu vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (konkrétně jednoznačnosti určení zástavy a rozsahu a způsobu pojištění zástavy v zástavní smlouvě) v této konkrétní posuzované věci postrádá judikatorní přesah; navíc nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které nebyly dosud řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Další námitka žalovaných směřující proti závěru, že zástavní věřitelce vzniklo právo na smluvní pokutu, je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť je založena na vlastní interpretaci obsahu zástavní smlouvy. Žalovaní totiž prosazují názor, že účastníci smlouvy v ní projevili vůli spojit povinnost pojistit zastavenou nemovitost a pojistné plnění vinkulovat ve prospěch zástavní věřitelky až se vznikem zástavního práva, tj. s jeho vkladem do katastru nemovitostí. Tím ovšem uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. směřující proti správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura
pod označením SJ 46/2002).
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu