ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2616.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2616/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně E. F., zastoupené advokátem, proti žalované R. S., zastoupené advokátem, o 282.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 18/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. ledna 2007, č. j. 15 Co 726/2006-91, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. dubna 2007, č. j. 15 Co 726/2006-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalované zaplacení částky 282.000,- Kč s úrokem z prodlení podle vládního nařízení č. 163/2005 Sb. ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 12. 2005 do zaplacení. Uváděla, že spornou částku nabyla na základě dědického řízení po zemřelé M. V. a žalovaná ji bez právního důvodu zadržuje.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. srpna 2006, č. j. 4 C 18/2006-59, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že M. V. (dále též „zůstavitelka“) předala blíže neurčeného dne koncem roku 2003 ve svém bytě žalované za přítomnosti svědkyně A. V. platební kartu „M.“, jejímž prostřednictvím bylo možné disponovat s finančními prostředky uloženými na účtu u P. s. a. s., a zároveň ji sdělila PIN této karty, přičemž vyslovila přání, aby peníze žalovaná použila pro sebe a svou dceru v době, kdy se s ní něco stane. Podle soudu prvního stupně tento okamžik nastal v době hospitalizace M. V., kdy zřejmě dala ještě výslovný pokyn k výběru peněz. Žalovaná peníze vybrala dne 16. 3. 2004, přičemž M. V. zemřela dne 17. 3. 2004. Sporná částka se tak nestala předmětem dědictví a tudíž nepatří žalobkyni. Předmětem darování byla věc movitá (finanční prostředky), a i když k jejímu předání nedošlo faktickým uchopením (předáním z ruky do ruky), stalo se tak převzetím takového příslušenství (platební karty), které umožňuje faktické ovládání darované věci a je jeho předpokladem. Protože darování nebylo vázáno na okamžik smrti M. V., nebylo důvod věc poměřovat ustanovením §628 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne
30. ledna 2007, č. j. 15 Co 726/2006-91, ve spojení s opravným usnesením ze dne
17. dubna 2007, č. j. 15 Co 726/2006-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 282.000,- Kč s úrokem z prodlení podle vládního nařízení č. 163/2005 Sb. ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 12. 2005 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně naopak dovodil, že k uzavření darovací smlouvy nedošlo. Žalovaná potvrdila, že M. V. uložené peníze zamýšlela použít na „jakoukoliv výjimečnou situaci spojenou s domem“, a z toho úmysl darovat spornou částku žalované nelze vysledovat. Tento závěr podporuje listina ze dne 20. 1. 2003, podle níž zůstavitelka projevila vůli, aby v případě její smrti částku získanou prodejem zahrady obdržela žalovaná. Jelikož na podzim roku 2003 nedošlo k obdarovaní žalované a ani se jí nepodařilo prokázat uzavření darovací smlouvy dne 15. 3. 2004, kdy peníze z účtu zůstavitelky vybrala, je povinna spornou částku dědičce zaplatit.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná namítá, že odvolací soud „zcela nelogicky posoudil důkazy (oproti jasnému zdůvodnění okresního soudu)“, jelikož nesprávně zjistil obsah její účastnické výpovědi z protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 30. 6. 2006. V rozporu s §132 o. s. ř. tak odvolací soud hodnotil její výpověď a zaměnil slova „na výjimečnou situaci“ za slovo „jakoukoliv“. Odvolací soud pominul tu část její výpovědi, v níž uvedla, že jí M. V. dne 15. 3. 2003 při návštěvě v nemocnici zopakovala, aby peníze z účtu vybrala, že to s ní vypadá špatně. Pokud by zůstavitelka chtěla peníze použít na opravu střechy, tak by uvedenou větu nepronesla. Z listiny ze dne 20. 1. 2003 označené za závěť vyplývá, že ji chtěla zůstavitelka dát a také dala spornou částku. Všechna tato dílčí zjištění vedou k opačnému závěru o úmyslu zůstavitelky, než jaký učinil odvolací soud. S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně), nelze je ale projednat.
Dovolací argumentace žalované je totiž výlučně založena na kritice samotného hodnocení důkazů.
Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994) Nejvyšší soud ČR přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.
Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatelka nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Nejvyšší soud už v usnesení ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, uzavřel, že marným uplynutím prekluzívní lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se stávají původně odstranitelné vady dovolání neodstranitelnými. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje potřebné údaje o rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu či dovolacích důvodech, bylo opraveno nebo doplněno, je po uplynutí této lhůty bezpředmětná.
Tyto závěry se v plné míře vztahují i na dovolání žalované. Protože rozhodnutí odvolacího soudu - jak uvedeno výše - lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a žalovaná žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů neuplatnila, dovolací soud její dovolání podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2, první věty o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené
v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5., §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustné.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Václav Duda
předseda senátu