ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2768.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Ú. pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) K. S. a 2) S. S., zastoupeným advokátem, o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 673/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2007, č. j. 37 Co 190/2006-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.176,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Pavla Pernického, advokáta se sídlem v Sušici, Nám. Svobody 2/I.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2007, č. j. 37 Co 190/2006-88, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 2. března 2006, č. j. 10 C 673/2005-33, není přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000,
a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1
a C 71/1).
Dovolací námitka, že odvolací soud pochybil (tj. rozhodl v rozporu s hmotným právem), jestliže poměřoval vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., není opodstatněná. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, a dospěl k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové
a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v daném případě. Protože odvolací soud posoudil věc v intencích zmíněného právního názoru, nelze mu vytýkat, že otázku aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. na daný případ posoudil v rozporu s hmotným právem.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobkyně dále námitkou,
že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že v řízení zjištěné skutečnosti
(tj, že nástavba rodinného domu byla prováděna svépomocně a práce byly přerušeny v důsledku podstatného zhoršení zdravotního stavu žalovaného a že poničení rekonstruovaného domu žalovaných povodní) umožňují uzavřít, že výkon jejího práva na vrácení příspěvku je v rozporu s dobrými mravy. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, pak podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 62/97, nebo
sp. zn. 33 Cdo 1406/2007 ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 24. 7. 2009). V nich bylo dovozeno,
že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5).
Shodné závěry dovodil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14. Za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno
i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Odvolací soud se uvedenými zásadami při svém rozhodování řídil a nerozhodl v rozporu s hmotným právem ani z hlediska vlastní aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§243b odst. 5 věty první a §218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.590,- Kč (§3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
v platném znění), z dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 986,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu