ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.298.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 298/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně A.-C. a. s., proti žalovanému J. T., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného A. T., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 242/2005, o dovolání žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2007, č. j. 25 Co 158/2007-249, 25 Co 159/2007, takto:
I. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval
v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004).
Jelikož v posuzovaném případě podala dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaného, která k tomu není oprávněna, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2007, č. j. 25 Co 158/2007-249, 25 Co 159/2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. července 2006, č. j.
3 C 242/2005-172, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j.
3 C 242/2005-229, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším, žalobu zcela zamítajícím, rozsudku ze dne 16. března 2006, č. j. 3 C 242/2005-128, avšak nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud usnesením ze dne 15. června 2006, č. j. 25 Co 181/2006-146, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně pro neúplně zjištěný skutkový stav věci, aniž by vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil.
Dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrady žalovaného vůči zjištění obsahu ručitelského prohlášení ze dne 7. 7. 2000 a vůči závěru, že při jeho podpisu vystupoval nikoliv za sebe jako fyzickou osobu, nýbrž jako jednatel (statutární orgán) právnické osoby K. s. r. o., jsou
z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něj správného) skutkového závěru, že ručitelský závazek tíží právnickou osobu, jejímž jménem (a nikoliv svým) jednal, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že není pasivně legitimován.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu