ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.311.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 311/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) S. H., a 2) L. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 116/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 8. srpna 2007, č. j. 59 Co 106/2007-51, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C 116/2006-32, zamítl žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 3. 5. 2000 do zaplacení s odůvodněním, že výkon práva žalobkyně na vrácení žalovaným poskytnutého příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. odporuje dobrým mravům. Důvody, na jejichž základě odepřel žalobkyni podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soudní ochranu, spatřoval ve skutečnosti, že žalovaní, aby splnili podmínku získat pravomocné kolaudační rozhodnutí do 2. 4. 2000, již v dubnu 1999 požádali stavební úřad o jeho vydání, avšak proto, že nejprve museli zkolaudovat stavbu čističky odpadních vod (místo podle schválené stavební dokumentace plánovaného septiku), pravomocné kolaudační rozhodnutí získali až 15. 1. 2002. Soud prvního stupně zohlednil taktéž zdravotní stav žalované a celkovou sociální situaci rodiny.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. srpna 2007, č. j. 59 Co 106/2007-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 130.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 3. 5. 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že realizace stavby odporující vydanému stavebnímu povolení (vystavěná čistička odpadních vod místo septiku) nemůže mít význam pro závěr o rozporu výkonu práva na vrácení státního příspěvku s dobrými mravy. Žalovaní měli dostatek času na změnu stavebního povolení, a pokud této možnosti nevyužili, nemůže být jejich nečinnost přičítána k tíži žalobkyně. Důvodem k odepření práva na vrácení poskytnutého příspěvku nemohou být ani okolnosti spočívající v nepříznivém zdravotním stavu žalované, neboť jde o skutečnosti, které nastaly až po uplynutí lhůty ke splnění povinnosti žalovaných. Vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, odvolací soud uzavřel, že vyhláška č. 136/1985 Sb. vylučuje aplikaci obecných předpisů (včetně §3 odst. 1 obč. zák.); požadavek na vrácení příspěvku není ve smyslu již konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu promlčen.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaní v dovolání odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Nejsou srozuměni se závěrem, že výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku neodporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Mají zato, že čistička odpadních vod, která byla příčinou pozdního vydání kolaudačního rozhodnutí, je šetrnější k životnímu prostředí a tato skutečnost by měla být jistě zohledněna. Nevěděli, že k její stavbě potřebují stavební povolení. Kolaudace čističky a následně domu trvala více jak 32 měsíců, přičemž měli minimální možnost tuto délku stavebního řízení ovlivnit. Zdůrazňují, že i na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. lze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., neboť v důsledku nepřiměřené délky kolaudačního řízení jim vznikla povinnost vrátit poskytnutý příspěvek.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaní žádnou z těchto vad v dovolání nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalovanými obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v případech požadavku na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že vyhláška (č. 136/1985 Sb.) coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. (…) Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. listopadu2003, č. j. 33 Odo 693/2002, jenž se týkal odlišné problematiky, neboť dopadal na smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle §12 a §20 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
Z pohledu shora uvedených vývodů nelze sice souhlasit s dílčím závěrem odvolacího soudu, že na výkon práva na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., avšak s přihlédnutím k tomu, že jeho rozsudek je v prvé řadě založen na závěru, že pozdní kolaudace stavby, na kterou byl státní příspěvek poskytnut, ani zdravotní stav žalované a sociální situace rodiny žalovaných neodůvodňují aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí věcně správné.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. představuje výhrada dovolatelů, že nárok žalobkyně je promlčen.
Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 2. 4. 1990 registrovanou Státním notářstvím ve Z. dne 5. 4. 1990 pod sp. zn. Reg III 932/90 získali žalovaní částku 130.000,- Kč na výstavbu rodinného domku na parcele č. 4490/7 v k.ú. V. Zavázali se přitom, že finanční prostředky použijí pouze na úhradu nákladů spojených s výstavbou a že stavbu provedou v souladu s platným stavebním povolením a dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Současně se zavázali nepřevést rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace, na jiného bez souhlasu národního výboru a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení. Pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek (tj. při nedodržení některé z výše vyjmenovaných podmínek) vzali na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle §58 a násl. obč. zák. nepřevést nemovitosti – stavbu rodinného domu na parcele č. 4490/7 v k.ú. V. - bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Nedodržení některé z podmínek smlouvy měl oznámit neprodleně národnímu výboru a příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Projevili rovněž souhlas s tím, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když žalovaný svou oznamovací povinnost nesplní.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005, dospěl k závěru, že dohoda o tom, že žalovaný po určitou dobu nepřevede bez souhlasu národního výboru rodinný domek, na jehož výstavbu mu byl poskytnut státní příspěvek, není ničím jiným než smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle §58 odst. 1 obč. zák. ve znění platném k datu 3. září 1990. Omezení převodu nemovitosti sloužilo k zajištění peněžité pohledávky. Bylo jím možno zajistit
i pohledávku, jejíž splatnost byla podmíněna nesplněním některé smluvené povinnosti,
a to i pohledávku za stavebníkem teprve stavěné nemovitosti (k tomu srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.7.1970, sp. zn. 5 Co 304/70, publikované ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, str. 466). Věřiteli přinášelo omezení převodu nemovitosti mimo jiné tu výhodu, že právo tímto způsobem zajištěné se promlčovalo až za 10 let, nikoli v obecné tříleté promlčecí době (§109 obč. zák ve znění platném do 31.12.1991). Ustanovení §109 obč. zák v cit. znění neobsahovalo zvláštní úpravu o počátku běhu promlčecí doby práva zajištěného omezením převodu nemovitosti. Proto podle §101 obč. zák. začala promlčecí doba běžet až od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je zpravidla den, kdy právo je možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu (actio nata). Právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) vzniká ze závazku tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává totiž splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby. Splnění dluhu může být přitom vázáno na podmínku (§36 odst. 1 obč. zák), přičemž v případě podmínky suspenzivní (odkládací) začne promlčecí doba běžet teprve dnem následujícím po dni, kdy se příslušná podmínka naplnila. V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1989 Sb., šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností žalovaným jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy má žalovaný získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jeho závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Jelikož poslední den desetileté lhůty připadl na 2. dubna 2000, byl dnem, kdy podle §101 obč. zák. mohlo být právo vykonáno poprvé (podáním žaloby u soudu), den 3. dubna 2000 (§122 odst. 2 obč. zák ). Vzniklo-li právo na plnění vůči žalovaným v důsledku porušení podmínek smlouvy až dne 3. dubna 2000 (tj. po 10 letech od uzavření smlouvy), může dojít k promlčení práva na vrácení příspěvku teprve marným uplynutím desetileté promlčecí doby, která začala běžet 3. dubna 2000 (§101 a §109 obč. zák. ve znění do 31.12.1991). V rozsudku ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že ustanovení §870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti tomu tak není, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba - v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv - regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto nelze na tento případ aplikovat ustanovení §870 obč. zák. a jediným použitelným ustanovením je §874 obč. zák.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišli žalovaní s (novým) tvrzením, že výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého státního příspěvku je v této věci v rozporu s dobrými mravy rovněž z důvodu nepřiměřené délky stavebního (kolaudačního) řízení. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli žalovaní uplatnit
v průběhu odvolacího řízení, a přesto tak neučinili. Odvolací soud se v odvolacím řízení zabýval pouze rozporem uplatněného požadavku žalobkyně z pohledu tvrzení,
že žalovaní požádali o vydání kolaudačního rozhodnutí včas (tj. před 2. 4. 2000), dále z pohledu otázky zdravotního stavu žalovaných a členů jejich rodiny včetně jejich celkové sociální situace; proti jeho závěrům, že zdravotní stav žalovaných a sociální situace jejich rodiny nezakládá důvod k odepření výkonu práva žalobkyně, v dovolání nebrojí.
Žalovaným se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu