ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3359.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3359/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. v. o. s. - v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. F., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 178.466,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 16/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 19 Co 552/2006-77, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 19 Co 552/2006-77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. května 2006, č. j. 6 C 16/2006-44, v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 14.211,- Kč s příslušenstvím a 12.541,60 Kč s příslušenstvím, se odmítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 19 Co 552/2006-77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. května 2006, č. j. 6 C 16/2006-44, v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 104.500,- Kč s příslušenstvím a 47.214,- Kč, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 6 C 16/2006-44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 178.466,60 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 1. března 2006, č. j. 6 C 16/2006-34, jehož součástí bylo i usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se - v případě, že podá odpor - žalovaný ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé s uvedením rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuzná. Současně byl žalovaný poučen v tom smyslu, že „podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem
pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.). Podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor
a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání
a rozhodnutí věci nařídí jednání.“ Platební rozkaz spolu s výzvou podle §114b o. s. ř.
a s žalobou a jejími opravami ze dne 7. 6. 2005 a 21. 2. 2006 byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 4. 4. 2006. Žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) podal
u soudu dne 18. 4. 2006 proti platebnímu rozkazu odpor, který nikterak neodůvodnil. Soud prvního stupně, aniž vyčkal uplynutí lhůty k vyjádření ve věci samé, nařídil dne 20. 4. 2006 jednání na den 22. 5. 2006. Předvolání k nařízenému jednání bylo zástupci žalovaného doručeno dne 21. 4. 2006. Žalovaný se ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 18. 5. 2006, ve věci samé písemně nevyjádřil a soud prvního stupně dovodil,
že nastala fikce uznání nároku žalovaným a na jejím základě při jednání dne 22. 5. 2006 rozhodl rozsudkem pro uznání (§114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s 153a odst. 3 o. s. ř.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. 19 Co 552/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Konstatoval, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit okolnost, že soud prvního stupně nařídil jednání vzápětí po podání odporu, neboť takový postup není v rozporu s žádným ustanovením občanského soudního řádu a na důsledky spojenými s neuposlechnutím výzvy k vyjádření tato skutečnost nemohla mít žádný vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně žalobu několikrát měnila a že soud prvního stupně postupoval v rozporu s poučením v platebním rozkaze o tom, za jakých okolností bude nařízeno jednání. Jelikož soud prvního stupně nařídil jednání ihned po podání odporu, domníval se, že nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a měl v úmyslu se k věci samé vyjádřit při jednání, při němž očekával projednání a rozhodnutí věci. Má za to, že stanovená lhůta k vyjádření (případně následky spojené s jejím marným uplynutím) pozbyla za tohoto stavu význam. Místo toho však soud prvního stupně při jednání rozhodl rozsudkem pro uznání a k vyjádření mu nedal prostor. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. červencem 2009-dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla s účinností ode dne
1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zcela vyhověno žalobě a žalovanému byla uložena platební povinnost v celkové výši 178.466,60 Kč s příslušenstvím. Nelze přehlédnout, že žalobou požadovaná částka sestává z dílčích částek 14.211,- Kč s příslušenstvím (nevrácená půjčka), 104.500,- Kč s příslušenstvím (dlužné platby
za podnájem nebytových prostor od července 2003 do května 2005), 47.214,- Kč (nevrácená záloha na cenu díla) a 12.541,60 Kč s příslušenstvím (nezaplacená kupní cena). Přípustnost dovolání s přihlédnutím k tomu, že jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat ohledně každého jednotlivého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, pod označením SJ 113/98 a SJ 9/2000). Jelikož žalobou uplatněné nároky na úhradu půjčky (14.211,- Kč s příslušenstvím) a kupní ceny (12.541,60 Kč s příslušenstvím) nepřesahují limit 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti částem výroku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částky 14.211,- Kč s příslušenstvím a 12.541,60 Kč s příslušenstvím vyloučena (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částech výroku, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 104.500,- Kč s příslušenstvím a 47.214,- Kč.
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních (ať již v rovině práva procesního nebo z oblasti práva hmotného).
Žalovaný závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost dovolání) spojuje s otázkou, zda nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. za situace, kdy v rozporu s poučením ve výzvě k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., že v případě včas podaného odporu proti platebnímu rozkazu bude nařízeno jednání, nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud prvního stupně rozhodl o nařízení jednání před uplynutím lhůty k vyjádření a při tomto jednání (konaném po uplynutí stanovené lhůty) rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož takto nastolená otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je přípustné podle §237 odst.1 písm.c/ o. s. ř.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení (§114b odst. 1 o. s. ř.). Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (§114b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Podle odstavce 4 citovaného ustanovení
jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jak vyplývá z §114b odst. 2 o. s. ř., může být usnesení podle §114b odst.1 o.s.ř. vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen \"podmíněně\", tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. V tom případě žalovaný povinnost vyjádřit se ve věci splní buď tím, že v podaném odporu vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž stanoví svou obranu, nebo tím, že po podání neodůvodněného odporu se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří ve věci v samostatném podání. Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě vyjádření ve věci, musí tuto skutečnost před uplynutím lhůty soudu sdělit včetně důvodu, který mu v podání písemného vyjádření brání. Jestliže tak neučiní, má to pro něho tytéž procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření bez vážného důvodu nepodal (výjimku představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu vážný důvod bránící mu se vyjádřit oznámil). Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. (tj. jestliže se žalovaný na výzvu bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání) znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal. Na základě této fikce uznání nároku je soud povinen rozhodnout v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání, neboť její účinky nelze vyvrátit. Ustanovení §114b, §153a o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení nepřipouští důkaz opaku, tj. prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2006). Jen pro vydání rozsudku pro uznání není třeba nařizovat jednání ve věci samé ve smyslu §115 o. s. ř. (v souladu s §156 odst. 1 o. s. ř. musí být rozsudek pro uznání vždy veřejně vyhlášen). Tím ovšem není vyloučena možnost, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání při nařízeném jednání. Lze přisvědčit žalovanému, že do jisté míry matoucí a v rozporu s poučením poskytnutým v platebním rozkaze byl postup soudu prvního stupně, který nařídil jednání a předvolání k němu doručil jeho zástupci ještě před uplynutím lhůty stanovené k vyjádření, aniž vyčkal, zda žalovaný zcela nebo zčásti nároky uplatněné v žalobě uzná, nebo se ve věci písemně vyjádří či sdělí, že mu ve vyjádření brání vážný důvod. Oproti odvolacímu soudu dovolací soud nepovažuje za účelný a hospodárný postup soudu prvního stupně, který nařídil jednání v okamžiku, kdy nemohl předvídat, zda taková potřeba vůbec nastane, případně jaký rozsah a náročnost si příprava na jednání vyžádá (v závislosti na tom, jaké rozhodující skutečnosti žalovaný ve lhůtě na svou obranu případně uvede a jaké důkazy k nim označí). Nicméně ani nevhodnost takového postupu soudu prvního stupně nebyla způsobilá zabránit vzniku fikce uznání nároku žalovaným, neboť ten byl v souladu s §114b odst. 1 o. s. ř. vyzván, aby se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřil ve věci, a přestože byl poučen o procesních následcích své nečinnosti, ve stanovené lhůtě se písemně ve věci nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Okolnost, že soud prvního stupně v rozporu s poučením ohledně podmínek, za nichž bude nařízeno jednání ve věci, před uplynutím lhůty stanovené k vyjádření doručil žalovanému předvolání k nařízenému jednání, nepředstavuje sama o sobě vážný důvod, který by žalovanému bránil ve včasném písemném vyjádření ve věci; nehledě na to, že žalovaný ani soudu nesdělil, že tato okolnost mu ve vyjádření brání. Jelikož fikce uznání nároků uplatněných v žalobě nastala dne 19. 5. 2006, byly splněny všechny zákonné předpoklady, aby soud prvního stupně dne 22. 5. 2006 rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Sluší se dodat, že vzniku fikce uznání nároku žalovaným nebránila ani skutečnost, že žalobkyně svými podáními ze dne 7. 6. 2005 a ze dne 21. 2. 2006 opravila nepřesnosti v žalobě ze dne 22. 4. 2005, které zjevně vznikly při jejím vyhotovení. Nejednalo se tedy o změny žaloby, o jejichž připuštění měl soud prvního stupně rozhodnout; žalobkyně se totiž v dalších podáních nedomáhala něčeho jiného než v žalobě ze dne 22. 4. 2005, ani nepožadovala na základě stejného skutkového základu více, než požadovala v žalobě, a nešlo ani o situaci, kdy požadovala sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3
o. s. ř., ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly žalovaným tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud proto dovolání (v rozsahu, v jakém bylo přípustné) zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu