ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3443.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3443/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců a) I. Č., a b) Z. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) “H.“ s. r. o., a 2) P. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 245/97, o dovolání žalovaného P. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 51 Co 386, 387/2006-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 23. prosince 1998, č. j. 7 C 245/97-21, k návrhu žalobců připustil, aby do řízení vstoupil další účastník P. H. na straně žalované. Poté rozsudkem ze dne 29. března 2000, č. j. 7 C 245/97-35, ve znění opravného usnesení ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 7 C 245/97-44, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 5.000.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 17. 3. 1995 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. 51 Co 386, 387/2006-138, usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. prosince 1998, č. j. 7 C 245/97-21, ve výroku o připuštění vstupu P. H. do řízení potvrdil (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. března 2000, č. j. 7 C 245/97-35, ve znění opravného usnesení ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 7 C 245/97-44, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně v souladu s §92 odst. 1 o. s. ř. S poukazem na dispoziční zásadu ovládající sporné řízení konstatoval, že přistoupení dalšího účastníka do řízení může navrhnout jen žalobce. Stanovisko žalovaného k takovému návrhu nemá přitom žádný význam, ať má další účastník vystupovat na straně žalobce nebo žalovaného. Souhlas toho, kdo má přistoupit na stranu žalovanou se nevyžaduje.
Žalovaný P. H. napadl potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodil z §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů. Oběma soudům vytkl, že nikterak neodůvodnily, z jakého důvodu připustily jeho vstup do řízení. Zdůraznil, že nikdy nebyl a není dlužníkem žalobců, a proto na jeho straně nejsou dány podmínky řízení. Z uvedeného důvodu navrhl usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud sice o odvolání žalovaného P. H. proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl dne 17. ledna 2007, avšak s přihlédnutím k části dvanácté hlavě I bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. bylo nutno odvolání projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů (usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 23. prosince 1998). Proto i v řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Žalovaný tudíž nesprávně v podaném dovolání odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje §238a a §239 o. s. ř.
Podle §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, odvolání odmítnuto, odvolací řízení zastaveno.
Ustanovení §239 o. s. ř. upravuje případy přípustnosti dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání
je přípustné, příp. účastník učinil včas návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno.
V dané věci nejde o žádný z uvedených důvodů přípustnosti dovolání z hlediska §238a a §239 o. s. ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými pod písm. a/ až g/. Z obsahu spisu nevyplývá a ani žalovaný konkrétně netvrdí, že by usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad taxativně uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a proto je podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Nad rámec uvedeného závěru se sluší podotknout, že i kdyby bylo dovolání přípustné, nemohla by se prosadit námitka žalovaného o nedostatku věcné pasivní legitimace. Již v usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, Nejvyšší soud zaujal názor, že soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, již soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci; jejím důsledkem je zamítnutí žaloby.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o věci (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu