ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3699.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. N., zastoupené advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 325/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2007, sp. zn. 42 Co 15/2007-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č. j. 29 C 325/2004-139, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k bytové jednotce
č. 619/3, spoluvlastnických podílů k bytovým jednotkám č. 619/1 a č. 619/4 (blíže specifikovaným) a spoluvlastnických podílů na společných částech domu čp. 619
a pozemku parc. č. 2620/33 (rovněž blíže specifikovaných), zapsaných na LV č. 6831
a č. 6606 v katastrálním území M. O., obec O., vedeném Katastrálním úřadem, katastrální pracoviště O., za kupní cenu 250.000,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. března 2007, č. j. 42 Co 15/2007-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná sice brojí proti závěru odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 22. 2. 2004 je z hlediska §37 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, avšak správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje (při podrobném vylíčení okolností, jež předcházely a doprovázely uzavření této smlouvy) námitkami, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela v časové tísni, pod psychickým nátlakem a tudíž nesvobodně. Tyto výhrady nejsou naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost dovolání v posuzované věci založit. Za nesprávné právní posouzení věci totiž nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 1324). Námitky žalované jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jimi zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Její dovolací argumentace je založena výlučně
na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci.
Výtka žalované, že odvolací soud ignoroval její obranu, že smlouva o smlouvě budoucí je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným právním úkonem (§39
a §3 odst. 1 obč. zák.), není opodstatněná, neboť odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že skutečnosti, jež měly podle přesvědčení žalované vést k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí se příčí dobrým mravům (jež jsou v podstatě shodné s těmi, z nichž dovozovala, že právní úkon byl učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), nebyly provedenými důkazy zjištěny. Má-li žalovaná naopak za to, že tyto skutečnosti byly prokázány, a jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení platnosti smlouvy
o smlouvě budoucí podle §39 a §3 odst. 1 obč. zák., jde opět o naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Obdobně je tomu i v případě polemiky s právním závěrem odvolacího soudu,
že smlouva o smlouvě budoucí nezanikla, neboť zjištěný skutkový stav nelze objektivně považovat za takovou změnu okolností, jakou má na mysli §50a odst. 3 obč. zák., kterou žalovaná spojila s vlastní skutkovou verzí, a to že ji žalobce donutil opustit byt
a nezaplatil jí kupní cenu. I v tomto ohledu tedy žalovaná ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. K jejímu přesvědčení, že žalobce dosud neuhradil kupní cenu, se sluší poznamenat jen tolik, že sama připouští, že jí žalobce
na sjednanou kupní cenu ve výši 250.000,- Kč poukázal 150.000,- Kč a 100.000,- Kč, tedy že jí kupní cenu uhradil, a že započtení podle §580 obč. zák. přichází v úvahu jen u vzájemných existujících pohledávek dlužníka a věřitele (žalovaná zastává mylný názor, že na její pohledávku za žalobcem, která již zanikla splněním, tj. na kupní cenu, lze započítat další její pohledávku za žalobcem, tj. smluvní pokutu).
K námitkám žalované, že „dne 21. 7. 2005 v souladu s §50a odst. 3 obč. zák.
od smlouvy odstoupila“, stačí uvést, že ve smyslu tohoto ustanovení závazek k uzavření budoucí smlouvy zaniká ze zákona, a nikoli na základě jednostranného právního úkonu účastníka smlouvy, a že odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí pro nezaplacení kupní ceny v dodatečně poskytnuté lhůtě podle §517 odst. 1 obč. zák. ze dne 9. 5. 2007 je pojmově vyloučeno v případě, kdy již byla kupní cena zaplacena (tak jako v tomto případě).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobci nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu