ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.752.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 752/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného E. Č., proti žalovanému P. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 249/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 31. října 2006, č. j. 36 Co 70/2006-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 31. října 2006, č. j. 36 Co 70/2006-115, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. prosince 2005, č. j. 15 C 249/2005-97, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,000.000,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Byť žalovaný dovoláním výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) jeho výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu směřují proti výkladu čl. IV. odst. 1 a čl. IX. odst. 2 smlouvy ze dne 12. 1. 2004. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však tyto námitky irelevantní, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Jak již totiž Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného vůči výši smluvní pokuty podle čl. IX. odst. 2 kupní smlouvy a vůči závěru o pravdivosti prohlášení o způsobilosti předmětu prodeje k provozování hostinské činnosti vyplývajícímu z čl. IV. odst. 1 kupní smlouvy jako námitky proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru o tom, co bylo mezi účastníky smlouvy dohodnuto, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu