ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.909.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 909/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalované D. M. (dříve Č.), zastoupené advokátkou, o zaplacení 52.530,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 39/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2007, č.j. 25 Co 268/2007-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 16. 4. 2007, č.j. 5 C 39/2007-115, jímž Okresní soud Plzeň - sever uložil žalované (společně a nerozdílně s L.J.) zaplatit žalobkyni 52.530,60 Kč s 15% úroky z prodlení ročně ze 43.743,42 Kč od 22. 7. 2005 do 17. 10. 2006, 15% úroky z prodlení ročně ze 43.656,50 Kč od 18. 10. 2006 do zaplacení a s 12,9% úroky ročně z 35.356,96 Kč od 22. 7. 2005 do zaplacení. Odvolací soud se zejména ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je jako účastnice závazkového vztahu ve věci pasivně legitimována, neboť dohoda o vypořádání společného jmění, podle níž veškeré společné závazky a dluhy zaplatí L. J., nemá s ohledem na ustanovení §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve vztahu k žalobkyni jako věřitelce, která nevyslovila s převzetím dluhu ve smyslu §531 obč. zák. souhlas, žádné právní důsledky.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, která práva věřitelů nepoškozuje, je vůči žalobkyni bez právních následků. Podle dovolatelky měla být věc posouzena podle ustanovení §150 odst. 1 obč. zák., neboť dohoda účastníků má přednost před vypořádáním společného jmění soudem. Současně poukazuje na to, že v souvislosti s převzetím závazku soud L. J. snížil výživné na jejich nezletilého syna. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání za bezdůvodné. Vyjádřila souhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a konstatovala, že po 17. 10. 2006 nebylo k úhradě dluhu nic zaplaceno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně jako věřitelka a žalovaná s L. J. (dlužníci) uzavřeli dne 20. 12. 2002 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně úvěr 45.000,- Kč, který dlužníci řádně nespláceli. Pohledávka byla proto prohlášena k 20. 2. 2004 za splatnou. Po rozvodu manželství uzavřeli 21. 3. 2004 žalovaná a L. J. dohodu o vypořádání společného jmění, v níž si sjednali, že veškeré závazky a dluhy vzniklé za trvání manželství, zejména dluh vzniklý na základě uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaplatí L. J.
Otázka, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu (zda se po uzavření dohody
o vypořádání společného jmění manželů, v níž se jeden z manželů zavázal sám splnit společný dluh, může věřitel splnění tohoto závazku domoci /i/ po druhém manželu), znaky vyjmenované v §237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje.
Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§145 odst. 3 obč. zák.). Manželé tedy mají postavení solidárních dlužníků a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoli z nich (§511 odst. 1, věta první, obč. zák.). Protože práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena (§150 odst. 2 obč. zák.), musí zůstat i po účinnosti dohody o vypořádání společného jmění, v níž se jeden z manželů zavázal společný dluh splnit sám, věřiteli jeho právo požadovat na kterémkoli z (bývalých) manželů splnění celého závazku zachováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007). Ostatně již
před účinností zákona č. 91/1998 Sb., jímž nový institut společného jmění manželů nahradil dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví, soudní praxe zastávala názor, že vypořádání dluhů, které vznikly za trvání bezpodílového spoluvlastnictví, prováděné
při jeho vypořádání, se týká pouze vztahu mezi manžely a nezasahuje nijak do práv a povinností třetích osob, které nejsou účastníky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 5. 1970, sp. zn. 2 Cz 1/70, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 4/1970).
Okolnost, že – s ohledem na závazek L. J. uhradit společné závazky bývalých manželů – soud rozhodl o snížení vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti, nemá na posouzení nastolené otázky žádný vliv.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b
odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.srpna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu