ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.996.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. S. K., zstoupeného advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátkou, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 221/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č. j. 13 Co 90/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.300,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j. 21 C 221/2004-132, zamítl žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalovaného směřující k uzavření dohody
o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ve znění uvedeném
ve výroku I. a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
27. září 2007, č. j. 13 Co 90/2006-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum otevřen pouze
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1). Použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, a dovolací soud musí při úvahách o přípustnosti takového dovolání vycházet ze skutkového stavu,
na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Žalobce přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam k posouzení otázky, zda dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou žalovaný uzavřel s třetí osobou, je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, jestliže tím porušil svůj závazek
ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít takovou dohodu se žalobcem. Je přesvědčen, že rozhodovací praxe dovolacího i jiných soudů se dosud nevypořádala s „umělým vyvoláním nemožnosti splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě ze strany jejího účastníka za situace, kdy tento účastník pod tímto závazkem již vylákal na protistraně nějaké mimořádné výhody“. V dovolání proklamuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. s tím, že „nemá výhrady k tomu, jak soudy v této věci dosud zjišťovaly základní skutkové okolnosti, nýbrž výhradně jen k tomu, jak se tyto soudy vypořádaly s etickými a právními důsledky těchto okolností, tzn. k právnímu posouzení věci“. Výtkou, že odvolací soud při posuzování platnosti dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi žalovaným a manžely Kaňovskými
z hlediska dobrých mravů pominul skutečnost, že žalovaný tuto dohodu uzavřel až poté, co na něm vylákal mimořádnou výhodu v podobě prakticky bezúročného a nezajištěného úvěru v milionech korun na vybudování družstevního bytu pod příslibem jeho převodu, žalobce ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím totiž zpochybnil správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, a na jehož základě vyhodnotil dohodu o převodu členských práv a povinností jako platný právní úkon, který nebyl uzavřen v rozporu s dobrými mravy.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že řešení otázky, zda dohoda o převodu členských práv a povinností žalovaného v bytovém družstvu je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.), nemá navíc zásadní právní význam. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda právní úkon je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež
v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť úvaha, zda jde o právní úkon contra bonos mores, je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními zjištěními. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti, za nichž žalovaný uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností, jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc dovolací soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru pod
C 479/5, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, uveřejněné v Souboru pod
C 2112/27, a ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy 6/2003, str. 305).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení
s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu