ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1405.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1405/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 156.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 115/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2006, č. j. 56 Co 426/2005-283, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se podle konečného znění žaloby domáhal po žalovaném zaplacení částky 190.162,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek za práce provedené podle smlouvy o dílo. Dále požadoval smluvní pokutu ve výši 656.000,- Kč za prodlení s uhrazením provedených prací.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 37 C 115/98-145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 156.162,- Kč s 19% úrokem z prodlení
za dobu od 18. 5. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 656.000,- Kč; co do částky 34.000,- Kč žalobu v důsledku započtení pohledávky žalovaného zamítl a rozhodl
o nákladech mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 56 Co 156/2003-163, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujících výrocích ohledně částky 156.162,- Kč a smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč s odůvodněním, že soud právního stupně ve věci rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 13. prosince 2004, č. j. 37 C 115/98-243, zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč a rozhodl, že „žaloba
je ve zbývající části co do základu důvodná“ s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 56 Co 426/2005-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o základu nároku na doplacení ceny díla „s tím upřesněním, že žaloba je v rozsahu částky 156.162,- Kč s 19% úrokem z prodlení z téže částky od 18. 5. 1996 do zaplacení co do základu důvodná“; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 20. 7. 1995 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o dílo, podle níž se žalobce zavázal provést v době od 1. 8. 1995 do 31. 10. 1995 rekonstrukci rodinného domu žalovaného podle projektové dokumentace
a stavebního rozpočtu v souladu se stavebním povolením za cenu 675.700,- Kč s DPH ve výši 5%. Závazky z této smlouvy byly splněny ke dni 17. 11. 1995. Uvedenou smlouvu bylo možno doplňovat nebo měnit jen písemnými dodatky. Již v průběhu plnění závazků z této smlouvy prováděl žalobce pro žalovaného další stavební práce, a to na základě ústních dohod účastníků. Dne 8. 2. 1996 stvrdil zástupce žalovaného písemně, že kromě prací provedených při rekonstrukci domu podle odsouhlasené projektové dokumentace žalobce provedl také další práce. Dne 6. 5. 1996 se účastníci písemně dohodli, že žalovaný zaplatí žalobci 17. 5. 1996 částku 226.776,10 Kč a pro případ porušení této povinnosti sjednali smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení. Žalovaný žalobci nic nezaplatil a dopisem ze dne
18. 5. 1996 proti uvedené pohledávce žalobce započetl své pohledávky – pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 198.000,- Kč a pohledávku z titulu škody, kterou mu způsobili pracovníci žalobce ve výši 28.776,10 Kč. Na základě uvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že nárok na zaplacení 156.162,- Kč (tj. ve výši, která zůstala předmětem řízení) plyne ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 6. 5. 1996 ve smyslu §51 obč. zák; nejedná se tudíž o nárok z bezdůvodného obohacení, jak dovodil soud prvního stupně. Námitku promlčení práva na doplatek ceny posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. Z uvedených důvodů mezitímní výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil se shora zmíněným upřesněním
a uzavřel, že soud prvního stupně se má v dalším řízení vypořádat s výší uplatněného nároku na plnění ze smlouvy (dohody) uzavřené 6. 5. 1996 a teprve v té souvislosti má hodnotit kompenzační námitky žalovaného. Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 656.000,- Kč dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že dohoda ze dne 6. 5. 1996 je v rozsahu ujednání o smluvní pokutě platná a že toto ujednání není v rozporu s dobrými mravy; proto rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud (s upřesněním) potvrdil vyhovující mezitímní výrok rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ten spatřuje zejména „v otázce vyjádření obecného názoru dovolacího soudu pro justiční praxi v záležitostech týkajících se přípustnosti, tj. podmínek a možného rozsahu úpravy práv a povinností stran sporu mezitímním rozsudkem“. Namítá, že pro vydání mezitímního rozsudku nebyly splněny zákonné podmínky, neboť takové rozhodnutí nebylo důvodné a účelné. Nebylo totiž skončeno dokazování a nebyla dořešena otázka vzájemně započteného nároku. Žalovaný navíc prosazuje názor, že specifikoval-li odvolací soud, že „žaloba je v rozsahu 156.162,- Kč s 19% úrokem z prodlení z téže částky od 18. května 1996 co do základu důvodná“, nebylo rozhodnuto pouze o základu věci, jak předpokládá mezitímní rozsudek. Dále žalovaný uvádí, že dohodu ze dne 6. 5. 1996 podepsal pouze proto, že žalobce nebyl ochoten přistoupit na jiné řešení situace. Provedené práce však částce, na které se účastníci dne 6. 5. 1996 dohodli, neodpovídají. Teprve v dalším řízení bude proto nutné prokazovat důvodnost i výši plnění, k němuž se neuváženě zavázal. Na podporu svých argumentů připomíná žalovaný rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 12 Co 756/92, v němž
je dovozováno, že „mezitímní rozsudek, jímž bylo vysloveno, že nárok je dán, je věcně nesprávný, může-li být po právní moci mezitímního rozsudku podle výsledků dokazování provedeného v dalším řízení žaloba v celém rozsahu zamítnuta“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. zrušil.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, je nutné přípustnost dovolání uvažovat nejdříve v intencích §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu přípustné mimo jiné jen tehdy, bylo-li jím potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v předchozím zrušeném rozhodnutí. Porovnáním obou rozhodnutí, které soud prvního stupně v dané věci vydal, nelze než uzavřít, že v rozsahu, který je předmětem dovolacího řízení, bylo o žalobním nároku rozhodnuto shodně; v pořadí prvým rozsudkem shledal soud prvního stupně nárok důvodným co do základu i výše a v pořadí druhým rozsudkem jej shledal opodstatněným co do základu. Přípustnost dovolání tak může být založena výlučně ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno především povahou tohoto dovolacího důvodu. Tvrzená vada řízení spočívající v údajné absenci účelnosti použité formy rozhodnutí nemůže být otázkou zásadního právního významu již proto, že nemá judikatorní přesah (účelnost vydání mezitímního rozsudku totiž lze uvažovat vždy pouze pro danou konkrétní věcí) a o rozpor
s hmotným právem tu nejde. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemohou založit ani výhrady žalovaného k formulaci rozsudečného výroku, jímž odvolací soud rozhodl
o mezitímním rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem že „žaloba je v rozsahu částky 156.162,- Kč s 19% úrokem z prodlení z téže částky od 18. 5. 1996 do zaplacení
co do základu důvodná“ nebylo rozhodnuto o okolnostech týkajících se i výše nároku; jestliže by nemělo být rozhodnuto pouze o základu věci, muselo by rozhodnutí ukládat žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku. V posuzované věci byly žalobcem jedinou žalobou uplatněny dva samostatné nároky. K uvedené formulaci vedla odvolací soud zjevně snaha bez jakýchkoli pochybností rozlišit, o základu kterého z uplatněných nároků bylo mezitímně rozhodnuto. To se mu – přes jistou formulační neobratnost – podařilo, aniž by tím byl porušen charakter rozhodnutí (mezitímní rozsudek). Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že soudy neměly pro rozhodnutí o základu projednávané věci dostatek skutkových podkladů. Závěr
o důvodnosti žaloby soudy opírají o dohodu mezi účastníky, jejíž právní důsledky nejsou námitky žalovaného způsobilé zvrátit. O výši nároku a o oprávněnosti i výši případného započtení bude soud rozhodovat teprve v následném řízení, v němž bude probíhat další dokazování.
Zpochybňuje-li žalovaný v dovolání obsah dohody ze 6. 5. 1996 a zjištění o rozsahu žalobcem provedených prací, brojí proti skutkovým zjištěním, z nich odvolací soud při rozhodování vycházel. Takové výhrady ovšem nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil dovolací soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění
o tom, co bylo jejími účastníky sjednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; teprve vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu