ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1432.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1432/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované V. l. a. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 118/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č. j. 64 Co 444/2005-171, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 1.100.000,- Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že tato částka představuje nezaplacenou kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 9. 5. 2000, jíž prodal žalované své nemovitosti v katastrálním území S. n. O.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. 33 C 118/2001-59, ve znění opravného usnesení ze dne 22. října 2003, č. j. 33 C 118/2001-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.100.000,- Kč s 10 % úrokem od 17. 6. 2000 do zaplacení; žalobu o zaplacení 10 % úroku z částky 1.100.000,- Kč od 2. do 16. 6. 2000 zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. j.
64 Co 64/2004-103, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 33 C 118/2001-145, opětovně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 64 Co 444/2005-171, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouvou ze dne 9. 5. 2000 prodal žalobce žalované své nemovitosti v katastrálním území S. n. O. za dohodnutou kupní cenu 1.100.000,- Kč, přičemž vlastnictví žalované bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinností ke dni 12. 5. 2000. Téhož dne byly předmětné nemovitosti dány do leasingového nájmu synovi žalobce. Ve dnech 2. a 5. 6. 2000 vyplatila žalovaná synovi žalobce částky 480.000,- Kč a 620.000,- Kč. Tvrzení, že žalobce svého syna zmocnil k převzetí kupní ceny, se žalované v řízení nepodařilo prokázat. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že kupní cena se dosud nestala splatnou. Tuto námitku hodnotil jako účelovou, neboť splatnost kupní ceny žalovaná v průběhu řízení nikterak nezpochybňovala (námitku v tomto směru uplatnila teprve v závěrečném přednesu) a pochybnosti o splatnosti nevyplývaly ani z korespondence účastníků. Naopak dovodil, že podmínky splatnosti sjednané v kupní smlouvě musely být splněny nejpozději ke dni, kdy žalovaná předala synovi žalobce první část kupní ceny, což by v případě nesplnění sjednaných podmínek jistě neučinila. Odvolací soud dále uzavřel, že v posuzovaném věci nejde o případy uvedené v 33 odst. 1 a 2 obč. zák. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce svého syna k převzetí kupní ceny od žalované zmocnil a nemohlo být logicky vzato zvažováno, zda V. H. ml. nepřekročil oprávnění z plné moci. Žalobce dodatečně bez zbytečného odkladu neschválil úkon syna (tj. převzetí kupní ceny od žalované). Pouhou nečinnost žalobce nelze považovat za dodatečné schválení úkonu převzetí kupní ceny od kupujícího. Shodně se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že žalovaná nesplnila svou povinnost zaplatit žalobci kupní cenu podle kupní smlouvy (588 obč. zák.) a částku 1.100.000,- Kč mu dluží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozsudku není přesvědčivé, neboť postrádá náležitosti uvedené v §153 o. s. ř. a omezuje se pouze na přisvědčování závěrům soudu prvního stupně. Pochybení odvolacího soudu shledává i v tom, že neprovedl další jí navrhovaný listinný důkaz (smlouvu o převodu nemovitostí v H. mezi žalobcem a jeho synem), jímž mínila prokázat, že vztahy mezi žalobcem a jeho synem byly dobré, čímž chtěla zpochybnit věrohodnost syna žalobce. Žalovaná je nadále přesvědčena, že podmínky pro úhradu kupní ceny nebyly dosud splněny, a že z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že žalobce zmocnil – ať již písemně nebo konkludentně – svého syna k převzetí kupní ceny. V této souvislosti připomíná, že žalobce nejpozději od 18. 10. 2000, kdy byl v jejím sídle platit za svého syna dluhy, věděl, že kupní cena již byla zaplacena (tj. předána jeho synovi), nedal žádným způsobem najevo, že s tímto postupem nesouhlasí, „neptal se a spolupracoval s ní až do dubna 2001 jako by bylo vše v pořádku“. Pokud by odvolací soud vycházel z těchto zjištění, musel by logicky dospět k závěru, že svůj závazek z kupní smlouvy splnila, neboť kupní cenu vyplatila podle pokynu žalobce. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním, které došlo Nejvyššímu soudu ČR dne 4. 9. 2007, žalovaná doplnila dovolání o novou argumentaci. Namítá, že převzetí peněz nelze mít za právní úkon, neboť jde o faktickou činnost. Syn žalobce tudíž nepotřeboval k převzetí peněz od žalobce plnou moc. Pokyn žalobce, aby vyplatila peníze (kupní cenu), byl v řízení jednoznačně prokázán. Jestliže tedy odvolací soud žalobě vyhověl proto, že neprokázala existenci plné moci syna žalobce k převzetí kupní ceny, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přestože dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/, neboť soud prvního stupně po kasaci nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (žalobě bylo opětovně vyhověno). Zbývá tudíž pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
(tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu,
na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
I když žalovaná avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčena, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce svého syna k převzetí kupní ceny od ní zmocnil, resp. že jí dal pokyn, aby synovi kupní cenu předala, a pokud by soudy správně vyhodnotily provedené důkazy, popř. provedly další jí navržený důkaz zpochybňující věrohodnost žalobce i jeho syna, musely by k takovému skutkovému závěru nutně dospět. Dále má zato, že pokud by soudy správně vyhodnotily obsah kupní smlouvy, musely by zjistit, že dosud nebyly splněny v ní sjednané podmínky pro úhradu kupní ceny. Podstatou všech těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí na zjištění, že žalovaná žalobci kupní cenu dosud nezaplatila, přestože byly splněny podmínky pro zaplacení kupní ceny sjednané v kupní smlouvě. Tím,
že žalovaná kupní cenu předala třetí osobě, která nebyla k jejímu převzetí prodávajícím zmocněna, nedošlo ke splnění závazku žalované (kupující) zaplatit kupní cenu žalobci (prodávajícímu); jinak řečeno, bylo plněno jinému, než komu mělo být. Argumentace žalované je založena výlučně na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění jak ohledně zaplacení kupní ceny žalobci, tak ohledně splnění podmínek pro zaplacení této kupní ceny (nelze přitom přehlížet, že její skutková verze týkající se splnění podmínek pro výplatu kupní ceny je rozporuplná, neboť se dovolává podmínek sjednaných v písemné kupní smlouvy
a zároveň argumentuje tím, že tyto podmínky byly dohodou účastníků změněny). Z nich pak činí vlastní skutkové závěry (že kupní cenu podle sjednaných podmínek žalobci zaplatila)
a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení splnění závazku z kupní smlouvy. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost,
že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Ani výhradami ke kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a výtkou, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz, nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci. Tyto námitky lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, který - jak již bylo výše vyloženo - může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Navíc uvedeným námitkám ani nelze přisvědčit. Účastník řízení nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že dosud provedené důkazy umožňují uzavřít, že žalovaná žalobci kupní cenu dosud neuhradila (zaplatila ji jiné osobě, která nebyla k převzetí kupní ceny prodávajícím zmocněna), a svědeckou výpověď V. H. ml. (syna žalobce) přitom hodnotil jako nevěrohodnou, důvodně odmítl provést důkaz, kterým žalovaná mínila prokazovat právě nevěrohodnost zmiňovaného svědka. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu splňuje náležitosti §157 o. s. ř. modifikované pro rozhodnutí odvolacího soudu, kdy není vyloučeno, aby odvolací soud odkázal na správné a úplné zdůvodnění jednotlivých skutkových a právních závěrů, k nimž dospěl již soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu