ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1526.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1526/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. P., a b) J. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 129/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2006, č. j. 56 Co 29/2006-109, takto:
I.Dovolání se zamítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.854,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 15 C 129/2004-81, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že mají ve společném jmění jednu ideální polovinu pozemků parc. č. 672/4, 677, 731/5 a 785/22, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K.k., Katastrální pracoviště Ch. na LV č. 380 pro k. ú. K. u T. S. (dále jen „předmětné parcely“ nebo „sporné parcely“) a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 15 C 129/2004-48, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2005, č. j. 56 Co 63/2005-62, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví a ve výrocích o nákladech řízení, zrušen a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný je podle výpisu z katastru nemovitostí výlučným vlastníkem sporných parcel, přičemž vlastnictví k nim nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2003 za částku 6.500,- Kč, která byla splatná do patnácti dnů po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle připojené doložky katastrálního úřadu byl vklad zapsán do katastru nemovitostí dne 5. 6. 2003. Dopisem doručeným žalovanému dne 30. 4. 2004 jej žalobci vyzvali k zaplacení kupní ceny ve lhůtě šesti dnů od jeho doručení s tím, že v opačném případě od kupní smlouvy odstupují. Dne 5. 5. 2004 se mělo z iniciativy žalobce odehrát jednání v kanceláři JUDr. S. za účelem „vyřešení celé záležitosti“. Žalovaný se svým otcem - svědkem H. - se na schůzku dostavili, avšak žalobci nikoliv; u sebe přitom měli částku odpovídající kupní ceně. Z tohoto důvodu ještě téhož dne žalovaný poštou odeslal žalobcům částku 6.500,- Kč na adresu M. L., jež mu byla vrácena dne 7. 5. 2004 s tím, že na uvedené adrese adresát nebydlí a o jeho pobytu není poště nic známo. Na tomto základě soud prvního stupně dovodil, že žalobci s ohledem na okamžik splatnosti kupní ceny poskytli žalovanému dodatečně přiměřenou lhůtu ke splnění jeho povinnosti zaplatit kupní cenu. Jelikož ani v této lhůtě žalovaný cenu neuhradil, vzniklo žalobcům právo odstoupit od kupní smlouvy. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že k nezaplacení ceny koupě v náhradním termínu přispěli žalobci tím, že byť si s ním sjednali schůzku v termínu hraničícím s koncem dodatečné lhůty, na které byl žalovaný ochoten kupní cenu zaplatit, sami se jí nezúčastnili. Snaha žalovaného splnit svou povinnost vyplývá z toho, že spornou částku ještě téhož dne zaslal poštou a následně ji ještě složil do notářské úschovy. Jestli za této situace žalobci odstoupili od kupní smlouvy, jejich jednání odporuje dobrým mravům a nelze mu poskytnout soudní ochranu. K obnovení jejich vlastnického práva ke sporným pozemkům tak nedošlo.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č. j. 56 Co 29/2006-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou „spoluvlastníky (SJM) jedné ideální poloviny pozemků č. parc. 672/4, č. parc. 677, č. parc. 731/2 a č. parc. 785/22 v katastrálním území K. u T. S., obec T. S., dosud zapsaných u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště Ch., na listu vlastnictví č. 380“ a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného zjištění jako soud prvního stupně, že žalovaný ani v dodatečně poskytnuté lhůtě nezaplatil kupní cenu, a proto dnem 6. 5. 2004 nabylo účinnosti odstoupení žalobců od uzavřené kupní smlouvy; zároveň došlo k obnovení spoluvlastnického podílu žalobců ke sporným nemovitostem. Vycházeje z toho, že nebyla dohodnuta součinnost žalobců v souvislosti se zaplacením kupní ceny (a tato povinnost nevyplývá ani z právního předpisu), že žalovaný byl se zaplacením kupní ceny v prodlení po dobu delší jednoho roku (účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly 20. 3. 2003) a že kupní cenu neuhradil ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, neshledal odvolací soud podmínky pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák, neboť žalobcům nelze přičítat k tíži žádné jednání, které by odporovalo dobrým mravům.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci záměrně a opakovaně zmařili přijetí kupní ceny tím, že nepřebírali poštovní zásilky a nezdržovali se na adresách uváděných v žalobě a v soudním spisu. K těmto tvrzením navrhoval provést výslech svědkyně V. D. - jeho předchozí právní zástupkyně, který soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost, vzhledem k právnímu závěru, který jej vedl k zamítnutí žaloby. Odvolací soud při odlišném právním posouzení věci navržený důkaz taktéž neprovedl a dal přednost postupu podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že nejsou podmínky pro odepření práva žalobců podle §3 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobci nejednali v souladu s dobrými mravy, k uzavření kupní smlouvy přistoupili jen proto, že jim tuto povinnost ukládalo soudní rozhodnutí a záměrně zmařili převzetí kupní ceny. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Výhradou, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzení dovolatele, že žalobci zmařili převzetí kupní ceny tím, že nepřebírali poštovní zásilky a nezdržovali se na adresách uvedených v žalobě a v soudním spisu, k čemuž měla být vyslechnuta svědkyně V. D., dovolatel obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) vymezil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, že žalovaný
ve lhůtě do 15ti dnů po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který byl proveden Katastrálním úřadem v Ch. dne 5. 6. 2003, č. j. V-940/2003-402, nezaplatil kupní cenu ve výši 6.500,- Kč, přičemž se tak nestalo ani po výzvě ze dne 29. 4. 2004. Odvolací soud závěr, že žalobci z důvodu prodlení s úhradou kupní ceny od smlouvy odstoupili důvodně, založil na závěru, že žalovaný dohodnutou cenu nezaplatil ani v dodatečně přiměřené lhůtě. Z pohledu těchto skutkových zjištění tak nebylo rozhodující tvrzení, že žalobci neposkytli žalovanému součinnost v období od 30. 4. 2004 do 6. 5. 2004, neboť v důsledku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 5. 6. 2003 uběhla 15ti denní lhůta k úhradě kupní ceny dne 21. 6. 2003. Ode dne následujícího byl žalovaný v prodlení (§517 odst. 1 věta prvá obč. zák.). Zákon v souvislosti s prodlením dlužníka požaduje, aby mu věřitel umožnil ještě v dodatečné přiměřené lhůtě splnit jeho závazek; marným uplynutím dodatečné lhůty přiměřené zejména výši peněžitého dluhu vzniká věřiteli právo odstoupit od smlouvy, aniž by musel dlužníka předtím upomínat o splnění či sdělit délku dodatečně přiměřené lhůty ke splnění. Jestliže věřitel již při poskytnutí dodatečné lhůty prohlásí, že pro případ jejího nedodržení od smlouvy odstupuje, není již třeba dalšího projevu jeho vůle, a k odstoupení dochází marným uplynutím stanovené lhůty. Žalobci poskytli žalovanému dostatečnou náhradní lhůtu (od 21. 6. 2003 do 6. 5. 2004) ke splnění závazku k zaplacení kupní ceny, přiměřenou výši nezaplacené kupní ceny předtím, než využili svého práva od smlouvy odstoupit.
Ze shora uvedených důvodů správně odvolací soud nepovažoval za podstatný
pro učinění závěru o skutkovém stavu věci výslech svědkyně V. D. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Protože odvolací soud dovodil, že zjištění, kde se žalobci zdržovali v době doručování poštovních zásilek, není pro právní posouzení věci významné, důvodně odmítl provést uvedený důkaz směřující k prokázání tohoto tvrzení.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud
ze skutkových zjištění učinil nesprávný závěr, že okolnosti případu neodůvodňují odepřít žalobcům právo na soudní ochranu podle §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z §3 odst. 1 obč. zák. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Pro posouzení dané věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je významná výše nezaplacené kupní ceny, délka prodlení, skutečnosti nasvědčující tomu, že v důsledku mimořádných okolností žalovaný nemohl svůj závazek splnit nebo že dodatečně (po účinném odstoupení od smlouvy) povinnost splnil a za tohoto stavu se výkon práva žalobců může jevit jako jeho zneužití.
V prvé řadě je nutno poukázat na to, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nabídl žalobcům řádně a včas plnění, k němuž byl zavázán kupní smlouvou v okamžiku splatnosti kupní ceny. Odvolací soud ani soud prvního stupně nevzaly za prokázané, že žalovaný zaslal žalobcům částku 6.500,- Kč poštou dříve než dne 5. 5. 2004, která se jako nedoručená vrátila zpět. Do data odstoupení tak kupní cena nebyla zaplacena. S přihlédnutím k délce prodlení, výši kupní ceny a k tomu, že žalovaný neprokázal žádné významné okolnosti, pro které nemohl závazek řádně a včas splnit, správně odvolací soud dovodil, že zde nejsou důvody odepřít žalobcům s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. právo na soudní ochranu; tento závěr nemůže zvrátit ani skutečnost, že po odstoupení od smlouvy žalovaný složil kupní cenu do soudní úschovy (viz usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. července 2004, č. j. 17 Sd 11/2004-13). Naopak bylo nutno přihlédnout k tomu, že žalovaný začal vyvíjet vážně míněnou snahu zaplatit kupní cenu teprve pod pohrůžkou odstoupení od kupní smlouvy.
Protože se dovolateli ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku
o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 6.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 600,- Kč, a 19 % DPH ve výši 1.254,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu