ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1560.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1560/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně obce Ch., zastoupené advokátem, proti žalované A., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 99.445,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 868/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 872/2004-76, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 872/2004-76, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C 868/2003-58, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení do 1. 7. 2002 do zaplacení, se zamítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 872/2004-76, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C 868/2003-58, v části výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.634,25 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 136.868,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastnice uzavřely dne 17. 4. 2002 dohodu o narovnání, podle níž
se jí žalovaná zavázala zaplatit částku 161.018,- Kč. Zaplatila jí však pouze 24.150,- Kč.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C 868/2003-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 93.056,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely 13. 11. 1995 nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaná užívala nebytové prostory bývalé školy v obci Ch. (dále jen „nebytové prostory“, resp. „objekt“). Žalobkyně dne 27. 12. 2000 dala žalované výpověď z nájmu a nájemní vztah zanikl ke dni 30. 6. 2001 uplynutím šestiměsíční výpovědní lhůty. Žalovaná po skončení nájemního vztahu nebytové prostory nevyklidila a žalobkyni je nepředala. Jednu z místností využívala k uskladnění knih a v další měla umístěn tiskařský stroj. Žalobkyně vyzývala žalovanou k vyklizení a předání objektu dopisy ze dne 22. 8. 2001 a 19. 9. 2001. Ve dnech 28. 8. 2001 a 15. 3. 2002 proběhla mezi účastnicemi jednání, při nichž obě strany vůči sobě navzájem uplatňovaly různé nároky. Tato jednání vyústila v sepsání protokolu dne 17. 4. 2002 obsahující dohodu účastnic, že žalovaná uhradí žalobkyni do 30. 6. 2002 částku 161.018,- Kč představující součet částek 55.634,- Kč (za výměnu mrazem zničených radiátorů), 36.215,- Kč (za zničené PVC), 34.930,- Kč (za spotřebovaný koks) a 51.729,- Kč (úhrada za pronájem nebytových prostor od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002). Žalobkyně přitom ve prospěch žalované započetla částku 17.490,- Kč (za zabudování dvou požárních dveří, žaluzií a dvoukřídlých dveří). Protokol za žalovanou podepsal její jednatel J. V., který při jeho sepisování nejednal v omylu, který by vyvolala žalobkyně, popř. o něm věděla. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování nevzal za prokázané tvrzení žalované, že bývalý starosta žalobkyně R. Z. jí dal souhlas, aby po skončení nájmu nechala v objektu tiskařský stroj. Z výpovědi tohoto svědka naopak zjistil, že při neformálním jednání se zástupci žalované uváděl, že nemůže za žalobkyni jednat. Účastnice po 1. 7. 2001 další nájemní smlouvu neuzavřely; žalobkyně dne 1. 12. 2001 uzavřela nájemní smlouvu se společností T. s. r. o., která měla v budově uskladněny ponožky. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že dohoda účastnic ze dne 17. 4. 2002 není neplatným právním úkonem pro omyl jednajícího (§49a obč. zák.) a že žalobci přísluší náhrada za zničené PVC ve výši 36.215,- Kč, za spotřebovaný koks ve výši 1.207,50 Kč (částku 24.150,- Kč již žalovaná uhradila) a za výměnu radiátorů ve výši 55.634,- Kč. Nárok na nájemné za období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002 ve výši 41.729,- Kč žalobci nepřiznal, neboť po 1. 7. 2001 mezi účastnicemi neexistoval nájemní vztah a od 1. 12. 2001 užívala část objektu společnost T. s. r. o.; žalobkyni by sice náležel nárok na náhradu za užívání nebytových prostor žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, ovšem pouze za předpokladu přezkoumatelnosti výše požadované náhrady.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 872/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. ohledně částky 73.056,50 s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení potvrdil, v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vzal za prokázané, že v druhé polovině roku 2001 v souvislosti s ukončením nájmu začalo mezi účastnicemi docházet
ke sporům; žalobkyně uplatňovala vůči žalované nároky za tvrzené poškození pronajatého objektu, požadovala úhradu za jeho užívání po 1. 7. 2001 a náhradu za spotřebovaný koks. Žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu za investice, které vynaložila na úpravu objektu v době jeho užívání. Odvolací soud vyložil ujednání v protokolu ze dne 17. 4. 2002 tak,
že obsahuje projev vůle účastnic narovnat mezi nimi práva a povinnosti související
se skončením pronájmu nebytových prostor, která jsou mezi nimi sporná. Listina sice není označena jako dohoda o narovnání a není v ní výslovně uvedeno, že se jedná o úpravu sporných práv a povinností, avšak odvolací soud z listinných důkazů (zápisů o jednání ze dne 20. 8. 2001 a 15. 3. 2002) a z výpovědí samotných jednatelů žalované J. V. a D. R. zjistil, že v souvislosti s ukončením nájmu objektu probíhala mezi účastnicemi jednání za účelem řešení sporných záležitostí. Ta vyústila v uzavření dohody obsažené v části protokolu ze dne 17. 4. 2002, kterou odvolací soud posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále též „obč. zák.“), v níž se strany dohodly na způsobu narovnání sporných práv vzniklých mezi nimi v souvislosti se skončením nájmu objektu žalobkyně. Dohodu o narovnání shledal platným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť byla uzavřena vážně a též svobodně. Žalovaná své tvrzení, že její jednatel J. V. podepsal protokol ze dne 17. 4. 2002 pod nátlakem a tedy nesvobodně, neprokázala. Sama okolnost, že za žalovanou jednal J. V. sám, kdežto za žalobkyni se jednání účastnilo více osob, ještě o nesvobodné vůli nesvědčí; obdobně je tomu s (neprokázanými) tvrzeními, že atmosféra jednání byla nepřátelská a že jednatel žalované byl přesvědčován o tom, že nájemní vztah trvá. Odvolací soud vyslovil názor, že namítanou neplatnost nelze dovodit ani v souvislosti s tvrzeným omylem, do něhož měl být jednatel žalované žalobkyní uveden. Pokud jde o vymezení toho, co je mezi stranami z hlediska jejich práv sporným či pochybným, mohl být relevantním ve smyslu §586 odst. 1 věty druhé obč. zák. pouze omyl vyvolaný lstí žalobkyně, který však zjištěn nebyl. Odvolací soud neshledal dohodu neplatnou ani podle §49a obč. zák., neboť i kdyby bylo prokázáno, že jednatel žalované jednal v omylu a že žalobkyně tento omyl vyvolala či o něm musela vědět, nemohlo jít na straně jednatele o omyl omluvitelný. Jednatel se totiž mohl tvrzenému omylu vyhnout ověřením skutečností rozhodných pro uskutečnění právního úkonu. Protože si však jednatel žalované tvrzení žalobkyně o výši nákladů na opravu topení a PVC, o množství spotřebovaného koksu a o „právním stavu“ neověřil, ač mu v tom nic nebránilo, nemohl jednat v omluvitelném omylu. Sám připustil, že vše neuvážil a „protivníka“ podcenil. V tomto ohledu odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ač se v protokolu ze dne 17. 4. 2002 hovoří o náhradě „za pronájem“ předmětných nebytových prostor v období po červnu 2001 do března 2002, nelze pouze z důvodu nepřiléhavé právní kvalifikace žalobkyni její nárok nepřiznat; jednou ze sporných skutečností mezi účastnicemi bylo i to, zda nájem objektu trvá či nikoli, zda objekt byl žalovanou obsazen a využíván a zda v té souvislosti má být žalobkyni žalovanou placena náhrada. Jestliže účastnice dohodou vyřešily i tento sporný vztah, byť jej nesprávně právně pojmenovaly, nastaly účinky předpokládané §585 obč. zák.
Proti části potvrzujícího výroku (v rozsahu 55.534,25 Kč, která se týká nákladů
na opravu topení) a proti celému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost
o §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že dohodu zachycenou
v protokolu ze dne 17. 4. 2002 právně kvalifikoval jako dohodu o narovnání podle §585
obč. zák., aniž se vypořádal s její argumentací, že se jedná o smíšenou smlouvu obsahující dohodu o splatnosti nájemného za období od 3. čtvrtletí 2001 do března 2002, dohodu
o ukončení nájemního poměru a dohodu o náhradě škody za poškozené topení a PVC.
Má zato, že dohoda o narovnání musí obsahovat projev vůle smluvních stran takový právní úkon uzavřít a vymezení sporných a pochybných práv. Tyto náležitosti dohoda ze dne 17. 4. 2002 nesplňuje. Žalovaná i nadále tvrdí, že v období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002 objekt
či jeho nebytové prostory pronajaty neměla a ani je neužívala. Připouští, že mezi účastnicemi probíhala opakovaná jednání týkající se řešení vzájemných nároků v souvislosti s ukončením nájmu, odvolací soud však nevzal v potaz časové souvislosti, neboť nájemné za březen 2002 nemohlo být předmětem jednání v srpnu 2001. Okolnost, že její jednatel se jednání zúčastnil sám proti čtyřem zástupcům žalobkyně, považuje za právně významnou při úvaze, zda lze omyl jejího jednatele posoudit jako omluvitelný. Namítá, že žalobkyně náklady na topení při jednání záměrně nadhodnotila. Kdyby odvolací soud k tomuto tvrzení přihlédl a doplnil v tomto směru dokazování, bylo by namístě zvážit, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Protokolu ze dne 17. 4. 2002 její jednatel nepřikládal nikdy jiný význam než ten, že jde o soupis požadavků žalobkyně. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), popř. jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku.
Žalovaná v dovolání netvrdí, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaná závazně
po obsahové stránce vymezila (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že účastnice uzavřením dohody sledovaly odstranění spornosti jejich vzájemných práv souvisejících s ukončením nájmu, že i v době po 1. 7. 2001 užívala objekt žalobkyně a že její jednatel měl možnost si ověřit údaje, které zástupci žalobkyně uváděli při jednání dne 17. 4. 2002, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě odvolací soud založil právní závěr, že účastnice uzavřely dohodu
o narovnání podle §585 obč. zák., na skutkovém zjištění, že žalovaná i po 30. 6. 2001 nebytové prostory dříve pronajatého objektu nevyklidila, žalobkyni je nepředala a měla v nich uskladněny věci. Žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k jejich vyklizení a předání.
Ve dnech 28. 8. 2001 a 15. 3. 2002 proběhla mezi účastnicemi jednání, při nichž žalobkyně uplatňovala vůči žalované nároky vyplývající z tvrzeného poškození pronajatého objektu, úhradu za jeho užívání po 1. 7. 2001 a náhradu za spotřebovaný koks. Žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu za investice, které vynaložila na úpravu objektu. Spornými mezi nimi byly i otázky existence nájemního vztahu a úhrady za užívání objektu. Tato jednání byla završena dne 17. 4. 2002 sepsáním protokolu (obsahujícího dohodu účastnic), jenž byl projevem vůle účastnic odstranit mezi nimi sporná práva a povinnosti související
se skončením nájmu objektu. Konkrétně se dohodly, že žalovaná uhradí žalobkyni do 30. 6. 2002 částku 161.018,- Kč, když žalobkyně uznala investice žalované v částce 17.490,- Kč.
Za žalovanou jednal Josef Vávra, který si údaje uváděné zástupci žalobkyně neověřil,
ač tak učinit mohl. Tato skutková zjištění čerpal odvolací soud z listinných důkazů
(tj. z korespondence ze dne 22. 8. 2001 a 19. 9. 2001, ze zápisů o jednání z 20. 8. 2001
a z 15. 3. 2002 a z protokolu ze dne 17. 4. 2002), z výpovědí starosty žalobkyně K. R. a svědka R. Z. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu. Nic z obsahu spisu nenasvědčuje tvrzení žalované, a to ani obsah výpovědí jejích jednatelů J. V. a D. R., že protokol ze 17. 4. 2002 byl z její strany chápán jako pouhý výčet požadavků žalobkyně a že J. V. dne 17. 4. 2002 jednal v omluvitelném omylu. Sám J. V. v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že žalobkyni coby protivníka podcenil a že správnost vyčíslení jejích požadavků ověřoval až po podepsání protokolu. Konečně žalovaná ani v dovolání neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že uvedená skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že výhrady proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto není naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná vytkla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že účastnice uzavřely podle §585 obč. zák. dohodu o narovnání, která je zachycena v protokole ze dne 17. 4. 2002.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné
v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci
ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem.
Odvolací soud nepochybil, posoudil-li ujednání účastnic obsažené v protokolu ze dne 17. 4. 2002 jako dohodu o narovnání podle §585 obč. zák. Zjištěné okolnosti, jež dohodě předcházely a za nichž byla dohoda uzavřena, totiž jednoznačně nasvědčují tomu, že uzavřená dohoda je shodným projevem vůle účastnic upravit vzájemná práva související s nájmem objektu žalobkyně, resp. jeho ukončením, která byla mezi nimi dosud sporná. Účastnice touto dohodou odstranily pochybnosti, které mezi nimi panovaly ohledně výše nároku žalobkyně
na náhradu škody, na úhradu za spotřebované palivo a za užívání objektu žalovanou
po skončení nájmu (odvolací soud správně nepovažoval za relevantní, že účastnice tento nárok v dohodě označily mylně jako nájemné), jakož i ohledně výše nároku žalované
na náhradu za investice vložené do objektu. V dohodě si upravily též způsob, jakým měla být náhrada zaplacena; dohoda o narovnání proto založila závazek žalované poskytnout žalobkyni plnění. Tvrzení žalované, že nárok žalobkyni nesvědčil, je ve světle konstantní judikatury (shora rozvedené) bezvýznamný.
Ani argumentace žalované, že dohoda o narovnání je neplatná, neboť byla z její strany uzavřena v omylu ve smyslu §49a obč. zák., se nemůže prosadit. Závěr odvolacího soudu,
že důvody neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. dány nejsou, odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci, jsou v souladu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí. Odvolací soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, v němž byl zaujat názor, že ustanovení §49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající osoby není možno vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama
si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. To se zvýrazňuje především v případech, kdy jde např. o skutečnost (resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající osoby zajistit si odpovídající objektivní informace pro posouzení existence předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné
(resp. rozhodné), je proto způsobilé zpochybnit možnost účinně se ve smyslu §49a obč. zák. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu. O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající (a omylu se pak dovolávající) osoba možnost
se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností rozhodujících
pro uskutečnění právního úkonu. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle §49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu. Žalovaná, resp. její jednatel J. V. nemohl být uveden žalobkyní v omyl, jestliže již při jednání dne 15. 3. 2002 byl seznámen s tím, že žalobkyně bude nárokovat náhradu škody, která jí vznikla v souvislosti s poškozením PVC a radiátorů, jež bude vyčíslena, a že bude požadovat jak náhradu za 70 q spotřebovaného koksu, tak úhradu „nájemného“ do 31. 3. 2002. Žalovaná měla možnost (při pečlivém přístupu) připravit se na jednání dne 17. 4. 2002 a opatřit si údaje rozhodující pro uzavření dohody o narovnání. Jestliže tak neučinila, nemůže se úspěšně dovolávat neplatnosti uzavřené dohody, neboť ji neuzavřela v omluvitelném omylu. Kromě toho jednateli žalované nic nebránilo, aby podpis dohody odložil za účelem ověření si rozhodných skutečností, které by mu umožnily poznat skutečný stav věci.
Lze uzavřít, že žalované se nepodařilo prostřednictvím uplatněných námitek zpochybnit správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto dovolání mířící proti tomuto výroku zamítl
(§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (částečně) potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být dána jen za podmínek uvedených
v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávnost, resp. neúplnost zjištěného skutkového stavu věci, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (navíc se s těmito námitkami dovolací soud vypořádal v rámci posouzení důvodnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu).
Jelikož žalovaná uplatnila proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí tytéž výhrady, kterými napadla správnost právního posouzení věci, na němž je založen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, pak nelze než konstatovat, že k řešení zpochybňovaných právních otázek (jež odvolací soud, jak bylo výše vysvětleno, správně vyřešil) nelze dovolání přiznat přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání mířící proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu