ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1606.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1606/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně N. P. T. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 119/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 28 Co 68/2006-98, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.618,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. října 2005, č. j. 10 C 119/2002-67, mimo jiné zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt č. 20, I. kategorie o velikosti 1+1 s přísl. v 7. nadzemním podlaží domu č .p. 765 v P.; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2006, č. j. 28 Co 68/2006-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně v této části tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit byt č. 20, I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 7. nadzemním podlaží čp. 765 v P. a vyklizený jej předat žalobkyni (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným (výrok II.). Vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně I. Ú. n. L. a. s. uzavřela dne 27. 10. 1994 (ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 1994) se společností P. II, s. r. o. smlouvu, jejímž předmětem byl nájem činžovního domu čp. 765 v P. Podle smlouvy byla společnost P. II, s. r. o. oprávněna užívat byty a nebytové prostory v něm se nacházející, přičemž mohla svá práva ohledně těchto bytů a nebytových prostor převést úplatně či bezplatně na jinou právnickou nebo fyzickou osobu pod podmínkou, že převod užívacího práva oznámí majiteli do 24 hodin. Dne 30. 5. 1995 P. II., s. r. o. uzavřela s žalovaným smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu č. 20, I. kategorie o velikosti 1+1 s přísl. v 7. nadzemním podlaží domu č .p. 765 v P. Odvolací soud uzavřel, že je-li smlouva ze dne 27. 10. 1994 (nesprávně v odůvodnění uveden rok „2004“) platnou smlouvou o nájmu věci podle §663 a násl. obč. zák., potom smlouvu ze dne 30 5. 1995 lze posoudit (bez ohledu na její označení v záhlaví, podle něhož jde o smlouvu nájemní) jako smlouvu o podnájmu podle §666 obč. zák. Právo podnájmu je přitom právem odvozeným a zaniká vždy s právem nájemce. Oproti soudu prvního stupně má zato, že nájemní smlouvu může uzavřít pouze vlastník a nikoliv ten, kdo má věc sám v nájmu. Vycházeje z těchto východisek odvolací soud přijal závěr, že zánikem nájemní smlouvy ze dne 27. 10. 1994 výpovědí dne 31. 5. 1995, nemohl podnájemní vztah trvat po tomto datu a žalovaný užívá sporný byt bez právního důvodu.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem, že sporný byt užívá bez právního důvodu, a prosazuje - na základě výkladu čl. 3 bodu B. písm. a) smlouvy ze dne 27. 10. 1994 v citovaném znění - názor, že titulem k užívání bytu je nájemní smlouva ze dne 30. 5. 1995. Byla-li společnost P. II, s. r. o. oprávněna převést svá práva ze smlouvy ohledně bytových i nebytových prostor nacházejících se v domě na jinou osobu za splnění dohodnuté podmínky, potom smlouvu ze dne 30. 5. 1995 uzavírala v pozici pronajímatele a nikoliv podnajímatele. Má zato, že není vyloučeno, aby pronajímatelem byla osoba odlišná od vlastníka; tyto případy jsou dány buď zákonem nebo smlouvou, přičemž oprávnění převést nájemní právo k bytu žalovaného bylo založeno smlouvou ze dne 27. 10. 1994.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaný dovoláním zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že užívá sporný byt bez právního důvodu, neboť podnájemní smlouva ze dne 30. 5. 1995 zanikla společně s nájemním vztahem společnosti P. II, s. r. o. založeným smlouvou ze dne 27. 10. 1994.
Podle §663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Podle §666 odst. 1 obč. zák. nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak.
Ze smlouvy ze dne 27. 10. 1994 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 1994 v záhlaví označené za „nájemní smlouvu o užívání činžovního domu“ uzavřené mezi majitelem domu – společností I. Ú. n. L., a. s. a společností P. II., s. r. o., vyplývá, že jejím předmětem byl nájem činžovního domu v P. č. p. 765 [čl. 1 písm. a)]. Společnost P. II., s. r. o. byla oprávněna užívat dům, resp. byty a nebytové prostory uvedeného domu [ čl. 1 písm. b) věta prvá] a za toto užívání se zavázala měsíčně platit majiteli dohodnutou částku [čl. 3 bod A]. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že „uživatel má právo převést svá práva z této smlouvy ohledně výše uvedených bytových i nebytových prostor na jinou osobu právnickou nebo fyzickou bezúplatně i úplatně a to za splnění podmínky, že tento převod užívacího práva na jinou právnickou nebo fyzickou osobu musí oznámit provedené změny majiteli do 24 hodin“ [čl. 3 bod B. písm. a)]. Odvolací soud správně posoudil smlouvu ze dne 27. 10. 1994 jako smlouvu o nájmu věci (nemovitosti) podle §663 a násl. obč. zák. Vycházeje ze smluvního ujednání v čl. 3 bodu B. písm. a) smlouvy přiléhavě dovodil, že smlouva ze dne 30. 5. 1995 uzavřená mezi společností P. II., s. r. o. a žalovaným nemůže být smlouvou nájemní, nýbrž podnájemní. Společnost I. Ú. n. L., a. s. jako tehdejší vlastník nemovitosti - domu v P. č. p. 765 - ji přenechala do nájmu společnosti P. II., s. r. o. Jestliže si smluvní strany v čl. 3 bodu B. písm. a) dohodly, že nájemce má právo převést své užívací právo ohledně bytových i nebytových prostor na jinou osobu, je toto ujednání nutno vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jako souhlas pronajímatele s podnájmem jednotlivých bytů nebo nebytových prostor; přenechává-li pronajímatel za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky (§663 obč. zák.), potom nájemce může s pronajatou věcí dále disponovat jen tím způsobem, že ji (nevylučuje-li to nájemní smlouva) dá dále do podnájmu (§666 odst. 1 obč. zák.). S dovolatelem lze souhlasit, že pronajímatelem může být na základě zákona nebo smlouvy osoba odlišná od vlastníka. Ze zákona je tomu např. v případě pronájmu majetku státu státními organizacemi na základě §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. nebo státním podnikem podle §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. Smluvně může být oprávnění nevlastníka přenechat věc do nájmu založeno např. smlouvou o výpůjčce podle §659 obč. zák. V právní teorii se objevil názor, že i nájemce celé budovy (domu) jako věci podle §663 obč. zák. se může stát pronajímatelem jednotlivých bytů a nebytových prostor v této budově se nacházejících, jestliže to jeho nájemní smlouva s vlastníkem nemovitosti výslovně umožňuje (srovnej Bárta, J., Ke vztahu nájmu nemovitosti a nájmu bytu nebo nebytového prostoru v téže nemovitosti, Bulletin advokacie, ročník 2001, č. 10, str. 22). Aby tomu tak bylo, musí ovšem smlouva o nájmu bytu nebo nebytového prostoru zavazovat i vlastníka věci (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 10. jubilejní vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1173), což odpovídá jeho závazku být v případě ukončení smlouvy o nájmu celé nemovitosti nadále vázán nájemními smlouvami, které byly během doby trvání nájmu celého domu nájemcem v postavení pronajímatele uzavřeny. Jelikož se v dané věci vlastník domu k uvedenému nezavázal, a přesto smluvně umožnil nájemci, aby svá užívací práva ze smlouvy ohledně bytových i nebytových prostor převedl na jinou osobu, vznikl v takovém případě ke spornému bytu žalovaného jen podnájemní vztah, který společně s nájmem domu zanikl.
Dovolateli se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku
o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §7 písm. d), §10 odst. 3 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 1.900,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč, a 19 % DPH ve výši 418,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu