ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1626.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1626/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. f. v. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 57/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 185/2006-101, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 185/2006-101, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. října 2005, č. j. 6 C 57/2004-72, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 900.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje žalovaný v posouzení otázky promlčení práva žalobce na vrácení částky, kterou mu právní předchůdce žalobce poskytl na základě uzavřené smlouvy o půjčce (§387 a §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Jeho argumentace je přitom založena na zpochybnění výkladu smluvního ujednání o splatnosti dluhu a o jeho plnění ve splátkách odvolacím soudem z hlediska požadavku určitosti (§37 obč. zák.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky (závazně označené dovolatelem), jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1). Jelikož právní posouzení věci se v tomto případě odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností vyplývajících z obsahu konkrétní smlouvy, nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být dán ani řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem. Lze totiž přisvědčit závěru odvolacího soudu, že k promlčení práva žalobce na vrácení částky, kterou jeho právní předchůdce půjčil žalovanému, nedošlo, i když není možno souhlasit s jeho názorem, že ujednání o splátkách obsažené ve smlouvě o půjčce je neplatné pro neurčitost. Z článku IV. smlouvy o půjčce zcela zřetelně vyplývá, že si její účastníci dohodli plnění v ročních splátkách, od kdy budou splátky poskytovány (počínaje rokem 2000), a dohodli si i výši splátek v rozmezí od 100.000,- Kč do 300.000,- Kč. Okolnost, že nebyla uzavřena avizovaná dohoda zpřesňující výši splátek (tedy o tom, jakou konkrétní částku mezi 100.000,- Kč a 300.000,- Kč bude dlužník platit), mělo význam pouze potud, že zůstalo na vůli dlužníka, zda bude věřiteli na splátkách platit minimální dohodnutou částku (100.000,- Kč) nebo vyšší až do 300.000,- Kč. Závěr odvolacího soudu, že k promlčení práva nedošlo, proto obstojí, neboť tříletá promlčecí doba ve smyslu §101, resp. §103 obč. zák. začala plynout dnem 1. 1. 2001, kdy právo mohlo být odůvodněně vykonáno poprvé podáním žaloby u soudu (první splátka dluhu byla splatná 31. 12. 2000), a žaloba byla u soudu podána dne 23. 12. 2003.
Přípustnost dovolání v dané věci nejsou způsobilé založit ani výhrady žalovaného k tomu, že odvolací soud vyhodnotil změnu jeho skutkových tvrzení ohledně data uzavření smlouvy o půjčce jako náhlou a účelovou a že neprovedl důkaz jím navržených svědků G. a P., kteří měli prokázat pravdivost jeho tvrzení, že smlouva byla uzavřena až v roce 1994, což způsobilo, že byl nepředvídatelným postupem odvolacího soudu zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces. Ačkoliv žalovaný tyto námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podle jejich obsahového vylíčení (§41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení ve skutkovém zjištění, jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Bez významu jsou proto dovolací námitky, jimiž žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci - konkrétně, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho tvrzením a neprovedly důkazy, jimiž mínil prokázat, že smlouva o půjčce byla uzavřena v roce 1994. Navíc je namístě připomenout, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Jelikož odvolací soud neporušil zásady zakotvené v §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §132 odst. 1 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř., nemohl svým postupem porušit právo žalovaného na spravedlivý proces.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu