ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1789.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1789/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. R., zastoupené advokátem, proti žalované D., s. r. o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 132/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č. j. 20 Co 216/2006-109, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. ledna 2006, č. j. 22 C 132/2003-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 402.306,- Kč s 4,5 % úrokem z prodlení od 16. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 16. 11. 1999 se společností O. I. spol. s. r. o. smlouvu o zprostředkování uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní blíže popsané bytové jednotky č. 10 včetně spoluvlastnického podílu ve výši 186/3352 ke společným částem domu na parc. č. 237/13 v k. ú. T., obci P. a pozemku parc. č. 237/13; zároveň stejní účastníci uzavřeli smlouvu o zprostředkování uzavření smlouvy o budoucí smlouvě na dvě garážová stání č. 47 a 48 pod částí parcely č. 273/13. Odměna za zprostředkování smlouvy o smlouvě budoucí o převodu bytové jednotky byla určena částkou 346.595,- Kč (včetně DPH) a odměna za zprostředkování uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o převodu garážových stání byla stanovena částkou 25.620,- Kč. Dne 6. 10. 2000 žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o budoucí smlouvě o převodu bytové jednotky v domě A a spoluvlastnického podílu ve výši 186/3352 k pozemku parc. č. 237/13 a společným částem domu v budoucnu postaveném na parc. č. 237/13 vše v k. ú. T., obci P. Budoucí kupní cena za převod bytové jednotky a spoluvlastnického podílu byla sjednána částkou 10.707.839,- Kč, kterou se žalobkyně zavázala zaplatit prostřednictvím neodvolatelného dokumentárního akreditivu otevřeného u B. A. C. C. R., a. s. (dále jen „b.“) do 30. 9. 2001. Nedílnou součástí smlouvy se stala příloha č. 2 – smlouva o výstavbě ze dne 10. 8. 1999 uzavřená mezi žalovanou a O. I. P. s. r. o. podle §17 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. V ní jsou zachyceny půdorysy jednotlivých podlaží domu s vyznačením budoucích bytových jednotek a vyplývá z ní, že ve druhém a třetím nadzemním podlaží bude na společné chodbě umístěno okno. Žalobkyně dne 23. 10. 2000 otevřela u banky neodvolatelný dokumentární akreditiv č. AI 6828 na částku 5.153.552,- Kč platný do 30. 9. 2001 k pořízení bytové jednotky a dvou garážových stání. Tento účet dokumentárního akreditivu byl zatížen částkou 31.421,- Kč za platby v jeho rámci. Dopisem ze dne 20. 8. 2001 vyzvala žalovaná žalobkyni k uzavření kupních smluv a informovala ji, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 7. 2001. Žalobkyně odmítla kupní smlouvu uzavřít s odůvodněním, že nemovitost se liší od nemovitosti deklarované ve smlouvě o smlouvě budoucí, neboť okna na chodbě, která měla zajišťovat denní světlo, byla oproti smlouvě
o výstavbě zazděna a na povrch chodby nebyl použit dohodnutý materiál. Nezbytnost oken
na chodbě odůvodnila zdravotním stavem své dcery A. R., která trpí silnou klaustrofobií, v důsledku níž není schopna navštěvovat uzavřené prostory bez oken. Žalovaná následně dne 19. 3. 2002 odstoupila od obou smluv o smlouvách budoucích. Žalobkyně z opatrnosti dopisem ze dne 10. 2. 2003 rovněž od smluv odstoupila, neboť nabízené plnění trpělo vadami. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila smluvní povinnost, neboť na společné chodbě nebylo osazeno okno a podlaha schodiště nebyla zhotovena z litého teracca. Žalobkyni tak vznikla škoda představující marně vynaložené náklady na uzavření zprostředkovatelské smlouvy a za vedení účtu neodvolatelného dokumentárního akreditivu. Jelikož z výše uvedených důvodů neměla zájem uzavřít kupní smlouvu na převod bytové jednotky, je pochopitelné, že se „tyto skutečnosti týkají i garážových stání, která měla být s bytem společně užívána“. Soud prvního stupně dodal, že žalobkyně nemohla od smluv odstoupit, neboť takové právo nebylo v její prospěch dohodnuto, a žalovaná stejný úkon taky nemohla učinit, jelikož důvody pro odstoupení nebyly v jejím případě naplněny.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2006, č. j. 20 Co 216/2006-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně posoudil požadavek na zaplacení sporných částek jako nárok na náhradu škody podřaditelný pod §420 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že závazek, jehož porušením měla vzniknout škoda, směřoval k uzavření budoucí kupní smlouvy ve smyslu §50a odst. 1 obč. zák., jejíž předmět byl sjednán. K uzavření kupní smlouvy nedošlo pro odstoupení žalované od smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně nebylo podstatné, zda se tak stalo v souladu se smluvním ujednáním v čl. 12 ve spojení s čl. 10 smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobkyně zánik smluvního vztahu nezpochybňuje, naopak sama deklaruje, že již nemá zájem na uzavření kupní smlouvy. V situaci, kdy její možnost odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí nebyla dohodnuta, se odvolací soud zabýval tím, zda mohla s ohledem na §50a odst. 3 obč. zák. odmítnout uzavřít kupní smlouvu z důvodů spočívajících výlučně na straně žalované. Předmět budoucí kupní smlouvy oproti smlouvě o výstavbě ze dne 10. 8. 1999 vykazoval odchylku, neboť společná chodba domu měla být osazena oknem. Odvolací soud dovodil, že společná chodba domu je zcela funkční i bez přítomnosti denního světla a jeho nedostatek podstatně nesnižuje kvalitu užívání domu. Osvětlení společných prostor nikoliv denním světlem nečiní předmět budoucí kupní smlouvy natolik vadným, aby bylo možno uvažovat o zrušení smlouvy ve smyslu §507 odst. 1 obč. zák. nebo o odstoupení od kupní smlouvy podle §597 odst. 1 obč. zák. Nedostatek okna je vážnou subjektivní překážkou na straně žalobkyně vyplývající ze zdravotního stavu její dcery. Žalobkyně si požadavek okna ve společné části domu výslovně nevymínila ani žalovanou před kolaudací objektu neupozornila, že z důvodu onemocnění dcery je pro ni existence okna na chodbě nezbytnou podmínkou pro uzavření kupní smlouvy. Ze zakreslení okna v obecné projektové dokumentaci nelze dovodit, že si tuto vlastnost stavby žalobkyně výslovně vymínila. Je obvyklé, že provedení stavby se zpravidla do detailů neshoduje s původní projektovou dokumentací a nebrání její kolaudaci. Žalovaná nabídla žalobkyni ke koupi bytovou jednotku, jež měla vymíněné vlastnosti a pokud jde o společné prostory domu vlastnosti obvyklé. Otázku použitého materiálu v případě chodby domu nepovažoval odvolací soud za významnou z hlediska možnosti odmítnout uzavření kupní smlouvu, neboť nejde o vadu neodstranitelnou. Uzavřel, že žalobkyně sice měla důvod odmítnout uzavřít kupní smlouvu podle §50a odst. 3 obč. zák., avšak jen na základě subjektivních poměrů a nikoliv z příčin na straně žalované. Nemůže tak uplatňovat právo na náhradu škody podle §420 odst. 1 obč. zák., která jí měla v souvislosti s neuskutečněnou koupí vzniknout.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, chybný závěr, že si výslovně nevymínila osazení chodby budovaného domu okny ve 2. a 3. nadzemním podlaží. I kdyby uvedené výslovně nepožadovala, jde o obvyklé vlastnosti takové stavby. Na podporu tohoto tvrzení odkázala na čl. 50 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 platné na území P. o obecných požadavcích na výstavbu. Nemůže se ztotožnit s obecným závěrem odvolacího soudu, že nezajištění denního osvětlení na chodbě nemůže mít vliv na užívání samotného bytu a jen nepodstatným způsobem snižuje kvalitu užívání domu. Při hodnocení obvyklosti vlastností chodby tak soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Oproti odvolacímu soudu nepovažuje chybějící okna na chodbě za subjektivní, nýbrž za objektivní překážku s ohledem na nemoc své dcery. Není srozuměna s úvahou, že vlastnost chodby si kvůli jejímu onemocnění měla výslovně vymínit a na nemoc při uzavírání smluv upozornit. Neprovedla-li žalovaná stavbu domu (včetně společné chodby) tak, jak bylo sjednáno, popřípadě jak je to obvyklé, přičemž náprava nemohla být zjednána, neměla povinnost uzavřít kupní smlouvu, neboť předmět převodu neodpovídal smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne 6. 10. 2000, ani povinnost navýšit neodvolatelný dokumentární akreditiv. Porušením povinností žalovanou jí vznikla škoda představující zbytečně zaplacenou provizi společnosti O. I. spol. s. r. o. i odměnu za otevření dokumentárního akreditivu. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Výhradou proti skutkovému zjištění, že si výslovně nevymínila osazení chodby domu oknem ve 2. a 3. nadzemním podlaží, vystihla dovolatelka dovolací důvod podle §241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že si žalobkyně výslovně nevymínila osazení společné chodby domu oknem ve 2. a 3. nadzemním podlaží, učinil odvolací soud ze smlouvy o smlouvě budoucí
ze dne 6. 10. 2000, jejíž součástí je i smlouva o výstavbě ze dne 10. 8. 1999. Náležitě a zcela logicky přitom zdůvodnil, proč za takový projev vůle nelze považovat zakreslení okna v obecné projektové dokumentaci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně napadla právní posouzení příčinné souvislosti mezi neosazením chodby domu okny ve 2. a 3. nadzemním podlaží a škodou vzniklou marně vynaloženými náklady.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. jsou protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění; tyto podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně, a proto pro zamítavé rozhodnutí je postačující, že jedna z nich není splněna, a ostatními podmínkami již není třeba se zabývat. Právní teorie i soudní praxe vykládá první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem. Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li o povinnost mimosmluvní – zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. – Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30). Je nepochybné, že i porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí (mimo případ uvedený v §50a odst. 2 obč. zák.) může zakládat právo na náhradu škody. Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí (obsahem práv a povinností) je závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní (realizační) smlouvu (např. kupní nebo směnnou), na jejichž podstatných náležitostech se smluvní strany dohodly.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu se společností O. I. spol. s. r. o., které za zprostředkovatelskou činnost zaplatila odměnu v celkové výši 372.215,- Kč a dále že smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 6. 10. 2000 se žalovaná zavázala uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu vlastnictví k v budoucnu vzniklé bytové jednotce, ke spoluvlastnickému podílu na společných částech domu včetně pozemku a ke garážovým stáním. Identifikace nepřímých předmětů budoucích převodních smluv byla provedena jednak verbálně (ve smlouvách o smlouvách budoucích, ve smlouvě o výstavbě ze dne 10. 8. 1999), ale zároveň prostřednictvím orientačních půdorysů jednotlivých podlaží domu (bez uvedení rozměrů podlaží), na kterých byla zaznamenána poloha bytových jednotek, garážových stání a umístění dveří a oken v domě (opět bez uvedení rozměrů). Podle půdorysu druhého a třetího nadzemního podlaží domu A, měla mít společná chodba na těchto podlažích okna. Oproti těmto orientačním půdorysům kolaudovaný dům okna na uvedených podlažích nemá. Jestliže obsahem práv a povinností vyplývajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí týkajícím se bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku bylo uzavřít hlavní (kupní) smlouvu v dohodnuté lhůtě (viz čl. 7 a 8), potom společné části (společná chodba) neodpovídaly k okamžiku výzvy k uzavření kupní smlouvy podle čl. 8 (dopis ze dne 20. 8. 2001) tomu, jak byla bytová jednotka a tyto prostory popsány ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 6. 10. 2000 ve spojení se smlouvou o výstavbě ze dne 10. 8. 1999 (včetně grafických příloh).
Pro zjištění oprávněnosti nároku žalobkyně zbývá zjistit, zda žalobkyní vynaložené náklady v rozsahu zaplacené odměny zprostředkovateli za uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a bance za vedení účtu neodvolatelného dokumentárního akreditivu se staly bezúčelnými a zbytečnými, a znamenají tak finanční ztrátu žalobkyně, tedy snížení jejího majetkového stavu a že takto vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s neosazením oken na chodbách a použití jiné povrchové úpravy místo výslovně uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí.
Otázka existence příčinné souvislosti je sice otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon žalované a vzniklá škoda na straně žalobkyně jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku; právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti (protiprávním jednáním) žalované spočívajícím v neosazení oken na chodbách a použitím jiného povrchového materiálu a vynaloženými náklady žalobkyně.
Vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzálního nexu) je dán tehdy, je-li doloženo, že nebýt porušení smluvní povinnosti žalované, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen
ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal.
Z tohoto pohledu ke zmenšení majetku žalobkyně (ke vzniku škody) nedošlo neosazením oken na společné chodbě domu a použitím jiného materiálu, nýbrž odstoupením žalované od smlouvy o smlouvě budoucí pro porušení čl. 10; dříve vynaložené náklady žalobkyně se až tímto okamžikem staly marně (zbytečně) vynaloženými. Jestliže závazek žalobkyně uzavřít kupní smlouvu nezanikl podle §50a odst. 3 obč. zák., bylo její povinností poskytnout žalované finanční plnění podle čl. 10 smlouvy. Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že neupozornila-li žalobkyně na nezbytnost oken na společné chodbě z důvodů nemoci své dcery, nelze přičítat k tíži žalované, že v důsledku stavební úpravy společných prostor žalobkyně ztratila zájem o předmětnou bytovou jednotku. Není možno přehlédnout, že nepřímým předmětem smlouvy o smlouvě budoucí byla dosud neexistující bytová jednotka a spoluvlastnický podíl na společných částech domu, jejichž vlastnosti byly v mezích možností účastníků smluvního vztahu pouze popsány, avšak účastníci neměli možnost se o nich přesvědčit. Ostatně grafické ztvárnění jednotlivých podlaží budoucího domu mělo jen orientační informační hodnotu, neboť nebylo doprovázeno matematickými hodnotami.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
S ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním žalované a majetkovou újmou žalobkyně se dovolací soud již nezabýval zbývajícími výhradami dovolatelky.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalobkyně povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 bodu 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 22.675,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu