ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.118.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 118/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 13 To 266/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 13 To 266/2008 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 2 T 64/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 2 T 64/2008, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 21. 12. 2006 v M. v budově Č. p., s. p. jako tehdejší jednatel a společník obchodní společnosti J. T. C. s. r.o. převzal finanční částku ve výši 22.000,- Kč, zaslanou J. S. společnosti J. T. C. s. r. o. poštovní poukázkou jakožto úhradu doplatku kupní ceny za zboží podle kupní smlouvy, uzavřené dne 14. 12. 2006 na prodejní akci v H. v hotelu K. mezi společností J. T. C. s. r. o. jako prodávajícím a J.. S. jako kupujícím, když za účelem zajištění doplatku kupní ceny ve výši 22.000,- Kč byla na předváděcí akci současně s kupní smlouvou uzavřena mezi J. S. a společností H. C. a. s. úvěrová smlouva, na jejímž základě měl být J. S. poskytnut úvěr ve výši 22.000,- Kč pro případ, že neuhradí doplatek kupní ceny do 18. 12. 2006, dne 21. 12. 2006 společnost H. C. a. s. poukázala na účet společnosti J. T. C. s. r. o. částku 22.000,- Kč jakožto plnění z úvěrové smlouvy, která na uvedený účet byla připsána dne 22. 12. 2006, a i přesto, že následně vystavil potvrzení o předčasném ukončení úvěrové smlouvy, které společnost H. C. a. s. obdržela dne 9. 1. 2007, částku ve výši 22.000,- Kč si ponechal a nevrátil ani společnosti H. C. a. s., ani J. S., který dne 29. 3. 2007 částku ve výši 22.000,- Kč uhradil společnosti H. C. a. s., čímž poškozenému J. S., způsobil škodu ve výši 22.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §248 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou v trvání 1 roku. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 13 To 266/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2008 podal obviněný M. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil následující námitky.
Dovolatel má za to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně trvání závazku poškozeného vůči společnosti H. C. a. s.. Poškozený se své povinnosti k úhradě kupní ceny vůči společnosti J. T. C. s. r. o. zprostil její jednorázovou úhradou. Povinnost poškozeného k úhradě splátek na základě úvěrové smlouvy zanikla na základě odstoupení obviněného od úvěrové smlouvy.
Za druhé odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně trvání úvěrové smlouvy. Na základě „storna“ této smlouvy došlo k jejímu zpětnému zrušení ke dni 14. 12. 2006, tj. k zániku povinnosti poškozeného platit splátky. Nesprávný je právní názor odvolacího soudu, podle něhož, když obviněný nevrátil poukázané úvěrové prostředky, nesplnil tak podmínky pro předčasné ukončení úvěrové smlouvy a úvěrová smlouva proto zrušena nebyla. Podle ustálené soudní praxe je třeba na „storno“ hledět jako na odstoupení od smlouvy a obviněný (nebo jím pověřený zástupce) byl na základě mandátní smlouvy oprávněn uzavírat s kupujícími úvěrové smlouvy a též po dohodě s kupujícím od nich jednostranně odstupovat tj. „stornovat“ je. Obviněný předmětnou úvěrovou smlouvu „stornoval“. „Storno“ bylo společnosti H. C. a. s. doručeno dne 9. 1. 2007, bylo akceptováno a společnost H. C. a. s. evidovala smlouvu jako zrušenou zpětně k datu 14. 12. 2006. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu, když součástí popisu skutku je i to, že prostředky poškozenému nevrátil. Pokud měl obviněný důvodně za to, že došlo ke zrušení úvěrové smlouvy, mohl pouze předpokládat existenci závazku společnosti J. T. C. s. r. o. vůči společnosti H. C. a. s. nikoli vůči poškozenému. Mezi společností H. C. a. s. a J. T. C. s. r. o. byla dlouhodobě zavedená praxe „stornování“ smluv. Na základě „storn“ byly mezi oběma společnostmi vypořádávány závazky a to tak, že proti nároku společnosti J. T. C. s. r. o. na vyplacení plnění z úvěrových smluv si společnost H. C. a. s. započítávala své nároky plynoucí ze „stornování“ jiných smluv (tj. nároky na vrácení již vyplacených „stornovaných“ úvěrů). Na základě zrušení úvěrové smlouvy vznikla společnosti J. T. C. s. r .o. povinnost vrátit přijaté plnění z právního důvodu, který odpadl společnosti H. C. a. s. Poškozenému neměla vracet nic, neboť plnění bylo přijato z platného právního titulu tj. nezrušené kupní smlouvy.
Za třetí újma na straně poškozeného nevznikla v důsledku jednání obviněného, který postupoval v souladu s přijatými smluvními závazky a postupy. Neoprávněně postupovala společnost H. C. a. s., která požadovala plnění na základě zrušené úvěrové smlouvy. V důsledku jednání obviněného nevznikl právní závazek poškozeného k úhradě úvěru nad rámec zaplacené kupní ceny a tedy ani žádná škoda ve formě duplicitní platby. Poskytnutí splátek ze strany poškozeného společnosti H. C. a. s. tak bylo plněním bez právního důvodu, jež poškozený poskytl bez příčinné souvislosti s jakýmkoliv jednáním obžalovaného a nikoliv jeho zaviněním.
Za čtvrté odvolací soud nesprávně posoudil otázku, za jakým účelem mohl obviněný použít finanční prostředky, které obdržel od poškozeného. Tyto prostředky nebyly nijak účelově vázány, jejich úhradou se staly vlastnictvím společnosti a ta s nimi mohla nakládat zcela libovolně. Jak jednorázově zaplacená kupní cena, tak i prostředky z úvěru nebyly cizí věcí, ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., nýbrž byly součástí příjmů společnosti, která je mohla vynaložit na jakékoliv své potřeby. Je-li obviněný stíhán za skutek, popsaný v obžalobě, pak takovým jednáním ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dojít nemohlo.
Za páté obviněný nesouhlasí se závěrem soudu, že pochybil tím, pokud nabyvatele obchodního podílu ve společnosti J. T. C. s. r. o. výslovně neinformoval o závazku k vrácení vyplacených úvěrových prostředků společnosti H. C. a. s. Podmínky převodu podílu byly věcí smluvní volnosti mezi obviněným a nabyvatelem obchodního podílu. Společnost byla převedena s kladným čistým obchodním jměním, tj. s majetkovými hodnotami, které mohly být použity na vypořádání případných existujících závazků společnosti. Nabyvatel převzal zboží (aktiva), zároveň se však ve smlouvě o převodu obchodního podílu zavázal k převzetí závazků společnosti. Převodem obchodního podílu nedošlo k přeměně společnosti J. T. C. s. r. o. , která byla nadále zavázána ze všech původních smluv.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že jej shledává zjevně neopodstatněným. Argumentace dovolatele uplatněná v dovolání je v zásadě identická s dosavadní jeho obhajobou a zejména důvody vyloženými v jeho odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Námitkami obviněného se všestranně zabýval druhostupňový soud, jeho závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obviněný se snaží argumentační ekvilibristikou zbavit trestní odpovědnosti za očividně úmyslně vytvořené bezdůvodné obohacení. Je očividné, že jako statutární orgán společnosti J. T. C. s. r. o. přijal ze stejného titulu plnění ve výši 22.000,- Kč jednak od poškozeného kupujícího J. S. a jednak plnění ve stejné výši od společnosti H. C. a. s. Je zřejmé, že jedno z těchto plnění představovalo bezdůvodné obohacení, které byl povinen vrátit. To však neučinil, takže společnost H. C. a. s. vymáhala po poškozeném plnění, které již jednou za zakoupené zboží poskytl a které ve skutečnosti byl povinen úvěrující společnosti vrátit obviněný. Protože se součástí majetku jeho společnosti mohlo stát z titulu kupní smlouvy pouze jedno ze dvou poskytnutých plnění, logicky se druhé z těchto plnění součástí majetku firmy stát nemohlo a tak zůstalo vůči obviněnému věcí cizí, kterou si přisvojil.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nejprve bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
S ohledem na toto obecné konstatování je možno pod daný dovolací důvod podřadit námitku nesprávného právního posouzení spočívající v tvrzení dovolatele, že skutek, pro nějž byl odsouzen, není trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Podle jeho podání soudy měly nesprávně právně posoudit otázky týkající se trvání úvěrové smlouvy a závazků z ní plynoucích s ohledem na tvrzené stornování úvěrové smlouvy obviněným, dále právní status finančních částek přijatých od poškozeného od poskytovatele úvěru a podmínky převodu obchodního podílu. V důsledku daných skutečností nebyly jednáním obviněného naplněny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst.1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení vyplývají mimo jiné tyto skutečnosti.
Poškozený – kupující uzavřel dne 14. 12. 2006 současně dvě smlouvy. Smlouvu kupní o prodeji kuchyňského robotu s prodávajícím obchodní společností J. T. C. s. r. o., v níž je vepsáno, že kupující je povinen doplatit zbytek kupní ceny ve výši 22.000,- Kč hotově do 18. 12. 2006, přičemž dále v podmínkách smlouvy je uvedeno, že je povinen doplatit kupní cenu na adresu prodávajícího poštovní poukázkou do 14 dnů od podpisu kupní smlouvy. Smlouvu úvěrovou o poskytnutí úvěru ve výši 22.000,- Kč na úhradu doplatku kupní ceny téhož kuchyňského robotu, který je předmětem dané kupní smlouvy. Spolu s těmito listinami předal zástupce prodávajícího kupujícímu poštovní poukázku na úhradu daného doplatku.
Podle tvrzení obviněného měla být tato úvěrová smlouva prostředkem zajišťujícím zaplacení doplatku kupní ceny prodávajícímu v případě, že by kupující neuhradil daný doplatek poštovní poukázkou. Je třeba poznamenat, že úvěrové podmínky, jimiž se řídila tato úvěrová smlouva nejsou ve spise obsaženy.
V den uzavření smlouvy uhradil kupující na místě prvou část kupní ceny ve výši 3.000,- Kč. Následující den po uzavření obou smluv dne 15. 12. 2006 zaslal kupující –poškozený obchodní společnosti J. T. C. s. r. o. doplatek kupní ceny ve výši 22.000,- Kč poštovní poukázkou. Obviněný coby jednatel společnosti J. T. C. s. r. o. tuto částku dne 21. 12. 2006 vyzvedl na poště. Téhož dne tj. 21. 12. 2006 odeslala společnost H. C. a. s. na bankovní účet společnosti J. T. C. s. r. o. částku 22.000,-Kč, která byla na bankovní účet připsána dne 22.12.2006.
Jak vyplývá ze sdělení podaného policii společností H. C. a. s. na č. l. 38, dne 9. 1. 2007 obdržela společnost H. C. a. s. od prodávajícího J. T. C. s. r. o. žádost o předčasné ukončení úvěrové smlouvy, na základě které byla uvedená úvěrová smlouva předčasně ukončena s tím, že splatnost dlužné částky je ve splátkovém kalendáři vyznačena k datu tohoto ukončení. To je podpořeno i sdělením na č. l. 30 kde se uvádí, že úvěrová smlouva byla předčasně ukončena na základě žádosti o předčasné ukončení ze dne 15. 12. 2006, doručené prodejcem společnosti H. C. a. s. dne 9. 1. 2007. Smlouva byla ukončena k datu uvedenému v žádosti o předčasné ukončení, dlužná částka byla klientem uhrazena.
Z účetního deníku společnosti J. T. C. s. r. o. obsaženém v modrém šanonu bez potisku stran 56 až 58 plyne, že do účetnictví společnosti byly v prosinci 2006 zaúčtovány tři platby označené příjmením poškozeného S. prvá ve výši 21.007,50 Kč, druhá ve výši 3.992,50 Kč a třetí ve výši 22.000,- Kč. V tomtéž modrém šanonu je obsaženo celkem sedmnáct listů Oznámení o vzájemné kompenzaci závazků a pohledávek, v nichž společnost H. C. a. s. jednostranně podle §364 Občanského zákoníku opakovaně u řady smluv označených jejich číselných kódem oznamuje společnosti J. T. C. s. r. o. kompenzaci závazků a pohledávek z jednotlivých uzavřených smluv.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku uvádí, že v předcházejícím řízení byly soudu tvrzeny skutečnosti a předloženy důkazy, které jsou popisovány výše, z nichž vyplývá, že ve věci nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud přezkoumal námitky vznesené dovolatelem, posoudil stav věci, jak byl zjištěn v předcházejícím řízení, přičemž nedospěl k právnímu závěru, jenž by byl prost důvodných pochybností o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
Obviněný poukazuje, že měl na základě mandátní smlouvy uzavřené se společností H. C. a. s. oprávnění uzavřené úvěrové smlouvy dodatečně „stornovat“, což v daném případě učinil a tudíž došlo k předčasnému ukončení úvěrové smlouvy. Daná mandátní smlouva však není ve spise obsažena. Dále, že v případě, že došlo k předčasnému ukončení smlouvy, bylo v obchodní praxi mezi společnostmi J. T. C. s. r. o. a H. C. a. s. zavedeno započtení pohledávek, tj. že společnost H. C. a. s. provedla jednostranné započtení vzájemných pohledávek a oznámení o tomto započtení zaslala společnosti J. T. C. s. r. o. Existence provedeného „storna“ – předčasného ukončení úvěrové smlouvy je potvrzována ve sdělení od společnosti H. C. a. s. na č.l. 38 tak i na č. l. 30. Listina sama však není ve spise obsažena. Nalézací soud, ačkoli skutečnost předčasného ukončení úvěrové smlouvy vložil do skutkové věty a uvedl ji v narativní části odůvodnění, se jí však dále nezabýval. Soud odvolací zaujal stanovisko, že podaná žádost bez vrácení plnění je aktem pouze formálním a nezbavuje obviněného odpovědnosti za uzavřenou úvěrovou smlouvu, z níž bylo fakticky plněno. K otázce zavedené praxe započítávání pohledávek se nalézací soud nevyslovuje. Odvolací soud k otázce zápočtů vzájemných pohledávek zaujal stanovisko, že je zcela nerozhodné, zda se obdobné situace v jiných případech řešily zápočtem vzájemných pohledávek, když v posuzovaném případě k ničemu takovému nedošlo.
Oba soudy v posuzovaném případě ale na celou situaci nahlížely bez dostatečného vyjasnění systému obchodních vztahů mezi prodávajícím J. T. C. s. r. o., poskytovatelem úvěru H. C. a. s. a třetí osobou jíž byl kupující J. S. a zejména pak způsobu jeho fungování.
V dané věci je však obchodně-právní hledisko podstatné. Z účetních listin společnosti J. T. C. s. r. o. vyplývá, že J. T. C. s. r. o. uzavírala se třetími osobami – kupujícími řadu smluv, na něž bylo plněno prostřednictvím úvěru poskytnutého společností H. C. a. s., která zasílala společnosti J. T. C. s. r. o. na její bankovní účet velké množství plateb v řádech desetitisíců korun českých jednotlivých položek. (Viz výpisy z běžného účtu a účetní deník společnosti). Tomu odpovídají i smlouvy či faktury za pronájem prostor pro prezentace prodávaného zboží i stotisícové provize fakturované společnosti J. T. C. s. r. o. jejími zástupci – prodejci zboží za prodej zboží. Platba učiněná ve věci poškozeného S. byla pouze jednou z řady. Z listin obsažených na č. l. 38 a 30 je patrno, že ke „stornu“ (ukončení úvěrové smlouvy) skutečně došlo. Z vyjádření společnosti H. C. a. s. je zřejmé, že tato společnost ukončení smlouvy nejen akceptovala, ale i to, že smlouva byla ukončena k datu uvedenému v žádosti o její předčasné ukončení. Nelze akceptovat názor odvolacího soudu, že se jednalo pouze o podanou žádost o ukončení. Společnost H. C. a. s. ukončení úvěrové smlouvy evidentně přijala a plnění, které podle ní poskytla, se stalo plněním z titulu, který odpadl (viz ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení).
Jednotlivá oznámení o započtení pohledávek nasvědčují tomu, že bylo zavedenou praxí, že společnost H. C. a. s. jednostranně započítávala své pohledávky z proplacených smluv vůči pohledávkám společnosti J. T. C. s. r. o. Tato oznámení byla zasílána i několikrát do měsíce společnosti J. T. C. s. r. o. K tomu viz oznámení o vzájemné kompenzaci závazků a pohledávek, v nichž jsou jednotlivé smlouvy identifikovány svým číselným kódem. Pokud odvolací soud uvádí, že v posuzovaném případě k započtení nedošlo a poukazuje přitom na oznámení o vzájemné kompenzaci závazků ze dne 10. 1. 2007, opomíjí zároveň, že toto oznámení je z následujícího dne po dni 9. 1. 2007, ve kterém byla doručena společnosti H. C. a. s. žádost o předčasné ukončení úvěrové smlouvy („storno“), a lze se tak právem domnívat, že k datu 10. 1. 2007 v tomto případě k příslušné kompenzaci nedošlo pouze s ohledem na časové hledisko.
Je nesporné a v řízení to ani nebylo zpochybněno, že společnosti J. T. C. s. r. o. byl doručen doplatek kupní ceny za předmětný kuchyňský robot dvakrát. Poprvé poštovní poukázkou zaslanou kupujícím J. S. a následně převodem z bankovního účtu společností H. C. a. s. Nejvyšší soud však nesdílí z hlediska posouzení jejich právního statutu stanovisko zaujaté soudy nižších stupňů. Prvá platba poukázaná poštovní poukázkou byla kupujícím placena v souladu s kupní smlouvou, v níž byl uveden závazek úhrady poštovní poukázkou na adresu prodávajícího. Tímto splněním zanikl závazek kupujícího k úhradě kupní ceny. Druhá platba byla společností H. C. a. s. zaslána na bankovní účet společnosti J. T. C. s. r. o. na základě úvěrové smlouvy v době, kdy společnosti H. C. a. s. nebylo dosud doručeno „storno“ smlouvy. Jejím „stornováním“ nastala situace předpokládaná ustanoveními §451 a §457 občanského zákoníku. Plnění, které bylo plněno z důvodu, který odpadl, měla nyní společnost J. T. C. s. r. o. povinnost vrátit tomu, kdo plnil, tj. společnosti H. C. a. s., nikoli kupujícímu J. S., neboť ten plnění poskytl z trvajícího právního titulu podle nezrušené kupní smlouvy. Pokud společnost H. C. a. s. požadovala posléze plnění po kupujícím J. S. na základě úvěrové smlouvy, která byla zrušena, jednalo se o nesprávný postup společnosti H. C. a. s. Tento postup společnosti H. C. a. s. však není a nemůže být předmětem posuzované trestní věci a obviněného za něj nelze činit odpovědným.
Z účetního deníku společnosti J. T. C. s. r. o. vyplývá, že této společnosti byly doručeny tři platby identifikované příjmením kupujícího S. Je sice evidentní, že tyto platby byly zaúčtovány nedbale s nepřesnými daty úhrady, neboť z ostatních důkazů se podává, že kupující - poškozený S. uhradil nejprve 3.000,- Kč a poté 22.000,- Kč a v účetním deníku jsou uvedeny částky 3.992,50 Kč a 21.007,50 Kč, avšak je zřejmé, že se jedná o platby v předmětné věci. Jejich součet činí požadovaných 25.000,- Kč. Následná platba bankovním převodem od společnosti H. C. a. s. je zaúčtována ve výši 22.000,- Kč. Je tak nepochybné, že uhrazené finanční prostředky, ať již se jednalo o prostředky uhrazené na místě, zaslané poštovní poukázkou nebo bankovním převodem, všechny byly zaneseny do účetnictví společnosti J. T. C. s. r. o. a staly se tak majetkem obchodní společnosti, která je nadále takto byla oprávněna použít v rámci předmětu své činnosti. Nejednalo se tudíž z pohledu trestního zákona o věc cizí a taktéž žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by si obviněný z titulu svého postavení statutárního orgánu obchodní společnosti ani jinak předmětné finanční prostředky přisvojil.
Dále je nutno poukázat na časový sled událostí. Jak kupní tak i úvěrová smlouva byly uzavřeny dne 14. 12. 2006. K plnění podle nich pak probíhalo bezprostředně před vánočními svátky roku 2006, tj. obdobím obvyklého firemního volna. „Storno“ smlouvy bylo společností H. C. a. s. přijato na počátku druhého týdne roku 2007, podle kalendáře šestého pracovního dne roku 2007. V uvedených úkonech tudíž není možno vysledovat časovou prodlevu, která by mohla opodstatněně vést k úvaze, o úmyslu obviněného zatajit některou z uskutečněných plateb a v rámci pozdě ohlášeného „storna“ úvěrové smlouvy nějakým způsobem na této okolnosti profitovat.
Co se týče skutečnosti, že obviněný M. R. převedl svůj obchodní podíl na nabyvatele, nového společníka (a zároveň jednatele), nutno obecně konstatovat, že tím nedošlo ke změně práv a povinností na straně subjektu obchodněprávních vztahů společnosti J. T. C. s. r. o. Tato společnost coby samostatný subjekt odlišný od společníka (popř. společníků společnosti) zůstala nadále povinna ze všech svých závazků. Nový společník na základě smlouvy o převodu obchodního podílu (č. l. 40), podle jejího čl. 4 převzal jak práva tak i povinnosti vyplývající z podílu v této obchodní společnosti.
Nebylo tudíž vyvráceno, že obviněný se mohl důvodně domnívat, že společnost H. C. a. s. na základě předčasného ukončení úvěrové smlouvy již nebude vymáhat plnění po J. S., ale že následně dojde k vzájemnému vyrovnání závazků mezi společností J. T. C. s. r. o. a společností H. C. a. s.
Podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí trestného činu zpronevěry ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Ve světle existující důkazní situace je Nejvyšší soud toho názoru, že při vymezení jednání obviněného tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a při stanovení trestně právních závěrů, nebyly v potřebné míře zohledněny účetní doklady společnosti J. T. C. s. r. o., jakož i samotné obchodní postupy zavedené mezi společnostmi J. T. C. s. r. o. a H. C. a. s., v důsledku čehož pak za dosavadního stavu věci zůstává nanejvýš pochybné, zda obviněný svým jednáním skutečně naplnil po objektivní i po subjektivní stránce trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným. Mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů na straně jedné a soudy vymezeným skutkovým stavem obsaženým v odsuzujícím rozsudku a vyslovenými právními závěry na straně druhé tak vyvstává podstatný nesoulad, který nemohl Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti ignorovat a musel na něj odpovídajícím způsobem reagovat.
V dalším řízení bude nezbytné zabývat se obchodněprávní stránkou celého případu a to způsobem, jak to v tomto rozhodnutí naznačil Nejvyšší soud, když je zároveň nutné mít i na paměti, že trestní právo je ultima ratio a jeho úlohou není suplovat instituty práva civilního. Nalézací soud se proto pokusí opatřit absentující listinné dokumenty, na něž bylo shora poukázáno, zejména v té době platnou mandátní smlouvu uzavřenou mezi společnostmi J. T. C. s. r. o. a H. C. a. s., případně i listinu potvrzující předčasné ukončení předmětné úvěrové smlouvy (tzv. „storno“), zároveň v hlavním líčení vyslechne k otázkám praxe zavedené v obchodním styku mezi společnostmi J. T. C. s. r. o. a H. C. a. s. pracovníky (případně i bývalé) společnosti H. C. a. s., přičemž se zaměří na problematiku vzájemného započtení pohledávek. Po provedení dokazování v naznačeném směru, případně po zajištění a provedení dalších důkazů, jejichž potřeba se projeví, bude na soudu prvního stupně, aby z jeho výsledků vyvodil odpovídající a zákonu neodporující právní závěry
Z toho, co bylo až dosud uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení, plyne, že jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak odsuzující rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 2 T 64/2008, jako součást předcházejícího řízení jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v podaném dovolání uplatnil obviněný. Nejvyšší soud proto na základě jeho dovolání zrušil obě tato rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila svůj podklad, a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec