ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1330.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1330/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 o dovolání obviněného S. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1.2009, sp. zn. 5 To 653/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 316/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 95 T 316/2007, byl obviněný S. H. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 23. 10. 2003 v 18.30 hodin v B. poté, co požil alkoholické nápoje, kdy při následném kontrolním odběru krve u něj byla zjištěna hladina alkoholu v krvi nejméně ve výši 1,54 g/kg na ulici S. ve směru od dálnice řídil osobní vozidlo tovární značky VAZ 2101 a na křižovatce s ulicí K. – H. nerespektoval červené světlo signalizačního zařízení a vjel do křižovatky, kde se střetl s osobním vozidlem tovární značky Škoda Felicia, řízeným Z. R. a v důsledku střetu došlo na osobním vozidle Škoda Felicia, jehož majitelem je J. R., ke škodě ve výši 88.893,- Kč“. Za uvedený trestný čin byl podle §201 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Soud dále rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu ve výši 88.893,00 Kč.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 653/2008, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného S. H. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů je porušením práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť orgány činné v trestním řízení nezohlednily otázky délky trestního řízení. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně spatřoval v tom, že skutek byl nesprávně hmotněprávně posouzen, jelikož soudy obou stupňů zhodnotily jednání obviněného jako trestný čin úmyslný, přestože to ze skutkového stavu nijak nevyplývá a především není úmysl nijak vyjádřen ve skutkové větě rozsudku, resp. tato zcela postrádá popis subjektivního vztahu odsouzeného jako pachatele trestného činu k popsanému kriminálnímu jednání. Namítl, že odvolací soud konstatoval, že se odsouzený trestnímu řízení vyhýbal svým pobytem v zahraničí, nicméně sám pobyt obviněného v zahraničí není důvodem pro závěr, že tento se vyhýbá trestnímu řízení, zvláště pak za situace, kdy se obviněný bezprostředně po zjištění, že je proti němu vedeno trestní řízení, dostaví k soudu. Soudy obou stupňů neprovedly jediný důkaz směřující k závěru, že se obviněný trestnímu řízení vyhýbal. Navíc orgány činné v trestním řízení neučinily ani jeden pokus o vyrozumění obviněného v zahraničí, ačkoliv jim bylo místo jeho pobytu z evidence cizinecké policie známo. Dále uvedl, že stupeň závažnosti tohoto zásahu do práva odsouzeného je v tomto případě zvýšen, jelikož mu jako pachateli úmyslného trestného činu hrozí zahájení řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obě námitky obviněného, jak námitka nepřiměřenosti výše a druhu uloženého trestu ve vztahu k délce řízení, tak námitka, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku není pregnantně vyjádřeno zavinění ve formě úmyslu, jsou námitky právní a lze je podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně sice trestní stíhání obviněného pro skutek, k němuž došlo 23. 10. 2003, shledala vzhledem ke skutkové jednoduchosti a jednoduchému dokazování dlouhotrvajícím (napadené rozhodnutí bylo vydáno až v lednu 2009), nicméně uvedla, že časovou prodlevu je třeba přičíst obviněnému, který ihned po spáchání trestného činu odcestoval na U., kde se zdržoval do konce dubna 2004. Od června 2004 se však již nacházel na území České republiky, avšak v místě přechodného bydliště se nezdržoval. Z tohoto důvodu státní zástupkyně vydala dne 15. 6. 2004 souhlas se zadržením obviněného podle §76 odst. 1 tr. ř. a po obviněném bylo vyhlášeno pátrání. Bylo zjištěno, že obviněný pobýval na území České republiky, vždy však mimo hlášenou adresu, kterou uvedl na policii v době, kdy žádal o povolení k pobytu. Přípravné řízení tak bylo vedeno jako řízení proti uprchlému. Státní zástupkyně poukázala na to, že řízení před soudem již probíhalo standardně, neboť se obviněný dne 20. 6. 2008 zúčastnil hlavního líčení, ve kterém byl vynesen i odsuzující rozsudek. Délka trestního stíhání tak byla ovlivněna výlučně v důsledku chování obviněného. K námitce týkající se výše a druhu trestu státní zástupkyně uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento se v souladu s §31 odst. 1 tr. zák. vypořádal se všemi okolnostmi, ke kterým je při ukládání trestu povinen přihlížet. Nalézací soud sám zohlednil ve výroku o trestu skutečnost, že od doby spáchání trestného činu uběhla již poměrně výrazná doba. Obviněnému nebyl uložen trest s omezením práva na osobní svobodu, čímž tedy nedošlo k nedůvodnému zásahu do práva obviněného na přiměřenou délku trestního procesu, jak v dovolání tvrdí. Obviněnému uložený trest je tak dle státní zástupkyně zjevně přiměřený. Státní zástupkyně dále neshledala důvodnou ani námitku, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku není výslovně zmíněno jeho zavinění. Popis událostí ve skutkové větě prokazuje, že obviněný jednal zcela zjevně úmyslně, jelikož ještě v době, kdy u něj byla zjištěna hladina alkoholu v krvi nejméně 1,54 g/kg, tedy ve stavu vylučující způsobilost, řídil osobní automobil, se kterým havaroval. Pokud obviněný věděl, že den před uskutečněnou jízdou ve větší míře konzumoval červené víno, musel vědět, že alkohol je odbouráván po konzumaci postupně a v krvi zůstává tzv. zbytkový alkohol. Dle státní zástupkyně nebylo nutné uvedenou skutečnost ve výroku odsuzujícího rozsudku dále rozvádět.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V prvé řadě obviněný brojí proti druhu a výši trestu s ohledem na skutečnost, že „orgány činné v trestním řízení nezohlednily otázky délky trestního řízení“, resp. že s ohledem na délku trvání trestního řízení je trest z pohledu obviněného nepřiměřený.
Z charakteru obviněným uplatněné argumentace lze dovodit, že tato jeho námitka nesměřuje proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace, příp. kvalifikace jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Právní posouzení skutku pak spočívá v řešení otázek, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu spisu taktéž nevyplývají žádné skutečnosti svědčící tomu, že prodleva trestního řízení byla způsobena okolnostmi, které lze přičíst orgánům činných v trestním řízení. V tomto bodě je třeba přisvědčit státní zástupkyni, že délka trestního řízení byla ovlivněna výlučně v důsledku chování obviněného.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř lze toliko podřadit námitku obviněného týkající se nesprávného právního posouzení skutku jako jednání, jehož se obviněný dopustil úmyslně.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Zákon v §89 odst. 10 tr. zák. stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, popsaný v rozsudečném výroku a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný S. H. vykonával činnost – řízení motorového vozidla, jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o „stav vylučující způsobilost“ v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg. Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem vyplynulo, že u obviněného byla naměřena hladina alkoholu v krvi nejméně ve výši 1,54 g/kg, tedy v množství, které je již možno hodnotit jako střední opilost a toto množství alkoholu zcela zřejmě vylučuje bezpečné řízení motorového vozidla.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a)chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b)věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
To znamená, že úmysl přímý je dán tehdy, jestliže se pachatel chtěl svým jednáním dopustit trestného činu. Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobit svým jednáním trestný čin, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Obviněný ve své výpovědi uvedl, že den před nehodou pil červené víno „ a vypil ho hodně“. Obviněný řídil pod vlivem alkoholu, jehož ovlivnění musel s ohledem na výši naměřené hladiny alkoholu v krvi pociťovat. Musel si být vědom, že pod vlivem alkoholu nesmí řídit motorové vozidlo, resp. že řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu porušuje či ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem, nebo minimálně věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Přesto se ve stavu střední opilosti rozhodl k řízení motorového vozidla. Takové jednání lze vyhodnotit jako jednání úmyslné, a to minimálně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (úmysl nepřímý).
Námitku, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 95 T 316/2007, není výslovně vyjádřeno, že by se obviněný dopustil skutku úmyslně, shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněnou. Z dikce skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný řídil motorové vozidlo poté, co požil alkoholické nápoje, a při kontrolním odběru krve byla u něho naměřena hladina alkoholu v krvi 1,54g/kg, přičemž takováto hladina alkoholu v krvi natolik převyšuje hraniční hodnotu jednoho promile, že v takovém stavu alkoholové opojenosti je vyloučeno řádné a bezpečné řízení motorového vozidla. Alkohol požil obviněný dobrovolně, resp. sám přiznal, že alkohol den předtím pil a to ve větší míře. Výslovné vyjádření úmyslu tedy není v daném případě nutné, jelikož úmysl, minimálně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. vyplývá ze samotné dikce skutkové věty.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata