ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.389.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 389/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 39 To 17/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 51/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 71 T 51/2007, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin podle §215a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Výše uvedeného trestného činu se obviněný L. B. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že v době od 7. 12. 2005 do 29. 3. 2006 v O. – Z. na ul. S., v trvalém bydlišti T. Š., se kterou žil v družském poměru, opakovaně a bezdůvodně verbálně i fyzicky napadal jmenovanou, kterou urážel vulgárními slovními výrazy, vyhrožoval jí bitím i zabitím, prohledával jí její osobní věci, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami, vycházet bez jeho svolení z bydliště a nejméně ve čtyřech případech ji fyzicky napadl tak, že ji kopal do hýždí a nohou, bil pěstí do hlavy a těla, čímž jí způsobil podlitiny a dne 29. 3. 2006 poté, kdy jmenovanou fyzicky napadl a odešel z bydliště, T. Š. z obavy o vlastní zdraví a bezpečnost utekla ze svého bydliště s dětmi do bytu své kamarádky, kde setrvala asi po dobu 11 dnů, přičemž obviněný T. Š. telefonicky kontaktoval, vyzýval ji, ať se vrátí, jinak že bude zle a vulgárně jí nadával, načež po opuštění bytu své kamarádky T. Š. z obavy před zlým nakládáním ze strany obviněného řešila svou bytovou situaci prostřednictvím D. c. O.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný L. B. odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 39 To 17/2008, podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 39 To 17/2008, podal následně obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ve svém dovolání poukazuje jednak na skutečnost, že poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním a dále že součástí skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., resp. že absentuje zjištění existence samotného týrání určité osoby. Dle názoru obviněného týrání poškozené v žádném případě nedosahovalo takové intenzity, že by je poškozená mohla pociťovat jako těžké příkoří, neboť i v době po zahájení předmětného trestního řízení se s ním poškozená dále stýkala, jezdila na výlety, navštěvovali se. Obviněný se proto domnívá, že skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebyla v jeho případě naplněna po subjektivní stránce, neboť on sám nikdy neměl v úmyslu někomu ubližovat či někoho týrat, natož svou družku, se kterou vychovává jak jejich společného syna, tak i její dceru z předchozího manželství. V závěru dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě zastavila jiné jeho trestní stíhání vedené pro trestný čin podle §197a odst. 1 tr. zák., a to z důvodu absence obligatorního souhlasu poškozené T. Š. s trestním stíháním.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 39 To 17/2008 i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 71 T 51/2007 a dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí uložený mu napadeným rozhodnutím.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného L. B. se vyjádřil. Ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku, že součástí skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., resp. že absentuje zjištění existence samotného týrání určité osoby. Dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je však uvedená námitka námitkou zjevně neopodstatněnou a ostatní dovolací námitky nelze subsumovat pod uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že jedinou námitkou, kterou lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je argumentace obviněného, podle které nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že součástí skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., resp. že absentuje zjištění existence samotného týrání určité osoby. Při posuzování důvodnosti této námitky je však třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě se podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.
Pod pojmem týrání se přitom rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Jako příklady týrání lze uvést bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů, kopání, pálení žhavými předměty, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci, apod. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Je třeba zdůraznit, že objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě se podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák. není primárně zájem na ochraně zdraví, ale zájem na ochraně klidného soužití osob, které spolu bydlí. Závažnost těchto projevů spočívá v tom, že k nim dochází v soukromí, mimo dosah veřejnosti, mezi osobami blízkými, mezi nimiž jsou zvláštní vztahy jisté vzájemné závislosti se ztíženou možností uniknout před nepřátelským jednáním. Uvedený trestný čin je proto systematicky zařazen mezi trestné činy proti rodině a mládeži podle hlavy šesté zvláštní části trestního zákona.
Z předmětného spisového materiálu a ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nakládání obviněného s poškozenou je nutno považovat za projev hrubosti vyššího stupně spočívající ve fyzickém i psychickém napadání. Okolnost, že poškozená T. Š. neutrpěla žádnou závažnější újmu na zdraví, není v daném případě rozhodná. O skutečnosti, že poškozená T. Š. byla vystavena jednání odpovídajícímu kritériím týrání podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák., svědčí mimo jiné i zjištění, že společně se dvěma malými dětmi opustila v důsledku jednání obviněného byt, ve kterém trvale bydlela, následně asi 11 dnů přebývala u své kamarádky L. B. a poté v azylovém domě. Jednání obviněného vedlo u poškozené k psychicky problematickému stavu, který se projevoval dráždivostí, poklesem nálady, nerozhodností, poruchami spánku a silnými obavami o fyzické a duševní zdraví své a svých dětí, což vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i svědkyně L. B. a nezletilé K. Š. (dcery poškozené).
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky bylo v případě projednávané trestní věci jednoznačně prokázáno, že jednání ze strany obviněného, jemuž byla poškozená dlouhodobě vystavena, mělo jako celek povahu týrání ve smyslu ustanovení §215a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě se podle ustanovení §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustí ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu, čímž má zákon na mysli dobu trvání řádově v měsících. Pokud tedy obviněný jednal vůči poškozené výše popsaným způsobem po dobu 4 měsíců, je zřejmé, že svým jednáním naplnil minimálně znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák.
Z uvedených skutečností vyplývá, že soudy prvního a druhého stupně dospěly ke správnému závěru v tom, když výše specifikované jednání obviněného L. B. kvalifikovaly jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě se podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák.
Ostatní námitky uplatněné obviněným L. B. v dovolání jsou námitkami čistě skutkovými, tj. námitkami směřujícími do oblasti skutkových zjištění, vedení trestního řízení, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů a nelze je tedy podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvody ostatní. Konkrétně se jedná se o námitku, že poškozená T. Š. nedala souhlas s trestním stíháním obviněného a dále argument obviněného, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě zastavila jiné jeho trestní stíhání vedené pro trestný čin podle §197a odst. 1 tr. zák., a to z důvodu absence obligatorního souhlasu poškozené T. Š. s trestním stíháním.
Je třeba uvést, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 ZT 52/2007, podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavila trestní stíhání obviněného L. B. vedené pro trestné činy podle §197a odst. 1 tr. zák., §231 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil na poškozené T. Š. v období od prosince roku 2001 do 25. 5. 2003, tedy v období jiném, než je vymezeno ve výroku o vině předmětného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 71 T 51/2007. Citované rozhodnutí státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství proto žádným způsobem nesouvisí s projednávanou věcí, nejedná se o totožné skutky a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela vyloučena. Podle §163 odst. 1 tr. ř. k zahájení trestního stíhání pro trestný čin dle §213a odst. 1 tr. zák. není třeba souhlasu poškozeného.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. B. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.