ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.14.2009.1
sp. zn. 4 Tz 14/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného S. G. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 7 To 376/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 7 To 376/2003, pokud jím zůstal nedotčen výrok o uložení trestu vyhoštění z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zákona a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného S. G. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003, byl obviněný S. G. B. (dále jen S. G. B.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 29. 3. 2003 v P., M. ul., před směnárnou Ch., a. s., kontaktoval poškozenou V. C. a nabídl jí směnu Euro za výhodnější kurz než byl ve směnárně, poškozená mu předala 6 ks bankovek v hodnotách 50,- EURO, za což jí předal 5 ks bankovek po 2.000,- bulharských leva, z místa činu odešel, načež byl zadržen poškozenou a jejím přítelem P. M., přičemž tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 9.558,- Kč.
Za to byl obviněnému uložen v sazbě §250 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona trest vyhoštění na dobu tří let.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 7 To 376/2003, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu dne 25. 2. 2009 stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 1, 2 tr. řádu ve prospěch obviněného S. G. B. Podle jeho názoru byl tímto usnesením porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003, v ustanoveních §36 a 57 odst. 2 tr. zákona a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného S. G. B.
Soudy obou stupňů nevěnovaly náležitou pozornost a pečlivě nezjišťovaly okolnosti, které jsou rozhodné z hlediska volby zákonného druhu a výměry trestu. V opačném případě by totiž ze zjištění, že obviněný již byl v minulosti postižen pro různou trestnou činnost mj. i trestem vyhoštění. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 1 T 210/2000, mu pro trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 tr. zákona, trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona byl uložen nejen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, ale i trest vyhoštění dle §57 odst. 1, 2 tr. zákona v trvání deseti let. Jak bude dále podrobně rozvedeno, s výkonem tohoto trestu nebylo vůbec započato.
Byť měly soudy obou stupňů při svém rozhodování spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 210/2000, k dispozici, nevyvodily z existence již uloženého a nevykonaného trestu vyhoštění adekvátní právní závěry, a uložením dalšího trestu vyhoštění na dobu určitou v trvání tří let, překročily zákonem stanovenou nejvyšší výměru tohoto trestu, aniž byla respektována omezení uvedená pro tyto případy v ustanovení §36 tr. zákona.
Ministr spravedlnosti vytkl soudu prvního stupně, že řádně nezjistil skutkový stav věci ve vztahu k uložení zákonného trestu, a nedostatečně provedené důkazy v tomto směru i vadně vyhodnotil. Zapříčinil tak stav, kdy obviněný měl uloženy dva tresty vyhoštění o úhrnné výši 13 let, ač zákon stanoví nejvyšší výměru pro tento druh trestu ve výši deseti let.
Městský soud v Praze jako soud odvolací tato pochybení nezjistil, a je zřejmé že důsledně nepostupoval v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu. Výsledkem tohoto postupu pak bylo zamítnutí odvolání obviněného, byť pro tento způsob rozhodnutí věci nebyly dány zákonné předpoklady.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, jakož i výrok o trestu vyhoštění v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení a zrušený výrok o trestu vyhoštění v rozsudku soudu prvního stupně obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval buďto podle §270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal ji soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §271 odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených, jakož i správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Trest vyhoštění z území republiky podle §57 odst. 1 tr. zákona může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 2 tr. zákona s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do 10 let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §36 tr. zákona jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba 25 let.
Nejvyšší soud konstatuje, že tato zákonná ustanovení nebyla soudy obou stupňů důsledně aplikována.
Jak soud nalézací, tak soud odvolací měly poznatek o předchozím odsouzení obviněného, a rovněž tak k dispozici i trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 210/2000. Tato okolnost plyne z odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak usnesení soudu odvolacího, kde existenci odsouzení ze spisu sp. zn. 1 T 210/2000, zmiňují a hodnotí. Je však zřejmé, že poznatky o tomto odsouzení nebyly úplné.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 210/2000, plyne, že obviněný S. G. B. byl rozsudkem ze dne 24. 1. 2001 uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona, neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona) a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Odvolání obviněného S. G. B. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 5 To 149/2001, jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. řádu.
Ve spise je rovněž záznam předsedkyně senátu ze dne 25. 4. 2001, z něhož je patrno, že vyrozuměla ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR v P., že obviněnému S. G. B. byl uložen trest vyhoštění v trvání 10 let a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku, který bude převděpodobně vykonán dne 7. 1. 2003. Na sdělení a dotaz Policie ČR – ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie v P. ze dne 19. 12. 2002, že v den propuštění obviněného S. G. B. z výkonu trestu odnětí svobody nelze ihned realizovat vyhoštění, zda tedy bude vzat do vyhošťovaní vazby, Obvodní soud pro Prahu 1 dne 30. 12. 2002 sdělil věznici, že obviněný do vyhošťovací vazby vzat nebude.
Trest odnětí svobody obviněný S. G. B. odpykal dne 7. 1. 2003 a byl propuštěn na svobodu. Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ovšem podle §350b odst. 1 tr. řádu obviněného S. G. B. nevyzval, aby z České republiky vycestoval, nestanovil mu lhůtu k vycestování, takže je nutno konstatovat, že výkon trestu vyhoštění v trvání deseti let v uvedené trestní věci vůbec nezapočal.
Toto zjištění však Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 9 T 52/2003, nezohlednil, neboť jinak by nemohl uložit trest vyhoštění v trvání tří let, čímž překročil maximální povolenou výměru pro tento druh trestu o tři roky.
Uvedené porušení zákona měl zjistit Městský soud v Praze jako soud odvolací, pokud by důsledně aplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Při důsledném procesním postupu v intencích tohoto ustanovení by odvolací soud musel pochybení, k němuž došlo při uložení trestu vyhoštění, zjistit. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací musely vycházet ze základní premisy uvedené v ustanovení §23 odst. 1 tr. zákona o účelu trestu.
K dosažení účelu trestu stanoveného trestním zákonem musí být správně stanoven nejen druh trestu, ale i jeho výměra, neboť pouze správně stanovený trest v otázce druhu i výše vede k naplnění účelu trestu. Překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu má za následek, že takto stanovený druh trestu zásadně nemůže splnit účel trestu, k jehož naplnění směřuje zákonem stanovená trestní sazba. V daném případě je nepochybně uložení trestu vyhoštění, který spolu s dříve uloženým trestem téhož druhu přesáhl v době vydání napadeného rozsudku horní hranici (jeden rok až deset let) to znamená, že je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit další trest vyhostění, nesmí celková výměra trestu být delší než deset let. V opačném případě musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 4 Tz 73/2006).
Vzhledem k tomu, že tato premisa nebyla procesním postupem soudu druhého stupně zohledněna, zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. řádu, ač pro tento způsob rozhodnutí nebyly dány zákonné podmínky.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nerespektoval nalézací soud rovněž ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nedostatečně zjištěný skutkový stav rozhodný pro volbu adekvátního druhu trestu a stanovení jeho zákonné výměry posléze vedl i k vadnému hodnocení dostupných důkazů, když důsledkem bylo uložení trestu vyhoštění nad zákonnou hranici tohoto druhu trestu.
Vzhledem k argumentům výše uvedeným Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 7 To 376/2003, pokud jím zůstal nedotčen výrok o uložení trestu vyhoštění z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a jemu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 9 T 52/2003 rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §36 a §57 odst. 2 tr. zákona, a to v neprospěch obviněného S. G. B. Podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. zákona věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro navrhovaný postup dle §271 odst. 1 tr. řádu, jak uvedl ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona, neměl Nejvyšší soud zákonné předpoklady. Podle tohoto zákonného ustanovení může ve věci sám rozhodnout pouze v případě, že byla provedena úplná skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování může vycházet. Nejvyšší soud však konstatoval mj. i porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, jež spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Městský soud v Praze v pozici soudu rozhodujícího o podaném odvolání obviněného bude moci vzhledem k vyjádřenému právnímu názoru Nejvyššího soudu, a poté co sám příslušným způsobem doplní dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 210/2000, konvalidovat konstatované porušení zákona.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná