ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.24.2009.1
sp. zn. 4 Tz 24/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného P. Č., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného P. Č.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 (dále jen tr. zák. z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 2. 6. 1953 po nástupu vojenského cvičení u svého útvaru v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu a cvičit se zbraní odvolávaje se na náboženské přesvědčení (S. J.). Za uvedené jednání byl obviněný P. Č. odsouzen k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, ke ztrátě čestných práv občanských a práv uvedených v §44 odst. tr. zák. z roku 1950 na dobu pěti let a povinnosti nahradit náklady trestního řízení. Rozsudek nabyl právní moci dnem 2. 10. 1953.
Obviněný P. Č. požádal podáním ze dne 26. 3. 1991, doručeným dne 28. 3. 1991, o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, bylo rozhodnuto podle §14 odst. 1 písm. f) zák. o soudní rehabilitaci tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, se zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 zůstal tímto rozhodnutím nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, pak bylo rozhodnuto tak, že se podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 trestní stíhání P. Č. pro skutek, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, zastavuje.
Jelikož obviněný P. Č. ve smyslu ust. §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci trval na projednání věci, rozhodoval Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 46/91, tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, z důvodů uvedených v §227 tr. řádu, trest neukládá.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. Č. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je patrno, že důvodem vyhýbání se služební povinnosti bylo náboženské přesvědčení obviněného P. Č., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Nebylo tedy přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného P. Č. nezměněný a zrušil pouze výrok o trestu.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 46/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. Č. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý vojenský obvodový soud se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně správné.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného P. Č. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata