ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.72.2009.1
sp. zn. 4 Tz 72/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 14. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. To 191/73, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. To 191/73, a v řízení předcházejícím, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. řádu a §270 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění v neprospěch obviněného zemřelého J. R.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 1973, sp. zn. T 96/73, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 odst. 1 písm. b) tr. řádu se obviněný J. R.,
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že dne 12. 10. 1972 od 13.00 hod. úmyslně nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u VÚ V., a dodatečným uzavřením pracovní smlouvy do dolů OKR O. vytvořil zdání, že službu v ozbrojených silách nastoupit nemusí,
který byl obžalobou bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci ze dne 27. 6. 1973, sp. zn. 3 OPv 38/73, kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 1973, sp. zn. T 96/73, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona, za který mu byl v sazbě tohoto zákonného ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Podkladem výroku o vině bylo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 12. 10. 1972 do 13.00 hodin úmyslně nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u VÚ V., ačkoli řádně převzal povolávací rozkaz Okresní vojenské správy v M. ze dne 15. 9. 1973 (písařská chyba – správně 1972) a neučinil tak ani později.
Proti tomuto rozsudku v zákonné osmidenní lhůtě podal v neprospěch obviněného odvolání prokurátor Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci. Vyšší vojenský soud v Táboře jako soud odvolací projednal toto odvolání ve veřejném zasedání dne 9. 8. 1973 a usnesením z téhož dne sp. zn. To 191/73, je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. To 191/73, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. R.
Podle názoru stěžovatelky byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, §256 tr. řádu a v řízení předcházejícím rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 1973, sp. zn. T 96/73, v ustanoveních §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. VI odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 23. 2. 1973.
Podle ministryně spravedlnosti lze v posuzovaném případě souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v průběhu důkazního řízení bylo na jednu stranu nepochybně prokázáno, že obviněný k výkonu vojenské základní služby zaviněně nenastoupil, přestože k ní byl řádně povolán, na druhé straně však nebyl obviněnému prokázán úmysl se natrvalo vyhnout vojenské službě tak, jak bylo uvedeno v obžalobě bývalého vojenského obvodového prokurátora, která kvalifikovala jednání obviněného jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění. Ministryně spravedlnosti nezpochybňovala závěr odvolacího soudu, pokud se ztotožnil s právním hodnocením jednání obviněného jakožto trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, když k této kvalifikaci dospěl nalézací soud v závěrečné poradě předcházející odsuzujícímu rozsudku.
Stěžovatelka namítala, že pokud odvolací soud další postup nalézacího soudu, tedy vynesení odsuzujícího rozsudku, neshledal v rozporu se zákonem, pak nedostál důsledně své přezkumné povinnosti dané mu ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, když po změně právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění nevzal v potaz skutečnost, že na tento trestný čin je třeba vztáhnout aboliční ustanovení čl. VI. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 23. 2. 1973 a že trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo nadále nepřípustné a mělo být zastaveno.
Ministryně spravedlnosti proto v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. zn. To 191/73, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění a §256 tr. řádu, v řízení předcházejícím rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 1973, sp. zn. T 96/73, v ustanoveních §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a článku VI. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 23. 2. 1973 v neprospěch obviněného zemřelého J. R. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu obě napadená rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu, tj. aby ve věci sám rozhodl, aniž však navrhla konkrétní způsob rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 30. 6. 1978 nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
V článku VI. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 23. 2. 1973 prezident nařídil, aby nebylo zahajováno, a bylo-li již zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy nebo přečiny uvedené v článku V., spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. V článku V. amnestie jsou v odst. 1 pod bodem 7. uvedeny trestné činy proti brannosti.
Podle §270 odst. 1 tr. zákona účinného do 23. 4. 1980 kdo nenastoupí, byť i z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Z obsahu trestního spisu v posuzované trestní věci vyplývá, že tato ustanovení nebyla soudy obou stupňů důsledně respektována.
Bývalý vojenský obvodový prokurátor podal na obviněného J. R. obžalobu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění, při znění skutkové věty tak, jak je uvedena ve zprošťující části rozsudku Nejvyššího soudu. Na tento trestný čin zákon v tehdy platném znění stanovil trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí od šesti měsíců do pěti let. Již z této okolnosti je zjevné, že soud prvního stupně musel projednat obžalobu, neboť na tento trestný čin se aboliční ustanovení nevztahovala. Pokud však po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obviněný je vinen pouze trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona, kde je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena až na dva roky, měl po vynesení rozsudku užít aboličního ustanovení dle článku VI. odst. 1 s odkazem na čl. V. amnestie prezidenta republiky ze dne 23. 2. 1973, zejména když dle článku V. odst. 1. bodu 7 této amnestie nebyly z jejího užití vyloučeny trestné činny proti brannosti.
Soud prvního stupně však ustanovení o amnestii neužil, obviněnému pro trestný čin dle §270 odst. 1 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění na zkušební dobu v trvání tří let.
Vyšší vojenský soud v Táboře projednal věc na podkladě odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podal bývalý vojenský obvodový prokurátor v neprospěch obviněného. Usnesením ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. To 191/73, toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Je nepochybné, že věc nepřezkoumal v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, neboť jinak by – byť tato vada nebyla výslovně namítána – musel zjistit, že v dané věci je třeba užít amnestie prezidenta republiky ze dne 23. 2. 1973 a z důvodů výše uvedených trestní stíhání obviněného J. R. zastavit. V tomto směru byl porušen zákon i v ustanovení §256 tr. řádu, neboť pro zamítnutí odvolání vzhledem k této okolnosti nebyly dány zákonné předpoklady.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 8. 1973, sp. zn. To 191/73, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 30. 6. 1978, a §256 tr. řádu, jakož i v ustanovení §270 odst. 1 tr. zákona v tehdy účinném znění v neprospěch obviněného zemřelého J. R.
Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně podle §269 odst. 2 tr. řádu i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 1973, sp. zn. T 96/73, zrušil, stejně tak zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci poté podle §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl sám, vzhledem k tomu, že mu to skutková zjištění, která byla soudem prvního i druhého stupně provedena v dostatečném rozsahu, plně umožňovala.
Byť skutková věta jak obžaloby, tak rozsudku soudu prvního stupně expresis verbis neobsahovala konstatování, že obviněný se rozhodl nenastoupit službu v ozbrojených silách z důvodů svého náboženského přesvědčení (S. J.), je z obsahu spisu zcela zřejmé, že právě náboženské přesvědčení obviněného bylo překážkou k nastoupení vojenské základní služby, oblečení stejnokroje a služby se zbraní. Tyto údaje vyplývají ze zpráv o pověsti obviněného v místě bydliště, i ze zpráv Okresní vojenské správy v M., kde je na tuto skutečnost opakovaně upozorňováno. Ostatně i v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů v době, kdy obviněný ještě vykonával vazbu, je tento fakt opakovaně zmiňován a je jím argumentováno v souvislosti s nutností dalšího trvání vazby. Za tohoto stavu věci nemohl Nejvyšší soud pominout právní názor a závěry pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním uplatňoval své zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, zaručeného Deklarací lidských práv a svobod“. Z konfrontace závěrů obou vojenských soudů s výše uvedenými právními názory je zřejmé, že tyto úvahy a právní názor nebyly soudy obou stupňů respektovány, a že jednání obviněného postrádalo společenskou nebezpečnost a nevykazovalo znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění.
Vzhledem k těmto závěrům poté Nejvyšší soud obviněného J. R. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci ze dne 27. 6. 1973, sp. zn. 3 OPv 38/73, pro skutek který je specifikován výše, zprostil, neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á