ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.87.2008.2
sp. zn. 4 Tz 87/2008-I
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/1999 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného D. M.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 se zrušují v částech týkajících se obviněného D. M.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Českých Budějovicích se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný D. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 17 T 7/1999, (č. l. 1882), uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněným J. D. tím, že oba ve vzájemné součinnosti, obviněný J. D. jako jednatel společnosti Č.-U., s.r.o. se sídlem v P., H., v úmyslu získat finanční prostředky, podíleli se na přípravě a uzavření úvěrových smluv s K. b., a.s. P., pobočka T., a to úvěrové smlouvy ze dne 27. 12. 1995 o poskytnutí úvěru ve výši 25.000.000,- Kč, a úvěrové smlouvy ze dne 10. 4. 1996 o poskytnutí úvěru ve výši 20.000.000,- Kč, a poté předstírajíce K. b., a.s. P., pobočka T., že uzavírají smlouvy o dodávce zboží a služeb, nechávali provádět platby z úvěrového účtu a z úvěrového účtu a po proplacení faktur od smluv odstoupili a peníze v hotovosti, případně poukazem na účet od dodavatelů odčerpali, a to
-po předložení faktury ze dne 10. 1. 1996 za textilní zboží vystavené firmou A., s.r.o., N. s., P., na částku 482.000,- Kč, byla tato částka bankou poukázána na účet společnosti Č.-U., s.r.o., vedený u K. b., a.s. pobočky Č. B.-M.,
-po předložení faktury ze dne 11. 1. 1996 za dodávku zboží – použitý textil vystavené firmou G., obchodní sdružení, S., P., na částku 1.708.000,- Kč, byla tato částka bankou poukázána na účet společnosti Č.-U., s.r.o. vedený u K. b., a.s., pobočky Č. B.-M.,
-po předložení pro forma faktury ze dne 18. 1. 1996 za nákup zboží vystavené firmou G. B., V., P., na částku 1.821.523,50 Kč byla tato částka bankou poukázána na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od zástupce firmy RNDr. M. H. převzali v hotovosti dne 19. 1. 1996 částku ve výši 1.821.523,50 Kč,
-po předložení faktury ze dne 16. 1. 1996 za pracovní obuv vystavené firmou S., spol. s r.o., Z. na částku 3.500.302,- Kč byla tato částka bankou poukázána na účet společnosti Č.-U., s.r.o. vedený u K. b., a.s., pobočky Č. B.- M.,
-po předložení faktury ze dne 23. 1. 1996 za dodávku zboží – použitý textil vystavené firmou G., obchodní sdružení, S., P., na částku 1.451.800,- Kč byla tato poukázána bankou na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od zástupce firmy Z. S. převzali v hotovosti dne 31. 1. 1996 částku ve výši 1.451.800,- Kč,
-po předložení zálohové faktury ze dne 23. 1. 1996 za zpracování stavebního projektu na akci „C. – S. V.“ u Č. B. vystavené firmou M.-r. k., Z. s., P., na částku 1.500.000,- Kč byla tato částka bankou poukázána na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od zástupce firmy A. H. převzali v hotovosti dne 7. 2. 1996 částku 1.500.000,- Kč,
-po předložení pro forma faktury ze dne 11. 4. 1996 za pánskou obuv vystavené J. S., A. O., V., na částku 2.062.500,- Kč byla tato částka bankou poukázána na účet firmy, když následně částečně zakázku zrušili a od zástupce firmy J. S. převzali v hotovosti dne 17. 4. 1996 částku ve výši 1.368.500,- Kč,
-po předložení dokladu vystaveného firmou C.&C. za textilní zboží byla dne 12. 4. 1996 bankou na účet vedený u K. b., a.s., pobočky Č. B.-M. poukázána částka ve výši 2.000.000,- Kč,
-dne 15. 4. 1996 byla bankou na účet vedený u K. b., a.s. pobočky Č. B.-M. poukázána částka ve výši 500.000,- Kč za dodávku textilu od blíže neurčené firmy,
-po předložení faktur ze dne 15. 4. 1996 za kosmetiku na částku 1.150.000,- Kč, ze dne 17. 4. 1996 za zboží – second hand na částku 489.817,- Kč, ze dne 26. 4. 1996 za textilní zboží na částku 220.000,- Kč a ze dne 6. 5. 1996 za obuv na částku 1.800.000,- Kč vystavených firmou A., s.r.o., N. s., P., byly bankou tyto částky proplaceny a poukázány na účet s.r.o. A.,
-dne 10. 5. 1996 byla bankou na účet vedený u K. b., a.s., pobočky T. poukázána částka ve výši 1.800.000,- Kč za dodávku zboží od firmy C.&C.,
-po předložení faktury ze dne 18. 6. 1996 za dodávku stavebních prací na akci „C. – S. V.“ u Č. B. vystavené A. H., Š., P. na částku 2.950.000,- Kč byla tato částka bankou poukázána na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od A. H. převzali v hotovosti dne 27. 6. 1996 částku 2.950.000,- Kč,
-po předložení pro forma faktury ze dne 18. 6. 1996 za práce na objektu cihelna S. V., Č. B. vystavené firmou T. C., s.r.o., velkoobchod, Ch., na částku 430.000,- Kč byla tato částka bankou poukázána na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od P. T. převzali v hotovosti dne 2. 7. 1996 částku 280.000,- Kč a dne 19. 12. 1996 částku 150.000,- Kč,
-po předložení faktury ze dne 25. 7. 1996 za prováděné stavební práce na objektu bývalé cihelny S. V., Č. B. vystavené A. H., Z. s., P., na částku 1.150.000,- Kč byla částka ve výši 1.130.000,- Kč poukázána na účet firmy, když následně zakázku zrušili a od A. H. převzali v hotovosti dne 31. 7. 1996 částku ve výši 1.130.000,- Kč,
čímž způsobili K. b., a.s. P. škodu ve výši nejméně 24.301.942,50 Kč.
Za tuto trestnou činnost a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999 č. j. 17 T 7/99-1544, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000 č. j. 11 To 163/99-1700, podle §250 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný D. M. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 10 let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) , odst. 3 tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnosti podle z. č. 455/91 Sb., na dobu 8 let.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému M. rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999 č.j. 17 T 7/99-1544, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000 č.j. 11 To 163/99-1700, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. D. byl odsouzen k totožným trestům.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody ve výši 24.301.942,50 Kč. Se zbytkovým nárokem byla poškozená odkázána na řízení občanskoprávní.
Na základě odvolání obou obviněných ve věci rozhodl jako soud odvolací Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 a to tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině pak znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o uložení trestu a o náhradě škody (č.l. 2011).
Obviněnému D. M. uložil za danou trestnou činnost a za dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999 č. j. 17 T 7/99-1544, podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na 8,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Opětovně mu uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnosti na dobu 8 let.
Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu uloženém mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999 č. j. 17 T 7/99-1544, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. b., s.p.ú., J., P. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněnému J. D. byly odvolacím soudem uloženy stejné tresty, jako obviněnému M.
Následně J. D. podal ve věci ústavní stížnost (č.l. 2119), o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (č.l. 2235), jímž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č.j. 17 T 7/99-1882 v části týkající se viny i trestu ohledně J. D. zrušil pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V pozdějším řízení, ve kterém byl povinen pokračovat Krajský soud v Českých Budějovicích, po provedeném hlavním líčení dne 30. 6. 2006 vydal tento soud rozsudek č.j. 17 T 33/2003-2732, v němž obviněného J. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. jehož se měl dopustit společně s D. M. jednáním, jak bylo shora uvedeno. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 7. 2006.
Dne 2. 10. 2006 podal obviněný D. M. ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích na základě uváděného nálezu Ústavního soudu návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh byl usnesením tohoto soudu č. j. 1 Nt 105/2006-9 dne 7. 12. 2006 zamítnut.
Následně ve věci o povolení obnovy řízení rozhodl na základě stížnosti obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 9 To 7/2007 (č.l. 18) tak, že stížnost obviněného zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 9 To 7/2007 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 č.j. 1 Nt 105/2006-9 podal obviněný M. ústavní stížnost, kterou ale Ústavní soud svým usnesením ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 1030/07 odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
Poté podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného D. M. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a současně předcházejícím rozsudkem nalézacího soudu též v ustanovení §2 odst. 5, 6, §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch jmenovaného obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti prezentoval právní stanoviska vyslovená Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 a uvedl, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku v části týkající se obviněného J. D. citovaným nálezem Ústavního soudu bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 33/2003 konáno ve věci nové hlavní líčení. Důkazy nově provedené ale nepřinesly žádnou podstatnější změnu skutkového stavu, jenž by v porovnání s právními názory zaujatými Ústavním soudem mohly být hodnoceny jako skutečnosti naplňující znaky „uvedení v omyl“ nebo „způsobení škody velkého rozsahu“. Dokazovaní naopak svědčilo ve prospěch obviněného J. D. Za této situace, nalézací soud, ačkoli nezměnil svůj názor na hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v předmětném nálezu, zprostil obviněného J. D. obžaloby. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 7. 2006.
Dále stěžovatel uvádí, že výše uváděný návrh na povolení obnovy řízení podaný D. M., vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 Nt 105/2006, ve kterém se obviněný M. domáhal obnovy řízení vedeného v prvém stupni u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/1999, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnut s odůvodněním, že výklad právních norem odlišný od výkladu v době původního rozhodování soudu nelze hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. a stejně tak novou skutečností není vada v právním posouzení dovozovaná z výkladu právní normy ani odlišný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ve věci spoluobviněného J. D. Sám Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 1030/07 s tímto názorem v podstatě vyslovil souhlas, když pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost obviněného M. směřující proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
V závěru stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti zaujal názor, že všechny skutečnosti, které vedly ke zprošťujícímu rozsudku u spoluobviněného J. D., svědčí i ve prospěch obviněného D. M. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a současně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 též v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §120 odst. 3 tr. ř. a v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. , a to v neprospěch obviněného D. M. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil ve vztahu k obviněnému D. M. ve všech výrocích včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a následně postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Poté, co byli oba obvinění v předmětné věci společně za popisovaný skutek pravomocně odsouzeni, podal proti předmětným rozhodnutím ústavní stížnost pouze obviněný J. D. Ústavní soud na základě této ústavní stížnosti rozhodl individuálně o obviněném J. D. nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003. V tomto podrobně odůvodnil, proč se rozhodl v části týkající se J. D. uvedená rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší soud pokládá za nadbytečné v plné šíři reprodukovat obsah nálezu Ústavního soudu a omezuje se pouze na stěžejní myšlenky z něho vyplývající, které mají právní dopad i na postavení obviněného D. M.
Ústavní soud vyslovil, že pro náležité posouzení námitky porušení principu nullum crimen sine lege je klíčovým zákonné znění skutkové podstavy trestného činu podvodu účinné v době spáchání předmětného skutku, který stanoví, že odnětím svobody na 5 až 12 let bude potrestán každý, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu nejméně jeden milion Kč. Znaky skutkové podstaty musí být stíhaným jednáním naplněny, přičemž musí jít o jednání úmyslné, zavinění musí být prokázáno, jak ve vztahu k příčinnému průběhu, tak ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i k omylu a ke způsobené škodě. V daném případě bylo tedy třeba, aby v řízení před obecnými soudy bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že stěžovatel (obviněný) svým úmyslným jednáním, vedoucím k uzavření úvěrové smlouvy, uvedl banku v omyl předstíráním, že hodlá podnikat, v příčinné souvislosti s tímto omylem obohatil sebe nebo jiného, a tak úmyslně způsobil škodu vyšší než jeden milion Kč, tedy že již při uzavírání úvěrové smlouvy se chtěl resp. byl srozuměn obohatit na úkor banky v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěl, resp. byl srozuměn s tím, že toto jeho jednání způsobí škodu v popsané výši. Prokázání těchto skutečností mělo být patrné z odůvodnění rozsudku a konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty mělo být popsáno ve skutkové větě rozsudku (§120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř.). Ústavní soud vyslovuje, že těmto požadavkům napadené rozsudky nedostály a to jak ve znaku způsobení škody velkého rozsahu tak ve znaku uvedení v omyl.
Krajský soud veden svým názorem o vztahu zástavního práva k výši škody způsobené podvodem ze svého dokazování v podstatě vyloučil otázku spolehlivého vyčíslení škody a toho, zda stěžovatel takovou škodu úmyslně zavinil. Vrchní soud upozornil, v souladu s civilně-právní úpravou a principem ultima ratio, že škoda v případě úvěrové smlouvy jištěné zástavou musí být stanovena i s ohledem na hodnotu zástavy, avšak na základě již shromážděných důkazů s povšechným odůvodněním konstatoval, že hodnota zástav je v podstatě zanedbatelná. Již tento rozpor by podle názoru Ústavního soudu mohl odůvodnit zrušení obou rozhodnutí.
Oba soudy při svých úvahách týkajících se zástav podle Ústavního soudu pominuly povahu tohoto věcného práva, které je věcným právem k věci cizí. S peněžními zástavami je totiž v zásadě možné nakládat na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž nemá vlastník zástavy právní obrany. Soudy nezohlednily ujednání obsažená v obou úvěrových smlouvách, z nichž vyplývá, že banka byla oprávněna zahájit úkony ke zpeněžení zástav i v okamžiku, kdy přestaly být úvěry spláceny, tedy před okamžikem, kdy nastaly materiální podmínky trestnosti. Údaje z katastru nemovitostí napovídají tomu, že banka zřejmě měla k nemovitostem přednostní zástavní právo, a v tom případě by nebylo rozhodné, kolik později zřízených zástavních práv na nich vázlo. Nahodile konstatovaná prodejní cena nemovitosti zatížené zástavou neumožňovala zjistit její cenu v případě realizace, protože mohla vyjadřovat právě jen to, že na nemovitosti vázne zástava. Cena jíž mohlo být dosaženo zpeněžením, zůstala soudy nezjištěna, ačkoli mohla zmenšovat výši způsobené škody. Vyčíslení škody nebyla věnována žádoucí pozornost. Soudy zcela přehlédly povahu primárního právního vztahu, na který aplikovaly trestně právní postih. Úvěrová smlouva a na ní akcesoricky závislá smlouva zástavní se řídily obchodním zákoníkem, jehož normativní povaha je při vymezování obsahu právních vztahů charakterizována vysokým stupněm uplatnění autonomie vůle smluvních stran. Obsah právního vztahu je zde vymezen vůlí smluvních stran, jež může mít v některých případech pouze konkludentní povahu. Proto i při respektování veřejnoprávní povahy trestního práva je nutno trvat na tom, že veškeré úvahy týkající se práv a povinností kontrahentů by měly mít podklad v konkrétním obsahu konkrétní smlouvy. V opačném případě dochází podle názoru Ústavního soudu k nepřípustnému veřejnoprávnímu zásahu do soukromoprávní sféry.
Druhým zákonným znakem skutkové podstaty, jehož prokázání nebyla podle Ústavního soudu obecnými soudy věnována zákonem vyžadovaná pozornost (§2 odst. 5 tr. ř.), byl znak uvedení v omyl. Soudy vycházely z předpokladu, že nedodržení podnikatelského záměru je důkazem snahy obviněného uvést banku v omyl. Přitom ze svých úvah soudy vyloučily ty skutečnosti, z nichž vyplývalo, že pracovníci banky, kteří se rozhodujícím způsobem podíleli na poskytnutí úvěru obviněným zastupované obchodní společnosti, mohli být srozuměni s rizikovostí úvěru a s nereálností podnikatelského záměru. Nebylo náležitě vysvětleno, co vedlo banku k uvolnění podmínek úvěru. Okolnosti poskytnutí úvěru naopak napovídaly tomu, že pracovníci banky jejich poskytnutím pomocí tzv. přeúvěrování řešili problémy vlastní odpovědnosti za nesplacení starých úvěrů, a je sporné ohledně čeho byli klamáni. V době uzavírání úvěrové smlouvy měla banka velmi podrobné znalosti o úvěrové minulosti, která se pojila se zastavenými nemovitostmi, a měla zajisté zkušenosti a odborný potenciál pro posuzování podnikatelských záměrů a schopnosti jejich předkladatelů úvěr splácet. Podle názoru Ústavního soudu měla v rukou smluvní nástroj umožňující včasnou eliminaci rizika plynoucího z počínání obviněným zastoupené společnosti s ručením omezeným.
V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud připouští, že není pochyb o tom, že obviněný spravoval svěřené prostředky nikoli řádně a jeho jednání bylo přinejmenším nezodpovědné. Zvolená argumentace obecných soudů však nedokládá závěr o tom, že obviněný nepodnikal, byť se jednalo o podnikání rozmařilé či marnotratné. Pokud vrchní soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti veškerých údajů o podnikání obviněného na základě jeho přiznání u veřejného zasedání, vyloučil tím ze svých úvah tu část přiznání, ve které obviněný konstatoval, že k uzavření smlouvy došlo naoko s vědomím banky. To podle názoru Ústavního soudu vedlo k závěru, že nebylo dostatečně zohledněno, že posuzovaný případ se dotýká smluvního vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva.
V této souvislosti poukázal Ústavní soud rovněž na starší judikaturu Nejvyššího soudu, podle které trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. by před 1. 1. 1998 mohl být páchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr, třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/1999 a 5 Tz 21/2001, in: www. nsoud.cz).
Jednání popsané ve skutkových větách napadených rozhodnutí nebylo proto možné podle názoru Ústavního soudu podřadit pod žádné z ustanovení zvláštní části trestního zákona, popisující jednotlivé trestné činy jako typově společensky nebezpečná jednání. Pokud obecné soudy na základě takto zjištěného a popsaného jednání dospěly k závěru, že obviněný spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007, porušily tím podle tvrzení Ústavního soudu mj. ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr ř., čímž porušily právo obviněného být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně (zaručeného ustanovením čl. 39 Listiny, což vedlo k omezení svobody obviněného z jiného než zákonného důvodu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soudy též porušily právo obviněného na spravedlivý proces garantovaný ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak bylo již vysloveno, Ústavní soud se zabýval předmětným případem ve vztahu ke stěžovateli J. D., neboť pouze on využil institutu ústavní stížnosti tj. prostředku individuálního. Tedy nikoli již ve vztahu k obviněnému D. M.
Tudíž je zřejmé, že zde nastala situace, kdy zároveň existují dvě rozdílná rozhodnutí ve vztahu ke dvěma osobám spolupachatelů, kteří byli společně odsouzeni, za podle skutkové věty rozhodnutí zcela totožný skutek, a kdy jeden z nich – J. D., byl následně pravomocně zproštěn obžaloby, a druhý z nich – D. M., zůstává pravomocně odsouzen a potrestán.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda postavení obviněných v posuzované věci je stejné či rozdílné, zda se na vykonání stíhaného jednání podíleli rovnocenným dílem, či zda zde naopak existují významné odlišnosti, pro něž jsou rozdílná rozhodnutí ve věci důvodná.
Poté co byl předmětným nálezem Ústavního soudu zrušen odsuzující rozsudek nalézacího soudu, provedl tento soud nové hlavní líčení. V daném hlavním líčení provedl jak listinné důkazy, tak vyslechl opětovně pracovníky K. b., kteří se podíleli na poskytnutí úvěrů obviněným a dále vyslechl znalce z oboru nemovitostí, který vypracoval jeden ze znaleckých posudků oceňujících předmět zástavy. V odůvodnění rozsudku, jímž zprostil obžaloby J. D. konstatoval, že důkazy nově provedené nepřináší žádnou podstatnější změnu skutkového stavu, jež by v porovnání s právními názory zaujatými v nálezu Ústavního soudu mohly být hodnoceny jako skutečnosti naplňující znaky uvedení v omyl nebo způsobení škody velkého rozsahu. Naopak doplněné dokazování svědčí ve prospěch obviněného.
Po přezkoumání spisového materiálu nenalezl Nejvyšší soud podstatných rozdílů v činnosti a angažovanosti obou obviněných. Rovněž tak v dané věci nebylo shledáno ryze procesní pochybení, výlučně v jehož důsledku by byl obviněný J. D. zproštěn obžaloby. Za této situace, když ani poté, co bylo nalézacím soudem po zrušení předmětného odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích doplněno dokazování, nevyplývá z důkazní situace podstatná změna, Nejvyšší soud, aniž by zbytečně duplikoval to, co již bylo vysloveno Ústavním soudem ve vztahu k obviněnému J. D., jak je výše uvedeno, shledává rovněž ve vztahu k obviněnému D. M. stejné nedostatky v napadených rozhodnutích, tj. v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/1999-1882 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 (č. l. 2011).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že oba obvinění byli odsouzeni za spáchání totožného skutkového jednání, na němž se podíleli ve vzájemné součinnosti ve stejné míře, nebyl u nich vysledován vztah nadřízenosti a podřízenosti, či jiné rozdíly v činnosti obou obviněných. Byli původně shledáni vinnými stejným trestným činem a byly jim uloženy stejné tresty. Proto s odkazem na skutkový i právní rozbor vyslovený Ústavním soudem obsažený v jeho nálezu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 Nejvyšší soud vyslovuje, že za situace, kdy nebyly shledány rozdíly mezi postavením a činností obou obviněných, není opodstatněné činit rozdílný závěr ohledně jejich trestněprávní odpovědnosti.
Je proto třeba vyslovit souhlas se stanoviskem stěžovatele, že nalézací soud zaujal nesprávné stanovisko v otázce vlivu existence nemovitých zástav zajišťujících poskytnuté úvěry a otázku existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. rovněž nehodnotil v souladu se zákonem. Nezabýval se řádně okolnostmi poskytnutí úvěru, zejména průběhem tzv. přeúvěrování ani rolí odpovědných pracovníků poskytovatele úvěru tj. K. b. Dostatečně nevyjasněno tak zůstalo, zda a popř. nakolik byl poškozený při sjednávání nových úvěrových smluv uváděn v omyl. V této souvislosti lze dát sice za pravdu názoru krajského soudu ohledně podvodných praktik obviněného M. i původně spoluobviněného D., pokud jde o čerpání finančních prostředků z obou úvěrových účtů zřízených K. b., ale nelze současně nevidět, že bez předchozího uzavření úvěrových smluv na částky 25 mil. Kč a 20 mil. Kč a následného poskytnutí těchto prostředků na zmíněné úvěrové účty by k žádnému takovému jednání ze strany obou jmenovaných dojít nemohlo. Obdobně pak nalézací soud pochybil v druhém kriteriu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., tj. v určení škody, když otázkou její výše se dostatečně podrobně nezabýval. Nalézací soud vycházel zjevně z již překonaného právního názoru, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet (v době do 31. 12. 1997) byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků zástavu, jejíž hodnota byla stejná nebo i vyšší jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo podle tohoto názoru totiž i v případě zpeněžení zástavy sloužilo pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Vrchní soud coby soud odvolací sice zaujal ohledně nemovitých zástav odlišný právní názor, avšak zároveň bez dostatečných důkazních podkladů konstatoval, že hodnota zástav je v podstatě zanedbatelná.
Jestliže soud skutečnosti, jež jsou uváděny výše, v průběhu řízení dostatečně nezjišťoval resp. nezabýval se jimi a při hodnocení důkazů je nezohlednil, nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jak již bylo též vysloveno v citovaném nálezu Ústavního soudu, skutková věta rozsudku musí obsáhnout všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání byl pachatel trestného činu shledán vinným a z odůvodnění rozsudku musí být patrno, že tyto znaky skutkové podstaty byly v řízení prokázány. V důsledku toho, že se soud nezabýval v dostatečné míře znakem uvedení v omyl a znakem způsobení škody velkého rozsahu, nesplňuje posuzované rozhodnutí v těchto znacích dikci ustanovení §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř.
Odvolací soud pak navíc nedostál své přezkumné povinnosti vůči rozhodnutí soudu prvého stupně, když nereagoval dostatečně na jeho nedostatky a ponechal dané rozhodnutí ve výroku o vině nedotčeno. Tím porušil ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení jež mu předcházelo pak v ustanoveních §2 odst. 5, 6 , §120 odst. 3 a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného D. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto byly uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušeny v částech týkajících se obviněného D. M., a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že nařídí nové hlavní líčení, v němž provede potřebné dokazování, přičemž vezme v úvahu všechny výše uvedené poznatky a zohlední je ve svém meritorním rozhodnutí. Přitom bude muset mít na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle §273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je nalézací soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c