ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1049.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1049/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2009 o dovoláních obviněných Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 24/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněných Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P. v celém rozsahu zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 50 T 24/2004, byli obvinění Ing. J. M. pod bodem 1), 2) a Ing. J. P. pod bodem 2) výroku o vině uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili v bodě 2) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný Ing. K. N. byl pod bodem 1) uznán vinným pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256a odst. 1 tr. zák., jichž se dopustili tím, že
1. obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. dne 24. 8. 2000 v P., obviněný Ing. J. M. jako místopředseda představenstva a generální ředitel společnosti V. s. CZ, a. s., se sídlem v P. a obviněný Ing. K. N. jako jednatel společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., se sídlem v P., se měli dohodnout na tom, že společnost V. s. CZ, a. s., odprodá společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., zásoby bednící techniky, které od této společnosti dříve zakoupila a pak tyto odprodala na základě faktur za částku 3.672.152,- Kč a 3.390.554,60 Kč a na základě faktury za částku 785.173,60 Kč, kdy kupní cena takto určená uhrazena nebyla, ale stala se součástí zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 16. 9. 2000 na částku 8.060.968,34 Kč, přičemž součástí zápočtu byla dále faktura vystavená společností V. s. CZ, a. s., na částku 104.228,80 Kč za vrácený materiál a přeplatek vzniklý na základě úhrad a faktur vystavených společností Č. D. b. t., spol. s r. o., ve výši 108.859,34 Kč a dále faktury společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., za pronájem bednění v měsíci září 2000 v celkové hodnotě 206.238,28 Kč, ačkoli tyto nebyly ke dni zápočtu ani vystaveny a pohledávky nebyly splatné, čímž došlo ke zvýhodnění společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., na úkor pohledávek ostatních 3.713 věřitelů společnosti V. s. CZ, a. s., splatných již od roku 1998 a dosahujících výše nejméně 1 miliardy,
2. obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. společně v srpnu roku 2000 v P., obviněný Ing. J. M. jako místopředseda představenstva a generální ředitel a obviněný Ing. J. P. jako místopředseda představenstva a výkonný ředitel pro finance a ekonomiku společnosti V. s. CZ, a. s., se sídlem v P., ačkoliv věděli, že společnost není schopna plnit své splatné závazky, nevyplácí zaměstnancům mzdy od měsíce června 2000 a rovněž neodvádí za ně zdravotní a sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, nehradí zákonné pojištění odpovědnosti při pracovních úrazech a nemocech z povolání, poté, co ke dni 21. 8. 2000 byla Směrnicí generálního ředitele č. 35/2000 ukončena činnost V. z., měli rozhodnout o vyplacení vkladů jejích členů v celkové výši 1.292.963,- Kč, přičemž však byly členům záložny vyplaceny i mzdy za období, za které již ostatní zaměstnanci mzdy neobdrželi, a prostřednictvím této záložny, jejímiž členy se obvinění a další členové vedení společnosti stali až dne 3. 7. 2000, měli realizovat vyplacení odměn členům vedení společnosti za rok 1999 v celkové výši 2.360.421,- Kč, přičemž jako zdroj finančních prostředků pro vyplacení členů záložny a pro poměrnou část manažerských odměn ve výši 1.126.421,- Kč měli použít dne 28. 8. 2000 finanční prostředky z účtu společnosti vedeného u Č., a. s., vyzvednuté dne 25. 8. 2000 ve výši 500.000,- Kč a dne 28. 8. 2000 ve výši 2.000.000,-Kč a pro výplatu zbývající části manažerských odměn ve výši 1.234.000,- Kč měli použít dne 31. 8. 2000 část peněz ze zálohy kupní ceny ve výši 7.000.000,- Kč, kterou obdrželi za prodej nemovitostí z vlastnictví společnosti V. s. CZ, a. s., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu Praha-město pro katastrální územní H. a obec P., na základě kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2000 a dodatku č. 1 k této kupní smlouvě ze dne 30. 8. 2000 uzavřených se společnostmi S., spol. s r. o., se sídlem v D., a S. C., spol. s r. o., se sídlem v P., jako třetím účastníkem, kdy dodatkem č. 1 se dohodli na uhrazení kupní ceny v hotovosti vyplacením částky 3.653.384,- Kč, a zvýhodnili 53 členů vnitropodnikové záložny včetně vybraných osob managementu společnosti na úkor uspokojení pohledávek 3.713 věřitelů a zejména zaměstnanců společnosti V. s. CZ, a. s., splatných již od roku 1998 a dosahujících výše nejméně 1 miliardy Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému Ing. J. M. uložen podle §256a odst. 1 tr. zák. za použití §88 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému Ing. K. N. byl uložen podle §256a odst. 1 tr. zák. za použití §88 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému Ing. J. P. byl uložen podle §256a odst. 1 tr. zák. za použití §88 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 250.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození konkrétně uvedení ve výroku o náhradě škody odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli všichni tři obvinění Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P., jakož i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvoláními, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008, tak, že z podnětu dovolání obviněných i státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. M. pod bodem 1), 2) a Ing. J. P. pod bodem 2) výroku o vině uznal vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., obviněného Ing. K. N. pak pod bodem 1) uznal vinným pomocí k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256a odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustili tím, že
1. obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. dne 24. 8. 2000 v P., obviněný Ing. J. M. jako oficiální předseda představenstva a generální ředitel společnosti V. s. CZ, a. s., se sídlem v P., a obviněný Ing. K. N. jako jednatel společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., se sídlem v P., se měli dohodnout na tom, že společnost V. s. CZ, a. s., odprodá společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., zásoby bednící techniky, které od této společnosti dříve zakoupila a pak tyto odprodala a vyúčtovala na základě faktur za částku 3.672.152,- Kč a 3.390.554,60 Kč a na základě faktury za částku 785.173,60 Kč, kdy kupní cena takto určená uhrazena nebyla, ale stala se součástí zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 16. 9. 2000 na částku 8.060.968,34 Kč, přičemž součástí zápočtu byla dále faktura vystavená spol. V. s. CZ, a. s., na částku 104.228,80 Kč za vrácený materiál a přeplatek vzniklý na základě úhrad a faktur vystavených společností Č. D. b. t., spol. s r. o., ve výši 108.859,34 Kč a dále faktury společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., za pronájem bednění v měsíci září 2000 v celkové hodnotě 206.238,28 Kč, ačkoli tyto nebyly ke dni zápočtu ani vystaveny a pohledávky nebyly splatné, čímž došlo ke zvýhodnění společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., na úkor pohledávek ostatních 3.713 věřitelů společnosti V. s. CZ, a. s., splatných již od roku 1998 a dosahujících výše nejméně 1 miliardy, čímž byla způsobena škoda, která převyšuje částku 500.000,- Kč.
2. obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. společně v srpnu roku 2000 v P., obviněný Ing. J. M. jako oficiální předseda představenstva a generální ředitel a obviněný Ing. J. P. jako místopředseda představenstva a výkonný ředitel pro finance a ekonomiku společnosti V. s. CZ, a. s., se sídlem v P., ačkoliv věděli, že společnost není schopna plnit své splatné závazky, nevyplácí zaměstnancům mzdy od měsíce června 2000 a rovněž neodvádí za ně zdravotní a sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, nehradí zákonné pojištění odpovědnosti při pracovních úrazech a nemocech z povolání, poté, co ke dni 21. 8. 2000 byla Směrnicí generálního ředitele č. 35/2000 ukončena činnost V. z., měli rozhodnout o vyplacení vkladů jejích členů v celkové výši 1.292.963,- Kč, přičemž však byly členům záložny vyplaceny i mzdy za období, za které již ostatní zaměstnanci mzdy neobdrželi, a prostřednictvím této záložny, jejímiž členy se obvinění a další členové vedení společnosti stali až dne 3. 7. 2000, měli realizovat vyplacení odměn členům vedení společnosti za rok 1999 v celkové výši 2.360.421,- Kč, přičemž jako zdroj finančních prostředků pro vyplacení členů záložny a pro poměrnou část manažerských odměn ve výši 1.126.421,- Kč měli použít dne 28. 8. 2000 finanční prostředky z účtu společnosti vedeného u Č., a. s., vyzvednuté dne 25. 8. 2000 ve výši 500.000,- Kč a dne 28. 8. 2000 ve výši 2.000.000,- Kč a pro výplatu zbývající části manažerských odměn ve výši 1.234.000,- Kč měli použít dne 31. 8. 2000 část peněz ze zálohy kupní ceny ve výši 7.000.000,- Kč, kterou obdrželi za prodej nemovitostí z vlastnictví společnosti V. s. CZ, a. s., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu Praha-město pro katastrální územní H. a obec P., na základě kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2000 a dodatku č. 1 k této kupní smlouvě ze dne 30. 8. 2000 uzavřených se společnostmi S., spol. s r. o., se sídlem v D., a S. C., spol. s r. o., se sídlem v P., jako třetím účastníkem, kdy dodatkem č. 1 se dohodli na vyplacení kupní ceny v hotovosti, a to ve dvou splátkách, první splátka ve výši 7.000.000,- Kč ke dni 30. 8. 2000 a druhá splátka ve výši 4.677.400,- Kč ke dni 4. 9. 2000, přičemž vyplacením částky 3.653.384,- Kč zvýhodnili 53 členů vnitropodnikové záložny včetně vybraných osob managementu společnosti na úkor uspokojení pohledávek 3.713 věřitelů a zejména zaměstnanců společnosti V. s. CZ, a. s., splatných již od roku 1998 a dosahujících výše nejméně 1 miliardy Kč, čímž byla způsobena škoda, která převyšuje částku 500.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému Ing. J. M. uložen podle §256a odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě obviněným vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému Ing. K. N. byl podle §256a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Obviněnému Ing. J. P. byl uložen podle §256a odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě obviněným vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 50 T 24/2004, podali dovolání obvinění Ing. J. M. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. M. K., Ing. K. N. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. P. Č. a Ing. J. P. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. R. M.
Obviněný Ing. J. M. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení proti němu, upozornil na předchozí několikerá zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu v této věci a posléze uvedl, že ve svém posledním a nyní dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud nejednal v souladu se zákonem. K této věci citoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 9 Tz 60/98. Dovolatel připustil, že při hodnocení průběhu celé věci soud první instance provedl důkazy a objektivně je v rozsudku zhodnotil, avšak v rámci právního hodnocení u obou skutků došlo k nesouladu skutkových a právních závěrů, a to u soudů obou stupňů.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) ve výroku o vině napadeného rozhodnutí z pohledu společenské nebezpečnosti uvedl, že je zjevné, že došlo k záměně pojmu pohledávka a faktura, neboť znalec pracoval výhradně s pojmy účetními a nikoliv právními. Navíc jeho závěr o obecné nemožnosti zápočtu před lhůtou splatnosti bez dohody obou stran, který převzal i soud první instance, není ani v souladu s judikaturou, na důkaz čehož poukazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, ze kterého dovolatel citoval, že v obchodně závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. V tomto ohledu dovolatel připomněl, že je třeba zvážit věc i z hlediska ultima ratio a přihlédnout k situaci, že před i po prohlášení konkursu příslušné jednání posuzoval také Mgr. K. jako předběžný správce konkursní podstaty i posléze jako správce konkursní podstaty a také on vyhodnotil situaci tak, že dovolatel jednal ve prospěch úpadce. Navíc, celá situace nastala ještě před prohlášením konkursu, a byla proto po právní stránce validní. Ačkoli dovolatel tyto skutečnosti namítal již v odvolacím řízení, soud druhé instance přesto zhodnotil zápočet celé částky jako trestný čin zvýhodňování věřitele. V tomto směru je proto obviněný Ing. J. M. přesvědčen, že se jedná o nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud společnost Č. D. b. t.,spol. s r. o., jednostranně započetla své pohledávky, pak to bylo jejím právem a dovolatel tomu nemohl nijak zabránit, maximálně mu mohlo být kladeno za vinu započtení faktur doposud nevydaných, což by však činilo pouze částku 206.280,28 Kč, čímž nemohla být naplněna škoda přesahující částku 500.000,- Kč, která je zmíněna ve výroku o vině napadeného rozsudku.
Ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak dovolatel namítl, že se jednalo o platy nejen managementu, ale i řadových pracovníků, které vyplácel svědek V. z částek, které měl k dispozici a nepotřeboval souhlas vedoucích pracovníků. Ani zde správce konkursní podstaty výplaty z vnitropodnikové záložny nijak nezpochybnil. Jednalo se o platy, a tedy o pohledávky věřitelů v I. třídě, které byly uhrazeny v plné výši. Také soud odvolací hovoří ve výroku o vině o tom, že byly členům vyplaceny mzdy za období, za které již ostatní zaměstnanci nedostali mzdy žádné. Pracovněprávní nároky patří do první třídy, přičemž pohledávky první třídy mají z hlediska nároku na uspokojení přednost před pohledávkami druhé třídy. Nemůže jít o zvýhodnění věřitele. Veškeré pohledávky druhé třídy pak budou uspokojeny poměrně, a to všechny ve stejném poměru. Za této situace v případě škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. odst. 3 tr. zák. s ohledem na znění zákona i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 99/2007, pak nevznikla v dovolatelově případě žádná škoda, neboť byli všichni věřitelé I. třídy uspokojeni ze 100 %.
Dále dovolatel zopakoval, že vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty, ačkoli mu zákon dává mnoho možností právních prostředků, nikdy proti jednání dovolatele nevystoupil a jeho jednání nezpochybnil, a trestní oznámení bylo podáno, aniž byly uplatňovány prostředky občanskoprávní či obchodněprávní obrany, což není v souladu se zásadou ultima ratio,a proto i zde došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Ohledně peněžitého trestu dovolatel namítl, že z rozsudečného výroku nevyplývá, že by se dovolatel snažil získat svým jednání majetkový prospěch, a proto je zřejmé, že nebyly naplněny důvody pro uložení peněžitého trestu podle §53 odst. 1 tr. zák., a proto mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. J. M. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný sdělil, že souhlasí, aby Nejvyšší soud rozhodl o věci v neveřejném zasedání, a to i pokud učiní rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Ing. J. P. ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech rozvedl, že dovolatel se stal členem vnitropodnikové záložny v době, kdy byl spolu s rodinou na zahraniční dovolené, a rozhodnutí, kterým se členem stal, bylo právním úkonem učiněným v rámci vnitřních předpisů generálním ředitelem společnosti V. s. CZ, a. s. Právní nárok na přiznání a vyplacení těchto odměn byl nepochybný a odvíjel se od jasných vnitropodnikových pravidel. Tímto je vyvrácena spekulace odvolacího soudu o tom, že by dovolatel jednal v úmyslu zvýhodnit sebe oproti ostatním zaměstnancům či věřitelům. Již vůbec dovolatel nezasahoval do rozhodnutí generálního ředitele, že se vnitropodniková záložna ruší. Jediným důkazem proti obviněnému tak má být pouze výpověď svědkyně Ing. N. V., která uvedla, že od obviněného obdržela instrukci, aby finanční prostředky z manažerských odměn byly deponovány na účtech vnitropodnikové záložny. I tato instrukce však byla rozhodnutím generálního ředitele a nikoli svébytným rozhodnutím dovolatele. Vinu dovolatele neprokazují ani další důkazy, obviněný zde citoval například výpověď svědka J. V. a uzavřel tuto část svého dovolání tím, že z logiky věci by pak podle odvolacího soudu měl být trestný každý manažer, který byl současně i členem vnitropodnikové záložny, jelikož všichni byli uspokojení v souvislosti s rušením této záložny. Postup při rušení vnitropodnikové záložny byl navíc konzultován se zástupci odborů ve společnosti, kteří takovýto postup plně schválili. Předmětné jednání také nikterak nezpochybnil ani správce konkursní podstaty. K subjektivní stránce dovolatel namítl, že závěr odvolacího soudu nekoresponduje s provedenými důkazy. Kupní smlouva, na základě které byla nemovitost převedena na kupujícího byla uzavřena dlouho předtím, než bylo přijato rozhodnutí o zrušení vnitropodnikové záložny a důvodem, proč byla část finančních prostředků inkasována dříve souvisela s problémem zastavení provozního financování ze strany úvěrující banky Č., jež se stala nástupkyní po padlé I. Soud v napadeném rozsudku bez jakékoliv další opory vyslovuje své závěry, ač k tomu nejsou korespondující důkazy o úmyslu, zištnosti či spekulativnosti právních kroků Ing. J. P.
Dále dovolatel uvedl, že neexistoval úpadkový stav společnosti V. s. CZ, a. s., v době vydání rozhodnutí o zrušení vnitropodnikové záložny, resp. v době výplaty jejím členům. K této otázce se vyjádřil zejména svědek JUDr. Š. a JUDr. K. Z jejich výpovědi dovolatel dovodil, že nelze jednoznačně prohlásit, že úpadce byl dlouhodobě v platební neschopnosti. Soud nevzal tyto důkazy v potaz. Ohledně znaku zmaření uspokojení věřitele tím, že je zvýhodněn věřitel jiný, obviněný Ing. J. P. namítl, že bylo prokázáno, že žádný ze zaměstnanců společnosti V. s. CZ nebyl ve svých mzdových nárocích zkrácen, naopak všem zaměstnancům byly finanční prostředky odpovídající jejich mzdovým nárokům vyplaceny ze 100 %. Peněžní prostředky ve vnitropodnikové záložně měly charakter prostředků na osobním účtu mzdy a z povahy věci se tak jednalo o mzdové prostředky a tudíž i nároky jednotlivých členů vnitropodnikové záložny patří do pohledávek I. třídy v rámci konkursního řízení. Za této situace tak neexistuje škoda, která měla být jednáním dovolatele způsobena, tudíž jmenovaný se ani nemohl předmětného trestného činu dopustit. V souvislosti s tím, že nikomu nevznikla škoda, nesouhlasí dovolatel ani s uložením peněžitého trestu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. J. P. navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. (správně sp. zn.) 9 To 333/2008, v souladu s ustanovením §265k tr. ř. zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265l tr. ř. Současně obviněný požádal, aby byla v souladu s ustanovením §265o tr. ř. odložena vykonatelnost uloženého trestu. Dále pak obviněný souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. K. N. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho jednání, popsané ve výroku napadeného rozsudku, není trestným činem. Zejména uvedl, že jelikož je jednatelem věřitelské společnosti, mohl být maximálně návodcem k předmětnému trestnému činu ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. K tomu dále dovolatel zmínil, že po celé trestní řízení nebyla zkoumána otázka, zda se dlužník nedopustil trestného činu poškozování věřitele spíš, než zvýhodňování věřitele.
Dále podle dovolatele může ustanovení §256a tr. zák. dopadnout pouze na splatné závazky, ačkoli v napadeném rozhodnutí jsou zmíněny i závazky doposud nesplatné, což nenaplňuje skutkovou podstatu souzeného trestného činu.
Dovolatel se také domnívá, že nemohl jednat v úmyslu poškodit ostatní případné věřitele, neboť jeho společnost se zabývala pronájmem bednění a lešení pro výstavbu budov a v nyní posuzovaném případě mohla společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., předmětné bednění a lešení odebrat v různých stupních rozestavění budov, přičemž k poškození budov by v žádném případě nedošlo, pouze by nebyly dokončeny, což je podstatný rozdíl. Je nepochybné, že V. s. CZ, a. s., jednali především s tím předpokladem, aby dohodou s Č. D. zachovali potřebné podmínky pro pokračování v rozestavěných stavbách a pro získání dalších majetkových hodnot v tom smyslu, jak předpokládá komentář k trestnímu zákonu, který dovolatel v této souvislosti cituje.
Na základě výše uvedeného proto dovolatel Ing. K. N. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v bodě I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, týkající se jeho osoby, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby z důvodů uvedených v ustanovení §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul soudy učiněná skutková zjištění a na to navázal tím, že ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu společnost V. s. nebyla ve vymezeném období schopna plnit své splatné závazky (ohledně jejího majetku byl podán návrh na prohlášení konkursu, jenž byl také vzápětí prohlášen), čehož si byli všichni spoluobvinění vědomi (obviněný Ing. K. N. byl o této skutečnosti informován od obviněného Ing. J. M.). Společnost V. s. totiž měla větší množství věřitelů a vůči nim závazky ve výši značně přesahující její finanční možnosti, což mimo jiné značí, že tito věřitelé zůstanou v majoritním rozsahu neuspokojeni. Zjevně s ohledem na znalost popsaných faktů se ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný Ing. J. M. rozhodl v rozporu se zásadou poměrného uspokojení věřitelů umožnit výrazně vyšší uhrazení dluhu vůči společnosti Č. D., kdy v přímém důsledku podání návrhu na prohlášení konkursu, o kterém bylo možné důvodně předpokládat, že bude akceptován, a tedy oprávnění jednat za společnost zejména stran majetkových dispozic bude následně svědčit jiné osobě – správci konkursní podstaty, uzavřel s obviněným Ing. K. N. smlouvu, umožňující v podstatě přednostní úhradu dluhu v částce převyšující 8 mil. Kč. Úhrada přitom byla provedena tím způsobem, že společnost V. s. prodala společnosti Č. D. určité věci (shodou okolností věci od této společnosti dříve nakoupené), které společnost Č. D. fakticky nezaplatila, ale provedla zápočet úhrady kupní ceny s dluhem společnosti V. s. vůči ní. Zjevným cílem tohoto počínání bylo umožnit přednostní a neoprávněnou úhradu dluhu vůči tomuto věřiteli na úkor věřitelů ostatních. Pokud jde o výši způsobené škody, pak popis skutkového děje obsažený ve výroku o vině neobsahuje zcela plné vyjádření, jaké jsou pohledávky jednotlivých věřitelů, v jakém konkrétním rozsahu budou reálně uspokojeny, v jakém rozsahu měly být uspokojeny za řádného běhu věcí (za absence jednání obviněného zvýhodňujícího jednoho z věřitelů) a jaká je tedy konečná míra poškození věřitelů ostatních. Současně však zmíněný popis obsahuje finanční specifikaci hodnoty, kterou získal zvýhodněný věřitel (více než 8 mil. Kč), za situace, kdy je nepochybné, že věřitelé ostatní budou uspokojení jen v minimálním rozsahu. S ohledem na tyto okolnosti je tak možné bez pochybností konstatovat, že celkové poškození věřitelů minimálně přesáhlo částku 500.000,- Kč. S právním posouzením jednání obviněného jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. se proto státní zástupce může ztotožnit. Obdobný závěr platí i pro posouzení skutku, jehož se dopustil obviněný Ing. K. N. Jak totiž vyplynulo z učiněných zjištění, obviněný byl informován o všech podstatných okolnostech a aktivně se účastnil jednání, které bylo v konečném důsledku realizováno ve prospěch společnosti, kterou zastupoval. Míru účasti obviněného na jednání Ing. J. M. lze ale dovodit v rozsahu pomoci, v jejímž rámci obviněný zejména akceptací kupní smlouvy opatřil obviněnému Ing. J. M. možnost právního úkonu, jenž ve svém důsledku zvýhodnil jednoho z věřitelů na úkor ostatních. Obviněný tudíž jednal jako účastník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na výše zmíněném trestném činu hlavního pachatele.
K bodu 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ohledně právních závěrů státní zástupce dovozuje, že obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. jednali se shodným úmyslem jako obviněný Ing. J. M. sám v případě předchozího bodu výroku o vině. Evidentně v přímé návaznosti na vývoj ekonomické situace společnosti a podání návrhu na prohlášení konkursu jednak urychleně získali využitelné finanční prostředky (uspíšením výplaty kupní ceny ze sjednaného prodeje nemovitostí) a v rozporu se stanovenými pravidly si (předčasně) vyplatili manažerské odměny, které účelově vložili do vnitropodnikové záložny. Z peněz získaných z kupní smlouvy přitom v podstatě poskytli záložně dotaci, jež umožnila výplatu všech formálně do ní vložených obnosů, a to bez ohledu na obecně stanovená pravidla (pro poměrné uspokojení věřitelů), jež pro nakládání s takto získanou sumou platila. Finanční prostředky uložené v záložně patrně neměly charakter mzdy. Zaměstnancům společnosti zde totiž bylo umožněno ukládat si za účelem spoření své finanční prostředky, a to jak mzdové, tak i jiné vlastní. Podstatu fungování záložny tak tvořily spíše smlouvy o půjčce, za současného stanovení dalších podmínek týkajících se vyplacení půjček, úroků apod. Věřitelé (zaměstnanci) přitom v jejich rámci předávali dlužníkovi (společnosti V. s.) peníze, které případně i měli vyplaceny jako mzdu, ovšem poté, co se dostala do jejich dispozice, se rozhodli s ní naložit vložením do záložny, resp. půjčit ji společnosti za účelem spoření. Nebyl tedy žádný relevantní a právně akceptovatelný důvod, proč by vnitropodniková záložna měla obdržet přednostně volné finanční prostředky společnosti a z nich potom uspokojit jen některé věřitele. Obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. tak společně v postavení dlužníka neschopného plnit své splatné závazky, částečně zmařili uspokojení jeho věřitelů tím, že realizovanými úkony umožnili přednostní a neoprávněné uspokojení věřitelů jiných, tedy jednali ve smyslu §256a odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o výši způsobené škody, lze odkázat již na závěry vyslovené výše k bodu 1) výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku a dovodit i naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení. Úvahy obviněného Ing. J. M. týkající se postupu při uplatnění zápočtu v daných souvislostech postrádají relevanci, neboť s ohledem na učiněná skutková zjištění jmenovaný obviněný a obviněný Ing. K. N. postupovali v úmyslu zajistit zvýhodnění věřitele. Tvrzení situace, kdy jeden účastník závazkového vztahu bez jakéhokoli zohlednění představ účastníka druhého provede zápočet, zde proto nemá skutkovou oporu. S ohledem na záměr jednání obou obviněných potom nemá hlubší význam ani jinak formální správnost zápočtu. K postoji správce konkursní podstaty státní zástupce uvedl, že jeho posláním ani oprávněním není trestně právní kvalifikace jednání zástupců úpadce či dalších souvisejících osob a jeho případnými postoji v takových souvislostech nejsou orgány činné v trestním řízení nijak vázány. Pokud jde o druhý skutek, bylo postavení obviněných, jejich úkony a vzniklé následky dostatečně popsány výše, přičemž poukaz na uskutečnění faktické výplaty peněz v konečném důsledku pokladníkem opět nemá zásadnější relevanci. Existenci principu uplatnění prostředků trestně právní represe jako ultima ratio je nutné akceptovat, avšak současně z ní nelze dovodit potřebu rezignace na trestní postih v případě jednání pachatele, jenž svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů popsaných ve zvláštní části trestního zákona. Pokud obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. rovněž považují za zákonu neodpovídající uložení peněžitého trestu, je nutné především uvést, že obviněný Ing. J. P. tak nečiní s odkazem na v této souvislosti v úvahu připadající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K argumentaci v obecném smyslu je potom namístě zmínit, že oba obvinění svým jednáním získali pro sebe majetkový prospěch, tedy podmínky pro uložení tohoto trestu byly splněny. Naznačený závěr nevylučuje ani samotná konstrukce skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., která naopak s možností peněžitého trestu výslovně počítá. Podmínky pro uložení takového trestu však správně nebyly vzhledem k okolnostem věci shledány ve vztahu k obviněnému Ing. K. N. Lze tak konstatovat, že soudy dříve činné ve věci postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud jednání obviněných Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P. posoudily výše popsaným způsobem, a proto jejich dovolací argumentaci nelze v žádné její části přisvědčit.
Z výše uvedených důvodů má tedy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že je na místě dovolání všech tří obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a proto ani neshledal důvodným návrh obviněného Ing. J. P. na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Současně státní zástupce vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízením napadeným rozhodnutím předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání na rozdíl od názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedeném ve vyjádření k dovolání obviněných neshledal.
Obvinění Ing. J. M., Ing. K. N. a Ing. J. P. shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněných, zejména pak odlišného hodnocení výpovědí některých dovolateli zmiňovaných svědků či na základě důkazů zjištěných soudy v tomto řízení odlišného stanovení průběhu skutkového děje. Jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že podíl Ing. J. P. na spáchání činu pod bodem 2) výroku o vině, týkajícího se manažerských odměn vyplývá zejména ze svědecké výpovědi Ing. N. V., z níž vyplývá, že to nebyla záležitost jen obviněného Ing. J. M., ale že na jejím provedení se obviněný Ing. J. P. aktivně podílel, když ji v podstatě i prostřednictvím dalších osob zařizoval (srov. č. l. 439 p. v. spisu). Svědecká výpověď Ing. N. V. je zcela v souladu s ostatními provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi E. Š. (č. l. 437 p. v. spisu) a J. V. (č. l. 438 až 439 spisu). V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (k obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněných, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obvinění napadli výrok o vině v napadeném rozsudku především ohledně subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., a to obviněný Ing. J. M. obecně ohledně obou skutků pod body 1) a 2) výroku o vině napadeného rozsudku, a Ing. K. N. stran naplnění zákonného znaku subjektivní stránky v bodě 1) napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž navíc ve svém dovolání uvedl, že V. s. CZ, a. s., jednali především s tím předpokladem, aby dohodou s Č. D. zachovali potřebné podmínky pro pokračování v rozestavěných stavbách a pro získání dalších majetkových hodnot ve smyslu Komentáře k trestnímu řádu. Obviněný Ing. J. P. pak ohledně bodu 2) výroku o vině k subjektivní stránce uvedl, že se stal členem vnitropodnikové záložny v době, kdy byl spolu s rodinou na zahraniční dovolené, a rozhodnutí, kterým se členem stal, bylo právním úkonem učiněným v rámci vnitřních předpisů generálním ředitelem společnosti V. s. CZ. Právní nárok na přiznání a vyplacení těchto odměn byl nepochybný a odvíjel se od jasných vnitropodnikových pravidel. Z toho vyplývá, že není důvodný závěr odvolacího soudu o tom, že by dovolatel jednal v úmyslu zvýhodnit sebe oproti ostatním zaměstnancům či věřitelům. Již vůbec dovolatel nezasahoval do rozhodnutí generálního ředitele, že se vnitropodniková záložna ruší. Kupní smlouva, na základě které byla nemovitost převedena na kupujícího, byla uzavřena dlouho předtím, než bylo přijato rozhodnutí o zrušení vnitropodnikové záložny, a důvodem, proč byla část finančních prostředků inkasována dříve souvisela s problémem zastavení provozního financování ze strany úvěrující banky Č., jež se stala nástupkyní po padlé I. Odvolací soud podle jeho názoru v napadeném rozsudku bez jakékoliv další opory vyslovuje své závěry, ač k tomu nejsou korespondující důkazy o úmyslu, zištnosti či spekulativnosti právních kroků Ing. J.P.
Trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a tímto činem způsobí značnou škodu. Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby již bylo zahájeno konkursní nebo vyrovnávací řízení týkající se majetku dlužníka, ani aby již byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení. Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nachází v platební neschopnosti, za tento trestný čin je, že v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň částečně zmaří uspokojení ostatních věřitelů, přičemž i naplnění tohoto znaku musí být zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Oproti trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů nemění ani reálně ani fiktivně, ale majetek dlužníka je použit k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu po právu patřilo, nebýt insolvence dlužníka, protože však dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele. Za takové situace bylo třeba v době spáchání činů pod bodem 1) i 2) postupovat podle zákona o konkursu a vyrovnání a věřitele uspokojit jen poměrně a rovnoměrně. Nejvyšší soud musí v této souvislosti zdůraznit, že z povahy věci vyplývá, že pachatel tohoto trestného činu uspokojí zvýhodněného věřitele ze svého majetku. Zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v §256a tr. zák. je ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a proto je jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení vyloučen a skutek je třeba posoudit jen jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (srov. č. 6/2005-I., II. Sb. rozh. tr.).
Jak zjistil Nejvyšší soud z přiložené spisové dokumentace, ve věci v minulosti již dvakrát rozhodoval odvolací soud, který věc k odvolání státního zástupce vrátil nalézacímu soudu. V souhrnu vytýkal nalézacímu soudu, který dvakrát obviněné zprostil obžaloby, že jeho závěry absolutně nejsou v souladu s provedenými důkazy, na což navazuje i nesprávné právní hodnocení. V tomto ohledu se prakticky všechny výtky týkaly otázky zjištění výše pohledávek společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., výše závazků věřitelů, které nebyly vypořádány, a povahy prostředků na bankovních účtech vnitropodnikové záložny. Jak tedy plynulo z odůvodnění jeho předchozích zrušovacích rozhodnutí, nalézací soud zatím nikde nevyčíslil případnou škodu, která jednáním obviněných mohla vzniknout ostatním, doposud neuspokojeným, věřitelům společnosti V. s. CZ, a. s., a tím ani částku, o kterou byl zvýhodněn věřitel této společnosti, společnost Č. D. b. t, spol. s r. o. Napotřetí tedy nalézací soud již uznal všechny obviněné vinnými tak, jak bylo shrnuto v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 50 T 24/2004, Obvodní soud pro Prahu 9 stručně uvedl na straně 73 odůvodnění rozsudku, že ačkoli obžaloba shledávala, že jednání obviněných pod bodem 1) výroku o vině vznikla škoda velkého rozsahu a pod bodem 2) pak vznikla značná škoda, tak soud kvalifikaci podle obžaloby z důvodu nedostatku materiálního znaku ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby neuznal. Jako důvod svého závěru dále uvedl, že firma V. s. CZ vznikla se zvláštním posláním, kdy do vínku nedostala právně všechny potřebné požadavky k tomu, aby se mohla úspěšně rozvíjet. Nesla sebou určité hříchy společnosti, která ji zřídila. Management společnosti V. s. CZ velmi usiloval o to, postavení společnosti zlepšit, což se mu nepochybně dařilo. Další skutečností, kterou nelze pominout, je změna financující banky, banka I. zanikla a péče o firmu přešla na Č. Zatímco banka I. bez problémů průběžně profinancovávala firmu V. s. CZ, Č. se této možnosti postupně zbavovala, až nakonec tok prostředků zcela uzavřela. Na tuto skutečnost neměli obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. vůbec žádný vliv a z obsahu spisu nevyplývá nic v tom směru, že by se upřímně nesnažili činnost firmy (přesně společnosti) povznést, neboť její význam na trhu podnikání s ohledem na její velikost nebyl zanedbatelný. Je rovněž nepochybné, že obvinění z dané činnosti neměli žádný zvláštní profit a pokud jde o jejich odměny uložené ve vnitropodnikové záložně, byly stanoveny objektivně na základě konkrétních výsledků práce. Nelze rovněž nevidět, že podnikatelská činnost, je-li provozována s poctivými úmysly, je činnost velmi náročná, často nevděčná, která vždy může vyvolávat nepravdivé představy o úmyslech aktérů a jejich prospěchu. V této věci není ve spise obsažen jediný důkaz, kdy by bylo možno jednání obviněných hodnotit jako obmyslné, pro ně zvláště výhodné. Spis a výpovědi svědků hovoří o jejich upřímné snaze firmu zachránit, zachovat na trhu a dále její možnosti rozvíjet. Toto všechno jsou okolnosti, které podstatně snižují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných. Proto soud nemohl uznat vinu obviněných i v naplnění vyšších trestních sazeb, neboť neshledal zde podmínky, které by s ohledem na svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň jejich společenské nebezpečnosti.
Otázkou naplnění subjektivní stránky jednáním obviněných Ing. J. M. a Ing. K. N. ve vztahu ke zvýhodnění společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o. [bod 1) výroku o vině rozsudku], se zabýval minimálně již odvolací soud. Ve svém současném, dovoláním napadeném a již obsáhlejším odůvodnění rozsudku ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008, rozvedl, že nalézací soud měl sice určité rezervy pokud jde o důsledné naplnění odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přesto však konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu mají jednoznačnou oporu v provedených důkazech a soud první instance postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Dále odvolací soud konstatoval, že bylo v nalézacím řízení prokázáno, že společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., do zápočtu zařadila i pohledávky, které nejenže nebyly splatné, ale ohledně kterých nebyly vystaveny ani faktury, tedy ani nebyly evidovány společností V. s. CZ a nebyly zapsány v knize faktur. Odvolací soud v tomto směru odkázal zejména na závěry znaleckého posudku. Posléze uvedl, že je nepochybné, že společnost V. s. CZ, a. s., se o podání návrhu na prohlášení konkursu dozvěděla dne 22. 8. 2000, přičemž za dva dny došlo k jednání mezi obviněným Ing. J. M. a Ing. K. N. o vyřešení dluhů. Nalézací soud měl k dispozici i řadu zápisů z jednání statutárních orgánů společnosti V. s. CZ, a. s., ze kterých je zřejmé, že management této společnosti byl informován, a většinou o tom informoval právě obviněný Ing. J. P., že V. s. CZ mají problém s platební neschopností, a dokonce došlo k nevyplácení mezd od léta 2000. Z chování Ing. J. M. a Ing. K. N. bylo také zřejmé, v jakém časovém spěchu konají poté, co se obviněný Ing. J. M. dozvídá o tom, že byl podán návrh na konkurs ohledně společnosti V. s. CZ, a. s., byť jde o některé dluhy tři roky staré, dojde k urychlenému projednání, následuje urychlený prodej bednící techniky a krátce poté nedojde k zaplacení kupní ceny, nýbrž dojde k zápočtu ze strany společnosti Č. D., a to v průběhu několika dní, kdy do tohoto zápočtu jsou zařazeny navíc pohledávky, k nimž dosud nebyly vydány ani faktury. Přitom, pokud oba obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. poukazují na to, že projev jen jednoho účastníka směřující k započtení je jednostranným právním úkonem, jehož obsah a účinnost jsou na vůli druhého účastníka nezávislé, když výběr pohledávek k započtení provádí kompenzující a jakýkoli projev vůle druhého účastníka, včetně projevu nesouhlasu, je zde právně nerozhodný, je třeba ze strany Nejvyššího soudu k tomu uvést, že uvedený zápočet byl již jen dokončením jednání, jehož základem byl prodej bednící techniky ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., na základě faktur za částku 3.672.152, Kč a 3.390.554,60 Kč a na základě faktury za částku 785.173,60 Kč, kdy kupní cena takto určená uhrazena nebyla, ale stala se právě součástí zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 16. 9. 2000 na částku 8.060.968,34 Kč. Z toho vyplývá, že rozhodující část jednání, které je oběma obviněným Ing. J. M. a Ing. K. N. kladeno za vinu spočívá právě v tomto prodeji, kterým byly vytvořeny předpoklady pro shora uvedený a oběma obviněnými namítaný zápočet ze strany společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., který byl již jen realizací záměru zvýhodnit společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., způsobem uvedeným v §256a odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu není ani důvodná námitka obviněného Ing. K. N., že jednali především s tím předpokladem, aby zachovali potřebné podmínky pro pokračování v rozestavěných stavbách, neboť k tomu jistě nesměřoval uvedený prodej bednící techniky ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., který byl základem celé operace. V tomto směru je tento případ zcela jiný, než příklad s uspokojováním závazků vyplývajících z dodávek elektrické energie, který je uváděn v Komentáři k trestnímu zákonu (srov. Šámal, P., Púry, F. Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559).
Zváží-li se právě tato okolnost zápočtu předcházejícího prodeje bednící techniky ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., je pak zcela zřejmé v čem spočívalo účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na straně obviněného Ing. K. N., neboť bez jeho úmyslné spolupráce na tomto prodeji a následném provedení zápočtu oproti ceně za zásoby bednící techniky, což je třeba hodnotit v úplném komplexu této operace, aniž by bylo vytrháváno ze souvislosti uvedené započtení pohledávek, by nebylo možno realizovat celý záměr obou obviněných zvýhodnit společnost Č. D. b. t., spol. s r. o. Jen pro úplnost je třeba dodat, že ani u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. není vyloučena pomoc k němu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., když rozhodně neplatí, že by bylo možno z jednotlivých forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. (organizátorství, návod a pomoc) spáchat k němu jen návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak tvrdí v dovolání obviněný Ing. K. N. (str. 3 dovolání). Pomoc je obecnou formou účastenství a vztahuje se ke všem trestným činům, a to v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech spáchání trestného činu. Tyto shora popsané konkrétní skutkové okolnosti svědčí právě pro naplnění znaku pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jako nejmírnější formy účastenství, přičemž by ani nebylo možné k dovolání obviněného Ing. K. N. mu trestní postih zpřísnit a uznat ho vinným návodem k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., zvláště když pro takové posouzení není ani v zjištěném skutkovém stavu opory.
Pokud jde o jednání pod bodem 2) výroku o vině. Odvolací soud má také za prokázané, že členové managementu se členy vnitropodnikové záložny stávají v podstatě jen z toho důvodu, aby shora uvedené manažerské odměny mohly být vyplaceny krátce poté, kdy ke dni 21. 8. 2000 byla ukončena činnost vnitropodnikové záložny, přičemž na úhradu těchto manažerských odměn jsou použité výnosy z prodeje nemovitého majetku společnosti V. s. CZ, a. s.
K výše uvedenému závěru stran naplnění subjektivní stránky ve vztahu k jednání všech dovolatelů ohledně obou skutků popsaných v obou bodech výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu nemá ohledně jeho správnosti Nejvyšší soud, co by dodal. Jen ve stručnosti tedy v této souvislosti k námitce dovolatelů zdůrazňuje, že zde nelze opomenout zejména časovou posloupnost jednání manažerů, urychlený vstup do vnitropodnikové záložny a vyplacení jejich manažerských odměn formou vkladu do vnitropodnikové záložny v době, kdy na ně obviněným Ing. J. M. a Ing. J. P. ještě nevznikl nárok, neboť k valné hromadě společnosti V. s. CZ, a. s., na které byla schválena účetní závěrka za r. 1999, jako podmínka jejich vyplacení, došlo až dne 19. 9. 2000. V té souvislosti nelze ani přehlédnou již zmíněnou vědomost obviněných o úpadkovém stavu společnosti V. s. CZ, a. s., a následně provedené zrušení vnitropodnikové záložny těsně předtím, než se společnost oficiálně dozvěděla o podání návrhu na prohlášení konkursu. Jak vyplynulo z přiloženého spisového materiálu, chronologicky tyto události následovaly tak, že již v červenci 1999, kdy obvinění Ing. J. P. a Ing. J. M. prokazatelně věděli o zhoršující se finanční situaci v obchodní společnosti V. s. CZ, a. s., a přesto dohodli zvýšení finančních nákladů na reprezentaci a na související manažerské odměny prakticky o 100 %. Skoro za rok poté, v dubnu 2000, Ing. J. P. na valné hromadě společnosti referoval o pokračující finanční krizi a o nedostačujících finančních zdrojích, za měsíc červen 2000 již zaměstnancům nemohla být vyplacena jejich mzda, a za znalosti finanční situace v této době dostal svědek J. V. od Ing. J. M. a Ing. J. P. dne 3. 7. 2000 pokyn založit ve vnitropodnikové záložně účty i pro tyto obviněné. I přes vědomost o velmi špatné finanční situaci konstatovalo představenstvo předmětné akciové společnosti dne 11. 8. 2000 v rozporu se skutečností, že společnost není předlužená, na což také dovolatelé ve svých dovoláních poukazují. Jak vyplynulo dále z přiloženého spisového materiálu, dne 21. 8. 2000 se obvinění ve společnosti neformálně dozvěděli o tom, že byl podán návrh na prohlášení konkursu a k tomuto samému dni bylo přijato rozhodnutí o zrušení vnitropodnikové záložny. Dne 24. 8. 2000 proběhlo jednání, kde obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. dohodli, že dojde ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., k odprodeji zásob bednící techniky společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., a následnému zápočtu vzájemných pohledávek, proto byly uzavřeny ve výroku o vině specifikované kupní smlouvy a následně vystaveny faktury a proveden zápočet uvedených pohledávek. Ve vztahu k druhému skutku pak dne 25. 8. 2000 a 28. 8. 2000 vybral pokladník společnosti V. s. CZ, a. s., z účtu společnosti vedeného u Č. hotovost a byl také zmocněn k prodeji ve výrokové části napadeného rozsudku specifikované nemovitosti, za tím účelem, aby mohli být z těchto prostředků vyplaceni všichni členové rušené vnitropodnikové záložny, a to včetně členů managementu, kteří se předtím urychleně staly jejími členy. Konkurs na předmětnou společnost pak byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, č. j. 99 K 45/2000-58, založeným ve spise na č. l. 680.
Jak lze z výše uvedeného sledu událostí vidět, probíhala jednání o prodeji zásob bednící techniky a zápočtu pohledávek se společností Č. D. b. t., spol. s r. o., za níž jednal obviněný Ing. K. N., a následné rušení vnitropodnikové záložny spolu s výplatami všech jejích členů v době, kdy Ing. J. M. a Ing. J. P. velmi dobře věděli o špatné finanční situaci ve společnosti a v případě zmíněného prodeje a zápočtu předmětných pohledávek také obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. věděli o podání návrhu na konkurs, neboť jinak by ani nebylo třeba takového překotného jednání, kdy dokonce došlo i k zápočtu některých pohledávek, na které ani nebyly ke dni zápočtu 16. 9. 2000 vystaveny faktury [viz výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku]. Vzhledem k detailní znalosti firemní finanční situace museli obvinění dobře vědět, že konkurs na uvedenou obchodní společnost bude dříve či později prohlášen a oprávnění k dispozici s jejím majetkem přejde tímto okamžikem na ustanoveného správce konkursní podstaty. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že o úmyslech obviněného Ing. J. M. i Ing. J. P., ale i Ing. K. N. není pochyb. Odvolací soud postupoval správně, pokud uzavřel, že obvinění jednali v přímém úmyslu a svým jednáním zcela zjevně jednak chtěli získat v plné výši své manažerské odměny a jednak chtěli docílit, aby byla v co nejvyšší možné míře uspokojena i společnost Č. D. b. t., spol. s r. o.
Pokud pak zejména obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. shodně namítli, že v rozhodné době neexistoval úpadkový stav společnosti V. s. CZ, a. s., ve formě insolvence (dlužník není schopen plnit své splatné závazky), považuje za potřebné Nejvyšší soud s ohledem na již výše uvedené okolnosti jednání obviněných a jejich vědomost o špatné hospodářské situaci ve společnosti V. s. CZ, a. s., jen poukázat na odůvodnění rozsudku zvláště odvolacího soudu, kdy jak tento soud, ale i nalézací soud, vycházely ohledně zjištění úpadkového stavu zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, založeného ve spise na č. l. 646 a následující, a dále také z dalších důkazů, zejména ze zpráv z jednání představenstva, vypovídajících o špatné hospodářské situaci, která byla stále kritičtější, a také o nedostatku finančních prostředků pro výplaty mezd zaměstnanců i na platby sociálního a zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nelze tedy než uzavřít, že ani v tomto případě Nejvyšší soud nemůže považovat námitku dovolatelů za opodstatněnou, neboť zejména odvolací soud v napadeném rozhodnutí postupoval správně a správné jsou i jeho právní závěry, navazující na skutkové závěry soudu nalézacího.
Obvinění Ing. J. M., Ing. J. P. a v obecné poloze i Ing. K. N. však v podaných dovoláních uvedli další právně relevantní námitku, kterou směřovali do oblasti existence a případné výše škody. K jejímu odůvodnění v podstatě shodně uvedli, že jejich jednáním nemohla vzniknout zejména odvolacím soudem deklarovaná škoda. V podrobnostech rozvedli, že pokud jde o bod 1) výroku o vině napadeného rozsudku došlo jednak ve věci k záměně účetního pojmu „faktura“ a právního pojmu „pohledávka“, kdy soud pracuje se závěry znalců, kteří vycházeli výhradně z účetní terminologie, a jednak nesprávně právně posoudil celou situaci a nerespektoval, že z hlediska obchodněprávních a občanskoprávních vztahů lze jednostranně započíst splatné pohledávky vůči pohledávkám nesplatným, na důkaz čehož poukazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004. Pokud společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., jednostranně započetla své pohledávky, pak to bylo jejím právem a dovolatel tomu nemohl nijak zabránit, maximálně mu mohlo být kladeno za vinu započtení faktur doposud nevydaných, což by však činilo pouze částku 206.280,28 Kč, čímž nemohla být naplněna škoda přesahující částku 500.000,- Kč, která je zmíněna ve výroku o vině napadeného rozsudku. Stejně tak ve vztahu ke druhému skutku pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku obvinění Ing. J. M. a Ing. J. P. uvedli, že nevznikla žádná škoda, neboť peněžní prostředky ve vnitropodnikové záložně měly charakter prostředků na osobním účtu mzdy a z povahy věci se tak jednalo o mzdové prostředky a tudíž i nároky jednotlivých členů vnitropodnikové záložny patří do pohledávek I. třídy v rámci konkursního řízení. Z provedených důkazů soudem prvního stupně je přitom zjevné, že veškeré pohledávky náležející do první třídy, včetně veškerých pracovněprávních nároků všech zaměstnanců úpadce, byly uspokojeny v plné výši.
Na úvod k těmto námitkám musí Nejvyšší soud konstatovat, že byť soudy obou stupňů sice používají s ohledem na znalecký posudek, o nějž se opírají, pojem „faktura“, nezaměňují jej na druhé straně s pojmem „pohledávka“, neboť právě existenci a výši započtených pohledávek, odpovídajících vystaveným, avšak v době zápočtu pohledávek doposud nesplatným fakturám, či fakturám již splatným, anebo dokonce fakturám v době zápočtu ještě vůbec nevystaveným, mají za prokázané na základě jiných zejména písemných důkazů provedených v tomto trestním řízení a založených ve spise, než právě jen na základě dovolatelem zmiňovaných „faktur“. Z používání obou pojmů tak nelze automaticky vyvozovat, že by soud nalézací či posléze odvolací tyto pojmy zaměňoval a že by jen takto dospěl k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněných. V této části je námitka dovolatelů nedůvodná.
Dále Nejvyšší soud musí konstatovat, že nedůvodnou je i ta část námitky ve vztahu ke způsobené škodě, kde dovolatelé Ing. J. M. a Ing. K. N. namítají, že vzhledem k tomu, že ustanovení obchodního zákoníku umožňují společnosti Č. D. jednostranně započíst doposud nesplatnou pohledávku společnosti V. s. CZ vůči společnosti Č. D. oproti již splatné pohledávce společnosti Č. D. vůči společnosti V. s. CZ, a. s., nebylo možno tomuto zabránit. Znovu je třeba poukázat na to, že uvedený zápočet byl již jen dokončením jednání, jehož základem byl prodej bednící techniky ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., na základě faktur za částku 3.672.152,- Kč a 3.390.554,60 Kč a na základě faktury za částku 785.173,60 Kč, kdy kupní cena takto určená uhrazena nebyla, ale stala se právě součástí zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 16. 9. 2000 na částku 8.060.968,34 Kč. Z toho vyplývá, že rozhodující část jednání, které je oběma obviněným Ing. J. M. a Ing. K. N. kladeno za vinu, spočívá právě v tomto prodeji, jímž byly vytvořeny předpoklady pro shora uvedený a oběma obviněnými namítaný zápočet ze strany společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., který byl již jen realizací záměru zvýhodnit společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., způsobem uvedeným v §256a odst. 1 tr. zák., když bez tohoto prodeje by k namítanému zápočtu pohledávek vůbec nedošlo, a společnost Č. D. b. t., spol. s r. o., by nebyla zvýhodněna.
Zvýhodnění věřitele totiž spočívá v tom, že se mu dostane od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení (srov. §32 KV), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Zvýhodnění věřitele v tomto smyslu nevyžaduje, aby byl takový věřitel na úkor ostatních uspokojen zcela; postačí, jestliže od pachatele obdrží více, než by odpovídalo poměrnému a rovnoměrnému uspokojení všech věřitelů. Plnění, jež nekoresponduje zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikované pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.), a tedy i pohledávek splatných i nesplatných či pohledávek, na které doposud nebyly vystaveny faktury, pokud bylo toto započtení vedeno právě úmyslem zvýhodnit jednoho z věřitelů oproti věřitelům jiným, uspokojení jejichž pohledávek tím bylo zároveň zmařeno alespoň částečně. Dále je třeba poukázat na to, že ačkoli bylo sice započtení pohledávek ze strany společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., formálně právně jednostranným právním úkonem, základem celého jednání byl prodej bednící techniky ze strany společnosti V. s. CZ, a. s., společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., přičemž nelze přehlížet ve spise svědecky i písemnými podklady doložená jednání mezi oběma společnostmi, probíhající právě za účasti obviněných Ing. J. M. a Ing. K. N. v době, kdy oba obvinění velmi dobře znali značně neuspokojivou finanční situaci ve společnosti V. s. CZ, a. s., a taktéž již věděli o podaném návrhu na prohlášení konkurzu. Vzhledem k důsledkům dříve či později prohlášeného konkursu jim také muselo být jasné, že musejí jednat rychle, což také vysvětluje, jak správně podotýká odvolací soud, jejich spěch a následné započtení uvedených nesplatných pohledávek, na které v určitém rozsahu ještě nebyly ani vystaveny faktury.
Jak již bylo výše jednou uvedeno, trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu. Ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V případě dovolatelů je okolností rozhodnou pro použití vyšší trestní sazby výše škody, o které odvolací soud uzavřel, že převyšuje částku 500.000,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí na straně 13 zřejmě k oběma bodům výroku o vině 1) i 2) [byť je to uvedeno zejména v souvislosti s bodem 2) výroku o vině] k tomu soud druhé instance pouze upřesnil, že za situace, kdy konkurs dosud není ukončen, a to téměř po 8 letech, odvolací soud podle zásady in dubio pro reo vzhledem k rozsahu dluhu V. s. CZ, který dosahuje nejméně 1 miliardy Kč, dospěl k závěru, že nadevší pochybnost bylo prokázáno způsobení škody částkou převyšující 500.000,- Kč, když však s pravděpodobností rovnající se jistotě po dokončení konkursu bude tato škoda bezpochyby řádově mnohem větší. Vzhledem k neskončení konkursu však tuto škodu přesně zjistit nelze, byť je odvolací soud přesvědčený, že tato škoda bude řádově v milionech nikoliv ve statisících. V tomto směru proto důsledně uplatnil zásadu in dubio pro reo.
Navíc, pokud jde o bod 2) napadeného rozsudku odvolací soud konstatoval, že u všech 53 členů vnitropodnikové záložny, o nichž tvrdí zejména obviněný Ing. J. M., že došlo k jejich uspokojení ve 100 %, pokud jde o pohledávky – nevyplacené mzdy, pak odvolací soud opětovně poukázal na to, že vnitropodniková záložna svým charakterem nebyla bankou a ze strany pracovníků – členů vnitropodnikové záložny šlo pouze o pohledávku vůči V. s. CZ, kterým svěřovali peněžní prostředky a s nimiž V. s. CZ hospodařily. Nešlo tedy o vyplacení mezd, navíc je nutno v bodě 2) výroku o vině odlišit zcela neoprávněné vyplacení manažerských odměn, které rozhodně nebyly uspokojeny přednostně v souladu s pracovními nároky a pohledávkami za podstatou ve smyslu §31 odst. 2, 3 zákona o konkursu a vyrovnání. V tomto zákoně také nelze přehlédnout ustanovení §14 odst. 1 písm. i), podle něhož je výslovně uvedeno, že započtení na majetek patřící do konkursní podstaty není přípustné. To vysvětluje spěch, s jakým došlo k zápočtu předmětných pohledávek tak, jak je popsáno v bodě 1) výroku o vině, kdy obviněnému Ing. J. M. i Ing. K. N. muselo být vzhledem ke znění zákona o konkursu a vyrovnání zřejmé, že by po prohlášení konkursu toto započtení možné nebylo.
Nejvyšší soud konstatuje, že u obou skutků je závěr soudu druhé instance o výši způsobené škody nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze zjistit, z jakých důkazů soud vycházel, na základě čeho konkrétně dospěl k takové částce 500.000,- Kč, která nemá v dosud provedeném dokazování žádné opory, a je tedy tak, jak byla v odůvodnění napadeného rozsudku uvedena, pouhou úvahou soudu bez potřebné návaznosti na provedené dokazování. Navíc nelze přehlédnout, že ačkoli v prvním stupni byli dovolatelé odsouzeni za spolupachatelství, resp. u obviněného Ing. K. N. za pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., a to bez uvedení ve výroku o vině pod body 1) a 2) konkrétně specifikované škody, odvolací soud bez jakéhokoli provedení důkazů v tomto směru a navíc s naprosto nevysvětleným odkazem na zásadu in dubio pro reo právní kvalifikaci jednání dovolatelů zpřísnil, když na jejich jednání aplikoval ustanovení §256a odst. 1, 2 tr. zák., a to na základě výše uvedené neurčitě formulované a řádně nespecifikované shledané značné škody ve výši 500.000,- Kč jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Koncepce odvolacího řízení po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. sice umožňuje, aby se odvolací soud v případech, ve kterých je třeba skutková zjištění jen upřesnit či v menším rozsahu změnit, po zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. odchýlil v určitém rozsahu od skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a v návaznosti na to sám ve věci podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodl, ovšem vždy jen poté, co postupoval podle §263 odst. 6, 7 tr. ř. a doplnil v potřebném rozsahu provedené dokazování. Ve smyslu §263 odst. 6 a 7 tr. ř. provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sá m ve veřejném zasedání znovu provedl. Na tato ustanovení pak navazuje §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého může odvolací soud rozhodnout ve věci sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy, provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Skutková zjištění postupně učiněná v obou instancích mohou tak být provázána díky postupu umožňujícímu „skloubení“ navazujících fází řízení v rámci hodnocení provedených důkazů (§263 odst. 7 tr. ř.) podle zásady, že nejlepší bezprostřední dojem, a tím i podmínky pro hodnocení má ten, kdo sám provede důkazy. Tím je zajištěno, aby tam, kde pro to není zákonný důvod, zbytečně nedocházelo k opakovanému vracení věci soudu prvního stupně a podávání odvolání proti novému prvostupňovému rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008). Odvolací soud však ve smyslu těchto ustanovení nepostupoval, neboť z hlediska odchylného skutkového zjištění ohledně výše způsobené škody sám žádné důkazy neprovedl a ani nepoukázal na žádné důkazy provedené soudem prvního stupně. Potřebné dokazování ohledně výše způsobené škody pak nahradil jen vlastní shora uvedenou úvahou, při které vůbec nevzal v úvahu majetek společnosti V. s. CZ, a. s., který k datu prohlášení konkurzu patřil do konkursní podstaty (srov. §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění k době spáchání posuzované trestné činnosti), což může mít význam zejména ohledně bodu 2) výroku o vině napadeného rozsudku (viz níže).
K dovolateli namítané povaze peněžních prostředků vyplacených členům vnitropodnikové záložny [viz výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku] Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že ani v této části nepostupoval odvolací soud v návaznosti na skutkové i právní závěry nalézacího soudu správně. Odvolací soud měl podle odůvodnění svého rozsudku za prokázané, že pouze členům vnitropodnikové záložny byly vyplaceny vklady, a to za období, kdy ostatní zaměstnanci mzdy neobdrželi, neboť v rámci vnitropodnikové záložny si část zaměstnanců své mzdy ukládala. Navíc, pokud jde o peněžní prostředky uložené v rámci vnitropodnikové záložny zaměstnanci společnosti, které prošly účetnictvím V. s. CZ, byly majetkem V. s. CZ, zaměstnancům vůči vnitropodnikové záložně, tedy vůči V. s. CZ vznikla pohledávka, přičemž tak v srpnu 2000 došlo ke zvýhodnění těchto zaměstnanců oproti jiným dlužníkům (odvolací soud zde patrně měl správně na mysli věřitele), kteří nebyli členy vnitropodnikové záložny, tedy ke znevýhodnění ostatních zaměstnanců V. s. CZ a dalších dlužníků (správně věřitelů – viz str. 11 a 12 rozsudku odvolacího soudu). Členové managementu neměli v srpnu 2000 na vyplacení těchto manažerských odměn nárok, neboť všechny manažerské smlouvy, a to i v případě obviněného Ing. J. M. a Ing. J. P. obsahují ustanovení, že vyplacení manažerských odměn přichází v úvahu teprve po schválení roční uzávěrky společnosti valnou hromadou, k čemuž došlo až dne 19. 9. 2000. Je mylné tvrzení obviněných, že tyto odměny spadají do nezaplacených pohledávek za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání v tehdy platném znění, což je zřejmé i ze samotného znění tohoto zákonného ustanovení. Vzhledem ke skutečnosti, že konkursní řízení nebylo do dne rozhodnutí odvolacího soudu skončeno, pokud jde o V. s. CZ je zřejmé, že nároky na vyplacení manažerských odměn by nebyly uhrazeny v rámci zaplacených pohledávek za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 a pracovních nároků ve smyslu §31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ale byly by zařazeny do další třídy, kdy v rámci ostatních věřitelů dosud jejich pohledávky v této další třídě uspokojeny nebyly (str. 12 až 13 rozsudku odvolacího soudu).
V rozhodnutí odvolacího soudu je především nepřehlédnutelný rozpor mezi zněním skutkové věty výroku o vině pod bodem 2), kde soud operuje s pojmem „mzdy“ („… přičemž však byly členům záložny vyplaceny i mzdy za období …“ – viz str. 3 napadeného rozsudku), a posléze odůvodněním na straně 13, kde soud zase uvádí, že o mzdy nešlo vzhledem k nebankovní povaze vnitropodnikové záložny. Již z tohoto důvodu by bylo nutno napadený rozsudek zrušit, zvláště když jde o zcela zásadní otázku pro posouzení tohoto skutku. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že vnitropodniková záložna není bankou, a proto se na vklady jejích členů bez dalšího nemůže nahlížet z hlediska ustanovení §31 odst. 3 tehdy platného a účinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Ustanovení §31 odst. 1 citovaného zákona stanoví, že nároky na vyloučení věci z podstaty, pohledávky za podstatou, nároky na oddělené uspokojení a pracovní nároky lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Jiné nároky pak lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Podle §31 odst. 3 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb. jsou pracovními nároky mimo jiné i mzdové (platové) nároky úpadcových zaměstnanců a jejich odměna za pracovní pohotovost. Odstavec 3 písm. d) téhož ustanovení pak říká, že pracovními nároky jsou mimo jiné i nároky úpadcových zaměstnanců z titulu převedení mzdových nároků úpadcových zaměstnanců úpadci na smluvním základě. Podle §31 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb. jsou pracovními nároky podle odstavce 3 písm. a) a b) §31 zák. č. 328/1991 Sb. i nároky, které vznikly za poslední tři roky před prohlášením konkursu, jakož i po prohlášení konkursu; pracovními nároky podle odstavce 3 písm. c) až i) §31 zák. č. 328/1991 Sb. jsou také nároky, které vznikly po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen.
Ve smyslu těchto citovaných ustanovení, jestliže zaměstnanci svěřili svou mzdu zaměstnavateli a takové peněžní prostředky ukládali do vnitropodnikové záložny, ze které byly tyto prostředky používány například k provozu společnosti V. s. CZ, a. s., uzavřeli tak se zaměstnavatelem ve skutečnosti smlouvu o půjčce a tudíž v části, kde se jedná o zasílání mezd na účty záložny, je třeba na tyto prostředky nahlížet ve smyslu právě citovaného ustanovení §31 odst. 3 a 4 zákona o konkursu a vyrovnání. V této souvislosti je třeba respektovat ustálenou judikaturu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2138/2007, podle něhož nárok na výplatu mzdy uložené v tzv. vnitropodnikové bance (spořitelně, záložně) pozdějšího úpadce je pracovním nárokem, jehož režim se řídí ustanovením §31 odst. 3 a 4 zák. č. 328/1991 Sb., bez zřetele k tomu, zda smlouva, na jejímž základě k uložení mzdy ve vnitropodnikové bance došlo, je platná či ne. V tomto směru nejsou závěry soudů nižších stupňů v souzené trestní věci správné a v souladu s platnou právní úpravou, nehledě na to, že z přiloženého spisového materiálu, zejména ze Směrnice generálního ředitele akciové společnosti V. s. CZ, a. s., založené na č. l. 476 svazku č. V. z přípravného řízení, vyplývá, že „Spoření zaměstnanců v případě vkladových účtů bude po dohodě zaměstnance se mzdovou účtárnou prováděno srážkou ze mzdy na předem zřízený vkladový účet bez výpovědní lhůty (popřípadě s výpovědí), částkou 100,- Kč a výše. Tím nebude dotčena možnost jiných druhů spoření, splátek, pojištění apod. Na vkladové účty je možno ukládat rovněž v hotovosti přímo v pokladně záložny.“ Jak tedy plyne z výše uvedeného, v případě členů vnitropodnikové záložny je jim otevřena možnost kromě části či celé své mzdy na účet v této záložně ukládat i jiné prostředky, avšak Nejvyšší soud podotýká, že tyto jiné peněžní prostředky by již nemohly být posouzeny jako tzv. pracovní nároky ve výše uvedeném smyslu. Nalézací ani odvolací soud se však doposud vůbec nezabývaly otázkou, zda byly na účty ve vnitropodnikové záložně jejími členy ukládány výhradně jejich mzdy, a nebo i výše zmiňované jiné peněžní prostředky v hotovosti na pokladně. Závěr o tom, zda se jedná o pracovní nároky či ne, a případně v jaké míře o tyto nároky jde, má pak zásadní vliv na to, kdo konkrétně byl jednáním obviněných poškozen a v jaké výši byla takovým věřitelům způsobena škoda. Pokud tedy o mzdy půjde, pak by se jednalo o uspokojení v první skupině přihlášených pohledávek do konkursu a byla by i jiná případná škoda a jiný okruh poškozených (srov. §32 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.).
Se zjištěním existence a výše škody dále souvisí i otázka povahy manažerských odměn, o kterých zejména odvolací soud konstatuje, jak bylo uvedeno již výše, že ani v případě, že by se jednalo u členů vnitropodnikové záložny o vyplacení mezd ve smyslu pracovních nároků podle ustanovení §31 odst. 3 a 4 zákona zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nebylo by možno za ně považovat manažerské odměny, neboť na jejich vyplacení měli podle manažerských smluv, založených ve spise na č. l. 560 a násl., obvinění nárok až po schválení roční uzávěrky společnosti valnou hromadou, tedy až dne 19. 9. 2000.
Nejvyšší soud v tomto ohledu opět musí poukázat zejména na konstatní judikaturu, a zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1882/99, v němž je uvedeno, že mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává jak vyplývá ze zákona o mzdě především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, přičemž touto jinou smlouvou ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě je i tzv. manažerská smlouva. Touto smlouvou, která není právními předpisy upravena jako smluvní typ, se obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci. Dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, je judikováno, že nenároková, neboli fakultativní, složka mzdy se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou a tedy obligatorní. V tomto směru se odvolací soud dopustil dalšího pochybení, které bude třeba v novém řízení napravit, a na základě manažerských smluv u obviněných Ing. J. M. a Ing. J. P. posoudit, zda v případě těchto odměn se jednalo o pracovní nároky ve smyslu cit. §31 odst. 3, 4 zák. č. 328/1991 Sb., byť tyto nároky byly vyplaceny, jak již bylo shora uvedeno, předčasně ještě v době, kdy na ně neměli oba obvinění nárok, což je ovšem další skutečnost, kterou je třeba také znovu zhodnotit v návaznosti na předchozí právní závěr vyplývající z občanskoprávní judikatury. V té souvislosti pak není ani bez významu sdělení správce konkursní podstaty úpadce V. s. CZ, a. s., Mgr. P. K., který ve zprávě ze dne 9. 1. 2007 Obvodnímu soudu pro Prahu 9 uvedl, že ze strany správce konkursní podstaty došlo k úhradě pracovních nároků zaměstnanců úpadce V. s. CZ, a. s., podle §31 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a to i pracovních nároků pánů M. a P., přičemž o část jimi požadovaného nároku je veden soudní spor u Obvodního soudu pro Prahu 9. K datu 31. 12. 2006 jsou podle účetní evidence úpadce proplaceny veškeré pracovní nároky kromě 7 bývalých zaměstnanců, jímž nelze přes opakované pokusy peníze doručit (viz č. l. 633 spisu a dále srov. i výslech svědka Mgr. P. K. na č. l. 431 p. v. až 433 spisu).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podaná dovolání obviněných Ing. J. M., Ing. K. N., a Ing. J. P. důvodnými. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných Ing. J. M., Ing. K. N., a Ing. J. P. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 333/2008. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá ve shora naznačeném směru s otázkou existence a výše škody v bodě 1) napadeného rozsudku, spočívající ve zvýhodnění věřitele, společnosti Č. D. b. t., spol. s r. o., dlužnickou společností V. s. CZ, a. s., a stejně i ve vztahu ke skutku pod bodem 2), přičemž v tomto případě nejprve ve shora naznačeném směru vyřeší otázku, zda se v případě členů vnitropodnikové záložny jednalo o vyplacené mzdy či jen o pouhé půjčky zaměstnanců zaměstnavateli, přičemž pokud dospěje k závěru, že se v případě těchto peněžních prostředků jedná o mzdy zaměstnanců, pak bude muset zohlednit především ustanovení §31 odst. 1, 3 a 5 a §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (v tehdy platném a účinném znění), a z tohoto pohledu pak posoudí, zda obvinění mohli předmětné členy vnitropodnikové záložny uspokojit v takové míře i před prohlášením konkursu, jak je jim kladeno za vinu ve výroku o vině zrušovaných rozhodnutí. Teprve poté, co si ujasní tuto otázku, bude zkoumat, v jaké výši byli znevýhodněni takovým jednáním obviněných ostatní věřitelé společnosti, a koho vůbec lze za takto znevýhodněné věřitele považovat a proč.
Přitom bude odvolací soud vycházet z příslušných ustanovení trestního řádu, z nichž vyplývá, že každý právní závěr včetně výše způsobené škody [srov. §89 odst. 1 písm. e) tr. ř.] musí být také patřičně důkazně podložen, aby bylo možno takový závěr přezkoumat a aby z něj bylo patrno, na základě jakých důkazů a na ně navazujících úvah byl právní závěr o naplnění znaku značné škody ve výroku o vině trestným činem zvýhodnění věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. učiněn. Škoda jako zákonný znak zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stanovení výše způsobené škody v tomto případě vyžaduje znalosti z hlediska konkrétní majetkové situace společnosti V. s. CZ, a. s., k době spáchání trestné činnosti a následného konkursního řízení, a proto není vyloučeno, zejména pokud nebude ukončeno konkursní řízení, že k určení alespoň minimální výše způsobené škody bude třeba přibrat příslušného znalce z oboru ekonomika, se specializací na finanční analýzy, mzdy a ekonomii podniku. V tomto směru není bez významu, že ve věci již byl k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika přibrán znalecký ústav V. C., s. r. o., který je již s rozhodnými skutečnostmi seznámen a bylo by tedy možno vyžádat doplnění tohoto znaleckého posudku.
V návaznosti na to je nutno také zdůra znit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z jeho odůvodnění musí být také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou (včetně té, kterou uplatnili obvinění ve svých dovoláních), proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen na podkladě dovolání podaných ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. v. r.