ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1171.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1171/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný JUDr. V. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 12 To 165/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 294/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 4 T 294/2007, byl obviněný JUDr. V. K. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za který mu soud podle §256 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jeho výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. P. a J. M. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně usnesením ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 12 To 165/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný JUDr. V. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 23. 9. 2009. Podání se opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v podstatě formálně zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž konkrétně zdůraznil zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Podle svých tvrzení nebyl ani srozuměn se zmařením uspokojení pohledávek svých věřitelů v důsledku darování nemovitostí svým dětem. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho vlastnictví i po převodu nemovitostí zůstal dostatečný majetek převyšující výši závazků vůči J. P. a J. M. Poukázal přitom na movitý majetek společnosti H., s. r. o., který nabyl ke dni 1. 1. 2003 dohodou o uznání závazku, a obchodní podíl v této společnosti s ručením omezeným, jenž získal na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 17. 12. 2002.
V podstatné části svého mimořádného opravného prostředku, podle vyjádření obviněného „nad rámec dovolání“, se zaměřil na porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (patrně myslel Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb.) a práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny (patrně Listina základních práv a svobod publikovaná pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších zákonů). Podle přesvědčení obviněného soudy obou stupňů uvedená práva porušily tím, že se nevypořádaly „adekvátním“ způsobem s jeho obhajobou vztahující se k úmyslnému zavinění, ani řádně svá rozhodnutí nezdůvodnily. Odkázal přitom na rozsáhlou rozhodovací praxi Ústavního soudu, citoval jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04, sp. zn. III. ÚS 521/05 a nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu zrušil a sám ho zprostil obžaloby, nebo aby napadené usnesení zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství písemně vyjádřila k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.). Státní zástupce nesouhlasil s obviněným, že by se soudy nezabývaly existencí jeho jiného majetku. Naopak zjistily, že ostatní majetek fakticky k uspokojení pohledávek použitelný nebyl a navíc zdůraznil, že dovolatel ani neprojevil snahu uhradit z něj své splatné pohledávky. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a bylo podáno včas ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je proto námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tak v podstatě možné namítat, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení přichází v úvahu v případech, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než které na ní dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního.
Obviněný ve svém dovolání v podstatě zpochybnil správnost skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly při posuzování naplnění znaku zavinění. Jeho argumenty totiž spočívaly v opakování obhajoby týkající se existence majetku, z něhož mohli být uspokojeni věřitelé J. M. a J. P. Soudy se však touto otázkou poměrně důkladně zabývaly a to i v odvolacím řízení, neboť obviněný stejné námitky zahrnul i do svého řádného opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nemůže být podáno ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů jako odvolání. Těžiště dokazování je totiž soustředěno do řízení před soudem prvního stupně a lez jej doplnit či korigovat v řízení před odvolacím soudem, který může provádět dokazování ve smyslu ustanovení §§259 odst. 3, 263 odst. 6, 7 tr. ř.
Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nemá dovolací soud možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval důkazy s ohledem na omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Při zkoumání otázky naplnění důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěl soud prvního případně druhého stupně, a nemůže bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy či posuzovat rozsah provedeného dokazování.
Trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, obviněný JUDr. V. K. dopustil ve stručnosti tak, že dne 28. 6. 1999 uznal své dluhy vůči J. M. a J. P., oba ve výši 2.100.000,- Kč a zavázal se k jejich úhradě do 31. 7. 1999. Svůj závazek však nedodržel, takže věřitelé podali občanskoprávní žalobu k Okresnímu soudu v Semilech. Rozsudek tohoto soudu ze dne 20. 6. 2000, jímž bylo obviněnému uloženo zaplatit věřitelům dlužné částky včetně úroků z prodlení, však byl k odvolání obviněného zrušen a opětovně bylo o povinnosti obviněného zaplatit těmto dvěma věřitelům rozhodnuto rozsudkem okresního soudu dne 27. 11. 2003, jenž byl potvrzen Krajským soudem v Hradci Králové dne 24. 11. 2004. Přes uvedené skutečnosti obviněný jednak dne 6. 6. 2003 převedl darovací smlouvou na svou dceru M. K. nemovitost v S. v hodnotě cca 1.900.000,- Kč a dále dne 30. 6. 2003 převedl darovací smlouvou na svého syna M. K. nemovitost v S. v hodnotě cca 4.500.000,- Kč. M. a M. K. pak v roce 2004 darované nemovitosti prodali za částky 5.000.000,- Kč a 1.700.000,- Kč. Obviněný tak v době nabytí právní moci rozsudku civilního soudu, jímž mu bylo uloženo zaplatit oběma jmenovaným věřitelům, neměl dostatek finančních prostředků ke splnění svých závazků, proto byla dne 3. 2. 2005 nařízena exekuce, jíž bylo ve prospěch každého z věřitelů vymoženo pouze 655.223,- Kč, z čehož však museli ještě hradit náklady exekuce, a ve zbytku svých nároků zůstali věřitelé neuspokojeni, neboť na majetek obviněného byl prohlášen konkurs, přičemž konkursní řízení nebylo v době vydání odsuzujícího rozsudku skončeno.
Z právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný uvedený trestný čin spáchal v první alternativě základní skutkové podstaty, tj. že částečně zmařil uspokojení svého věřitele, a to formou zcizení části svého majetku. Podstatou tohoto úpadkového deliktu podle §256 odst. 1 tr. zák. je poškozovací jednání ve vztahu k majetku vlastních věřitelů, jež pod písmenem a) citovaného ustanovení spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by jinak mohli být jeho věřitelé uspokojeni. Zcizením se rozumí převod majetku či jeho části na jinou osobu (např. darováním, prodejem s okamžitým utracením získané kupní ceny apod.), přičemž za převáděný majetek dlužník neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitelů odpovídající protihodnotu.
V podstatě jediná námitka dovolatele, která by mohla naplnit vadu spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, se týkala úmyslného zavinění, byť je i tato zčásti založena na polemice se skutkovým zjištěním soudů vyjádřeným v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud ji však posoudil jako nedůvodnou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý, viz §4 písm. a) tr. zák.], nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Podle soudů obou stupňů spáchal dovolatel trestný čin poškozování věřitele „přinejmenším“ v úmyslu nepřímém. Soudy na jedné straně připustili, že obviněný vlastnil určitý majetek, avšak z provedených důkazů vyhodnotily, že nebyl použitelný ke splnění závazků vůči poškozeným. Naopak předmětné nemovitosti, které obviněný daroval svým dětem, byly způsobilé ke zpeněžení a tím k uspokojení pohledávek věřitelů J. M. a J. P. Obviněný přitom učinil majetkovou dispozici s těmito nemovitostmi, kdy bylo vysoce pravděpodobné, že mu bude Okresním soudem v Semilech opětovně uloženo zaplatit dlužné částky poškozeným včetně úroků. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudům nižších stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ničeho vytknout.
Nejvyšší soud opětovně připomíná, že dovolací argumentace je v podstatě založena na rozdílné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů. Dovolatel tvrdí, že disponoval kromě darovaných nemovitostí i dalším majetkem (movitý majetek, který získal od společnosti H., s. r. o. a obchodní podíl v této společnosti), z něhož mohl svým věřitelům plnit. Jde o obhajobu, kterou obviněný uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, přičemž soudy se jí poměrně fundovaně zabývaly a náležitě vysvětlily, proč ji neakceptovaly. Na základě provedených důkazů pak soudy učinily opačné skutkové zjištění, než jaké nabízí dovolatel, tedy že zbylý majetek obviněného nemohl být použit k uspokojení pohledávek obou věřitelů.
V rámci řízení o dovolání si Nejvyšší soud v zájmu získání komplexního přehledu o ekonomické situaci obviněného vyžádal jednak od Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích konkursní spis sp. zn. 48 K 34/2005 ve věci úpadce JUDr. V. K. a dále také spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 20/2004, který se týká úpadce společnosti H., s. r. o. Na základě informací, jež z obou spisů vyplývají, mohl Nejvyšší soud potvrdit skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně charakteru majetku obviněného v rozhodném období.
Konkursní řízení na majetek úpadce JUDr. V. K. jako fyzické osoby – podnikatele ještě nebylo ukončeno, v současnosti běží lhůta pro předložení konečné zprávy o zpeněžení majetku úpadce z konkursní podstaty, jež byla soudem prodloužena do 31. 12. 2009. Z průběžných zpráv správce konkursní podstaty úpadce JUDr. V. K. nicméně vyplývá, že z dosavadního zpeněžení majetku zahrnutého do konkursní podstaty bylo vytěženo 862.788,61 Kč, přičemž výdaje konkursní podstaty činily 83.570,10 Kč (viz č. l. 429 a násl. spisu 48 K 34/2005). V konkursním spise se nachází rovněž „Záznam z jednání správce konkursní podstaty se zástupcem věřitelů“(č. l. 426 téhož konkursního spisu), z něhož je patrno, že ze zbylého majetku konkursní podstaty lze očekávat výtěžek nejvýše 100.000,- Kč (prodejem dalších nemovitostí). Dlužník (obviněný) vlastnil i několik pohledávek za jinými subjekty, ty však byly v průběhu konkursu vyhodnoceny jako nedobytné. Hodnota majetku úpadce podléhajícího konkursu (konkursní podstata) se tedy blíží hranici jednoho milionu Kč, což by zjevně k úhradě závazků vůči poškozeným J. M. a J. P. nestačilo. Podstatné je však zjištění, že vedle obou těchto věřitelů, měl obviněný jako fyzická osoba závazky vůči dalším věřitelům, např. společnosti K. H.-M., s. r. o., která podala návrh na prohlášení konkursu na majetek obviněného a která vůči němu uplatňovala pohledávku převyšující 16 milionů Kč. Dalšími věřiteli obviněného jako podnikatele - fyzické osoby byly společnosti Č., a. s., (pohledávka přes 13 milionů Kč), Č. k. a. (přes 80 milionů Kč), R., a. s., (téměř 9,5 milionu Kč), dále Město Kopidlno (400.000,- Kč) aj. Jenom z tohoto příkladného výčtu největších věřitelů obviněného je nesporné, že jeho závazky výrazně převyšovaly likvidní majetek, což by spíše odpovídalo stavu předlužení, byť konkurs na majetek obviněného jako fyzické osoby byl prohlášen z důvodu insolvence (§1 odst. 2 v té době platného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Tyto skutečnosti tedy jednoznačně vyvracejí obhajobu obviněného ohledně jeho schopnosti uspokojit poškozené ze svého jiného majetku. Konečně v této souvislosti Nejvyšší soud pouze upozorňuje na dopis ze dne 20. 2. 2005 adresovaný poškozenému J. P. (viz č. l. 82 trestního spisu), v němž dovolatel sám naprosto v rozporu se svou obhajobou podrobně popsal svou tíživou finanční situaci. Doslova v něm konstatoval, že „nemá možnost svůj dluh plnit a že horší už to ani být nemůže“.
Pokud jde o obchodní podíl, který nabyl obviněný smlouvou o převodu obchodního podílu ve společnosti H., s. r. o., ze dne 17. 12. 2002 (č. l. 589), lze konstatovat, že i s jeho existencí a případnou hodnotou se již dostatečným způsobem vypořádal okresní soud. Ve stručnosti dovolací soud připomíná další argumenty, jimiž lze stvrdit správný závěr soudů o skutečné hodnotě této části majetku obviněného. Především je možné upozornit na špatnou ekonomickou situaci společnosti H., s. r. o., v rozhodné době. Z listinných důkazů vyplývá, že již v průběhu roku 2003 nebyly zaměstnancům vypláceny mzdy v řádném termínu, ale jejich platba se zpožďovala a od října 2003 společnost mzdy svým zaměstnancům přestala vyplácet zcela (srov. návrh na prohlášení konkursu na její majetek podaný společně třinácti jejími zaměstnanci, č. l. 14 spisu 37 K 20/2004, a návrh na prohlášení konkursu založený na č. l. 37 téhož spisu). S plněním závazků ke svým obchodním partnerům měla společnost H., s. r. o., potíže již v dřívější době, např. společnost S. D., a. s., zaznamenala průtahy ve splácení závazků ze strany společnosti H., s. r. o., již v roce 2001 (viz návrh na prohlášení konkursu na č. l. 49 citovaného konkursního spisu). Konkurs na majetek úpadce H., s. r. o., prohlásil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 37 K 20/2004 z důvodu insolvence (č. l. 65 konkursního spisu), tj. jeden a půl roku po vstupu obviněného do této obchodní společnosti. Není přitom pochyb, že již v době převodu obchodního podílu společnost musela vykazovat špatné hospodářské výsledky. Prohlášení konkursu totiž přirozeně předchází období, kdy se společnost postupně blíží stavu úpadku. A lze si jen stěží představit, že by dluhy společnosti H., s. r. o., ve výši přes sto milionů Kč (srov. rozvrhové usnesení na č. l. 449 a násl. spisu 37 K 20/2004), narostly do takové částky zcela neočekávaně během jednoho roku před prohlášením konkursu.
K otázce movitých věcí uvedených v Příloze č. 1 O dohodě o uznání závazku a převodu techniky do vlastnictví věřitele (založeno na č. l. 629 a násl. trestního spisu), jež podle dovolatele mohly sloužit k uspokojení obou věřitelů, se vyjádřil již Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení, a doplnil tak odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech, o své argumenty, že movité věci byly pronajmuty a osobní automobily měly přejít do vlastnictví obviněného až v pozdější době (viz str. 3 in fine usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud tak správné úvahy soudů obou stupňů akceptuje a může pouze doplnit, že „Dohodou o uznání závazku a převodu techniky“ došlo kromě převodu vlastnictví k věcem také k jejich pronájmu společnosti H., s. r. o., jejímž předmětem podnikání mimo jiné bylo provádění staveb, jejich změn a odstraňování, opravy ostatních dopravních prostředků, silniční motorová nákladní doprava, zámečnictví a zemní práce mechanizované. Při důkladném pohledu na převáděný movitý inventář, který tvořila převážně těžká technika, je jasné, že společnost H., s. r. o., by bez tohoto vybavení nemohla nadále provozovat svou hlavní podnikatelskou náplň. V případě vypovězení nájemní smlouvy obviněným, jak sám naznačoval, by tak společnost nemohla pokračovat v podnikání, zcela určitě by poté významně poklesla hodnota obchodního podílu obviněného v této společnosti, ačkoli právě na podnikatelské úspěchy společnosti obviněný ve své špatné finanční situaci spoléhal. V dopise založeném v trestním spise na č. l. 82 dovolatel vysvětloval poškozenému J. P., jak se s ním chtěl vyrovnat z budoucích výnosů společnosti H., s. r. o., která ale naneštěstí zkrachovala. Toto vyjádření obviněného zcela zapadá do skutkových zjištění soudu, že nevlastnil nic, čím by mohl realizovat plnění poškozeným a o možnosti uspokojit jejich pohledávky movitými věcmi, které měla v užívání společnost H., s. r. o., v rozhodné době vůbec neuvažoval.
Námitky obviněného k možnosti poškozených uspokojit se z jiného jeho majetku než darovaných nemovitostí – movitých věcí a obchodního podílu ve společnosti H., s. r. o., tedy nebyly založeny na reálném podkladě. Ve skutečnosti měl dovolatel dluhy ve výši, jež značně přesahovala jeho možnosti dostát splatným závazkům a to včetně movitostí nabytých od společnosti H., s. r. o., a obchodního podílu v této společnosti. Již soud prvního stupně provedl velmi podrobný soupis a stručnou charakteristiku majetku obviněného, z něhož je zřejmé, že obviněný jednak výrazně nadsadil vlastní odhadní cenu jím vlastněných nemovitostí (zejména těžební prostory), jednak že jeho pohledávky v řádu milionů Kč je nutné považovat za nedobytné, a dále podstatná většina nemovitostí z jeho majetku (vyjma darovaných) byla zatížena zástavními právy (viz str. 4-5 rozsudku okresního soudu).
Vzhledem k uvedeným argumentům nemůže obstát tvrzení dovolatele, že „v okamžiku darování předmětných nemovitostí oprávněně spoléhal na to, že jeho ostatní majetek je k uspokojení pohledávek poškozených dostačující“. Soud prvního a druhého stupně, k jejichž závěrům nemá Nejvyšší soud jakékoli výhrady, dospěly ke zjištění, že majetkové hodnoty náležející obviněnému buď nebyly použitelné vůbec, anebo svou hodnotou nedostačovaly k uspokojení pohledávek poškozených J. M. a J. P. Obviněný JUDr. V. K. si za daných okolností, tedy především výši svých závazků, vzniklých z jeho podnikání jako fyzické osoby, jakož i ekonomického stavu obchodní společnosti H., s. r. o., musel uvědomovat tu eventualitu, že nebude mít z čeho zaplatit poškozeným dlužnou částku, a přesto činil majetkovou dispozici se svými nemovitostmi, které zcela nepochybně mohly být použity k uspokojení obou věřitelů. Nejvyšší soud k otázce naplnění subjektivní stránky připomíná, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, je možné dovodit i tehdy, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, nevýznamného z pohledu trestního práva, a případný vznik následku uvedeného v trestním zákoně mu byl „pouze“ nepříjemný. Trestní odpovědnosti takového pachatele nezbavuje, pokud svým jednáním primárně sledoval jiný výsledek nežli tento škodlivý následek, jenž mu byl třeba i nepříjemný (srov. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V trestním řízení bylo vyvráceno, že by se obviněný mohl relevantně spoléhat na jiné zdroje, z nichž by mohl plnit svým věřitelům v plné výši, a proto Nejvyšší soud nemá pochyb o existenci zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
K části svých námitek týkajících se porušení práva na spravedlivý proces, sám obviněný deklaroval, že v jejich rozsahu se ocitá mimo rámec dovolacích důvodů. Konkrétně vytkl soudům nižších stupňů pochybení spočívající v tom, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi (existencí dalšího majetku obviněného), řádně neodůvodnily svá rozhodnutí a nevyložily důvody zamítnutí jím navrhovaných důkazů, což podpořil odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že uvedené námitky skutečně, jak správně odhadl obviněný, nelze subsumovat pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jen nad rámec rozsahu přezkumu v dovolacím řízení Nejvyšší soud stručně vysvětlí své stanovisko k uvedeným tvrzením.
Předně je nutné zdůraznit, že v dovolání citovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkají věcně zcela odlišných případů a na věc, jež je předmětem tohoto dovolacího řízení, nedopadají. Jednak se většinou jednalo o ústavní stížnosti v civilních věcech, ale především k vadám, jež Ústavní soud v těchto rozhodnutích soudům nižších stupňů vytýkal, v posuzované trestní věci nedošlo. Nálezem ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, rozhodl Ústavní soud případ, kde odvolací soud naprosto v rozporu se skutečností tvrdil, že žalobkyně se k odvolání žalobce nevyjádřila, a jakákoli, natož dostatečná (slovy Ústavního soudu „přiměřená“) reakce na výtky žalobkyně – stěžovatelky v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentovala. Podstatou zásahu základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve věci ústavní stížnosti, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, pak bylo nesprávné vyčíslení výše nedoplatku výživného v důsledku opominutí krajského soudu provést z vlastní iniciativy důkaz prokazující placení výživného a jeho výši v určitém časovém období. Ani s tímto případem nemá trestní věc obviněného spojitost, neboť soudy nižších stupňů se vypořádaly s tvrzením obhajoby i se vším, co v průběhu trestního řízení vyšlo najevo, pokud to mělo vztah k řešené věci. Konečně Ústavní soud nálezem ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí, neboť krajský soud i soud prvního stupně zcela pominuly návrh stěžovatele na provedení důkazu dopisem právního zástupce žalovaného. Ačkoli stěžovatel opakovaně navrhoval tento důkaz, soudy to přešly bez povšimnutí, návrhu nevyhověly ani ho nezamítly, což se v trestním řízení ve věci obviněného JUDr. V. K. nestalo. Obviněný se dožadoval provedení důkazu znaleckým posudkem, který odvolací soud zamítl jako nadbytečný s odkazem na dostatečné podklady získané z důkazů provedených v dosavadním průběhu trestního řízení, a z nichž bylo nepochybně zjištěno, že „obžalovaný prostředky neměl“ (srov. str. 4 usnesení krajského soudu). V souladu se zásadami obecné logiky jsou i další úvahy odvolacího soudu, když vyvodil, že za jiné, (tedy nikoliv špatné), finanční situace by obviněný své uznané závazky poškozeným uhradil a nevyjednával s nimi o dalších možnostech, aby se tak vyhnul hrozící exekuci. Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů dostály požadavkům vyjádřeným v nálezech Ústavního soudu citovaných obviněným, tj. zabývaly se veškerými okolnostmi a návrhy na provádění důkazů, jež vznášela obhajoba, vyjádřily se k nim a v případě, že návrhu na provedení důkazu nevyhověly, tak svůj postoj náležitě zdůvodnily.
Nejvyšší soud tak v napadeném rozhodnutí, ani v řízení jemu předcházejícím neshledal pochybení, která ve svém dovolání vytýkal obviněný JUDr. V. K. Většina jeho tvrzení vycházela z jiného hodnocení provedených důkazů a obviněný především argumentoval jinou verzí skutkových zjištění, než k jakým dospěl soud prvního stupně s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného JUDr. V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová