ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1255.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1255/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovoláních, která podaly obviněné D. S. a N. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 157/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. S. a N. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 91 T 157/2006, byla obviněná D. S. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a obviněná N. H. pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Těchto činů se dopustily skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněná D. S. byla odsouzena podle §256 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou způsobila trestným činem. Obviněná N. H. byla odsouzena podle §256 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo též rozhodnuto povinnosti obviněné D. S. k náhradě škody vůči poškozenému L. S.
Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu částečně zprostil obviněnou D. S. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 4 Zt 143/2006, neboť skutky označené v této obžalobě a popsané ve zprošťujícím výroku o vině nejsou trestnými činy. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený L. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných D. S. a N. H., státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch obou obviněných, a poškozeného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, tak, že odvolání obviněných a poškozeného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. K odvolání státního zástupce pak Krajský soud v Brně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněné D. S. za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustila skutkem popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, a o vině a trestu obviněné N. H. za pomoc k témuž trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustila skutkem uvedeným pod bodem II. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněná D. S. byla odsouzena podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou způsobila trestným činem. Obviněnou N. H. pak odvolací soud odsoudil podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo též rozhodnuto povinnosti obviněné D. S. k náhradě škody vůči poškozenému L. S.
Naproti tomu odvolací soud částečně zprostil obviněnou D. S. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 4 Zt 143/2006, podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť skutky označené v této obžalobě a popsané ve zprošťujícím výroku nejsou trestnými činy. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený L. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněné D. S. a N. H. podaly prostřednictvím svého společného obhájce dne 9. 6. 2009 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, která opřely o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněná D. S. ve svém dovolání zejména popírá, že by naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V této souvislosti obviněná zpochybňuje porušení objektu tohoto trestného činu a snáší argumenty, jimiž vytýká neexistenci právního titulu svých závazků vůči poškozenému L. S. K tomu obviněná podrobně uvádí, že pohledávka tohoto věřitele byla sporná a v rozhodné době nemohla být ani splatná, neboť podle názoru obviněné se splatnost pohledávky měla posuzovat teprve od okamžiku, kdy o ní rozhodl soud v příslušném civilním řízení. Jak dále obviněná zdůraznila, směnka se směnečnou sumou ve výši 2 000 000,- Kč, kterou měla vystavit ve prospěch poškozeného L. S., byla nevymahatelná a nárok z ní vyplývající je již promlčený. Pokud tedy soudy nižších stupňů za uvedených okolností považovaly nároky poškozeného za nesporné, opomenuly tím institut promlčení, neboť závazek obviněné prokazatelně dosahoval jen výše 1 775 000,- Kč.
Obviněná D. S. nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, neboť odvolací soud do tohoto výroku zahrnul též pohledávku poškozeného L. S. ve výši 2 000 000,- Kč, o jejíž důvodnosti i nadále přetrvávají pochybnosti. Obviněná spatřuje pochybení odvolacího soudu rovněž v tom, že přiznal poškozenému nárok na náhradu škody, který zde přesáhl skutečnou výši jeho pohledávky, přičemž navíc o tomto nároku poškozeného bylo již pravomocně rozhodnuto civilním soudem. Podle obviněné nebyl v posuzované věci naplněn ani znak objektivní stránky trestného činu spočívající v poškození věřitele, neboť po pravomocném skončení směnečného sporu dosud dobrovolně poskytuje poškozenému plnění ze směnečného závazku. Navíc obviněná připomíná, že v inkriminovaném období hradila v rámci své podnikatelské činnosti jiné a nesporné závazky. Další výhrady obviněná zaměřila i proti závěrům odvolacího soudu k formě zavinění, protože podle jejího názoru neměla v úmyslu poškodit svého věřitele L. S., a odvolací soud údajně neprovedl k této otázce žádný významný důkaz. Obviněná je přesvědčena, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v trestním řízení představuje popření práva na určení oprávněnosti nároku věřitele nezávislým soudem, přičemž z logiky věci nebylo povinností obviněné, aby před rozhodnutím civilního soudu uspokojovala takový sporný nárok. Podle názoru obviněné byla naopak oprávněna nakládat se svým majetkem, což v dané věci vylučuje posoudit projednávaný skutek jako trestný čin poškozování věřitele. Obviněná má rovněž za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými ve věci.
Dále obviněná D. S. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že odvolací soud zamítl její odvolání, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky. Podle názoru obviněné se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi námitkami její obhajoby. Tím údajně došlo k porušení zásady řádného zákonného procesu, protože napadený rozsudek je v podstatě nepřezkoumatelný.
Závěrem svého dovolání obviněná D. S. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, v jeho odsuzující části i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 91 T 157/2006, a aby Nejvyšší soud přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněná navrhla, aby jí Nejvyšší soud odložil výkon uloženého trestu a povinnosti k náhradě škody, neboť jejich případným výkonem by bylo zasaženo do oprávněných zájmů obviněné.
Obviněná N. H. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tato obviněná popírá spáchání pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože údajně nebylo prokázáno, že její matka spáchala trestný čin jako hlavní pachatel. Uvedenou námitku přitom obviněná opírá v podstatě o totožné námitky, které ve svém dovolání uplatnila i obviněná D. S. Nad rámec těchto námitek obviněná N. H. uvádí, že nebyla prokázána podstata trestného jednání, jehož se měla dopustit hlavní pachatelka, a soud prvního stupně ani hodnověrně neodůvodnil své domněnky. Podle názoru obviněné je popis skutku nesrozumitelný a nejasný, přičemž z něj není patrné, v čem soudy obou stupňů spatřovaly její účastenství ve formě pomoci ke spáchání zmíněného trestného činu. Za scestný přitom obviněná považuje závěr soudů nižších stupňů, pokud by zde spatřovaly její účastenství ve formě pomoci jen v přijetí peněžní částky ve výši 1 800 000,- Kč od obviněné D. S. z půjčky, jež jí poskytla obchodní společnost G. GmbH. Podle obviněné N. H. žádné úkony, které ve věci učinila, nebyly v rozporu se zákonem a nijak nesouvisely s údajnou trestnou činností obviněné D. S. Soudům nižších stupňů se podle názoru obviněné N. H. ani nepodařilo prokázat, že jí matka skutečně předala předmětnou částku z poskytnuté půjčky. Jak dále tato obviněná namítla, z provedeného dokazování údajně nevyplynul její úmysl pomoci hlavní pachatelce k poškození věřitele a dokazováním se nepodařilo prokázat, že obviněná věděla o existenci předmětné pohledávky poškozeného vůči obviněné D. S. Obviněná N. H. rovněž poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými ve věci.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, o který obviněná N. H. taktéž opřela své dovolání, vznáší k němu totožné námitky jako obviněná D. S., protože vytýká nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž v této souvislosti poukazuje na porušení zásady řádného zákonného procesu.
Závěrem svého dovolání obviněná N. H. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, v jeho odsuzující části i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 91 T 157/2006, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněná navrhla, aby jí Nejvyšší soud odložil výkon uloženého trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných D. S. a N. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje za neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty námitky obviněných, jimiž zpochybňují existenci pohledávky poškozeného L. S. a okolnost, že obviněná D. S. poskytla obviněné N. H. částku ve výši 1 800 000,- Kč z půjčky, kterou získala od obchodní společnosti G. GmbH. Nedůvodnými pak státní zástupce shledal námitky obviněné D. S., jimiž zpochybnila existenci věřitele. Naproti tomu ze skutkových zjištění podle názoru státního zástupce jednoznačně nevyplývá existence subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., neboť k odvrácení uspokojení pohledávky poškozeného obviněná D. S. uplatnila především procesní postup v civilním řízení. Za částečně důvodnou považuje státní zástupce i námitku této obviněné ohledně promlčení pohledávky poškozeného. Podle státního zástupce totiž jednání vykazující formální znaky trestného činu poškozování věřitele, které se však týkalo již promlčené pohledávky, by zřejmě postrádalo materiální znak uvedeného trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Pokud jde o dovolání obviněné N. H., státní zástupce považuje za důvodné její námitky, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnila znaky pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění totiž podle přesvědčení státního zástupce nevyplývá, že by tato obviněná měla jakoukoli vědomost o pohledávce poškozeného L. S. vůči obviněné D. S.
Ve vztahu k námitkám obou obviněných, které se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, státní zástupce především uvádí, že jejich argumentace se v podstatě týká nikoli existence procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, ale obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, resp. kvality odůvodnění jeho rozhodnutí. Podle názoru státního zástupce však takové námitky neodpovídají dovolacímu důvodu vymezenému v citovaném ustanovení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, v odsuzujících výrocích a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněné D. S. a N. H. podaly dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinily tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněné D. S. a N. H. opírají jejich existenci ve svých dovoláních o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá mimo jiné v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byly obviněné stíhány a odsouzeny, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Citovaný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněných D. S. a N. H., jimiž zpochybňují některá skutková zjištění soudů nižších stupňů a správnost jimi provedeného dokazování, popřípadě se domáhají takového odchylného skutkového zjištění, které soudy nižších stupňů neučinily a které by bylo ve prospěch obviněných, tj. zejména že nebyla prokázána existence pohledávky věřitele L. S. ani úmysl obviněných poškodit ho. Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. ve zprávě publikované pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obou obviněných, že zde existuje tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, který údajně nevylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Zmíněné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. v již zmíněné zprávě publikované pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněných D. S. a N. H., v níž zpochybnily opodstatněnost použité právní kvalifikace v posuzované věci. Přestože i tyto námitky jsou podle názoru Nejvyššího soudu z větší části založeny především na výhradách obviněných proti správnosti skutkových zjištění, která vzešla z dokazování provedeného soudy nižších stupňů a z nichž soudy vycházely, lze je formálně považovat za částečně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněné D. S., v uvedeném směru uplatnila zejména tvrzení, podle něhož posuzovaným skutkem nenaplnila znaky trestného činu poškozování věřitele ve smylu §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V rámci dovolacích námitek obviněná především zpochybňuje zasažení objektu tohoto trestného činu a naplnění jeho subjektivní stránky.
K trestnému činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení pohledávky svého věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto trestného činu zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné zcizením části svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněná D. S. si v letech 1995 až 1997 jako fyzická osoba – podnikatelka podnikající pod obchodním jménem D. S. – S. L. společně se svým manželem V. S. zapůjčili do společného podnikání od L. S., jednatele obchodní společnosti K. s., s. r. o., postupně finanční částky v celkové výši 3 775 000,- Kč, přičemž na tuto částku obviněná D. S. vystavila dne 2. 9. 1997 tři směnky ve prospěch L. S. se splatností do 31. 12. 1997, které ještě k datu zahájení trestního stíhání ani jen částečně neuhradila, ačkoli získala níže uvedeným způsobem finanční prostředky k této úhradě;
dále dne 10. 12. 1997 byl v Brně obviněné D. S. poskytnut pro účely podnikání K. b., a. s., pobočka v B., střednědobý úvěr na oběžné prostředky s dobou splatnosti do 25. 11. 1997 ve výši 5 000 000,- Kč, který byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví pro katastrální území P. u D. V., které byly ve spoluvlastnictví obviněné D. S. a V. S., když k tomuto úvěru uzavřel ručitelský závazek do částky 3 559 000,- Kč L. S. jako jednatel obchodní společnosti K.-s., s. r. o., a obviněná D. S. na zajištění předmětného ručení vystavila dne 2. 9. 1997 směnku na řad L. S. znějící na směnečný peníz ve výši 3 500 000,- Kč se splatností dne 31. 12. 1997, kterou ani k datu zahájení trestního stíhání ani jen částečně neuhradila, ačkoli získala níže uvedeným způsobem finanční prostředky k této úhradě;
přičemž dne 25. 3. 2000 K. b., a. s., ve smyslu §524 a násl. obč. zák. postoupila svou pohledávku z výše zmíněného úvěru poskytnutého obviněné D. S., který byl zajištěn zástavními právy k předmětným nemovitostem na základě zástavních smluv ze dne 10. 12. 1997 a ze dne 6. 11. 1998, na obchodní společnost K., s. r. o., která následně dne 18. 10. 2002 postoupila uvedenou pohledávku na obchodní společnost W. & H. M., a. s., a téhož dne pak tato obchodní společnost postoupila stejnou pohledávku ve výši 8 762 556,58 Kč za obviněnou D. S. na její dceru N. H. za částku ve výši 1 800 000,- Kč. Přitom obviněná N. H. získala na koupi této pohledávky peněžní prostředky od obviněné D. S., která je získala půjčkou ve výši 2 350 000,- Kč od obchodní společnosti G. GmbH, S. r. N., a obviněná N. H. tuto pohledávku z původní smlouvy o úvěru současně dne 18. 12. 2002 zastavila ve prospěch obchodní společnosti G. GmbH jako podzástavnímu věřiteli k zajištění zmíněné půjčky obviněné D. S. Popsaným jednáním obviněné D. S. byl přitom poškozen její věřitel L. S. o částku ve výši nejméně 1 800 000,- Kč.
Jak je tedy z těchto skutkových zjištění zřejmé, obviněná D. S. si musela být vědoma alespoň toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávky svého věřitele, a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.]. Jednala tedy přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku. Není rozhodné ani to, zda pachatel usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže si je v rámci svého jednání též vědom okolnosti, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Byla-li tedy obviněná D. S. povinna uhradit splatnou pohledávku vůči poškozenému L. S. ve výši uvedené v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a zcizila-li za této situace peníze, které získala do svého majetku jako půjčku od zahraničního podnikatelského subjektu ve prospěch své dcery, přičemž současně neměla již žádný jiný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku poškozeného věřitele L. S., nemohla počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněná nepochybně představovala jako možné. Obviněná byla totiž zkušená podnikatelka, která obchodovala s řadou jiných podnikatelských subjektů, takže určitě věděla o způsobech, jimiž by mohla zajistit splnění svých povinností. Jestliže obviněná v podstatě sama svévolně rozhodla o tom, že právo zmíněného věřitele na uspokojení jeho pohledávky je sporné, ačkoli k tomu neměla žádný důvod, a za stavu nedostatku jiného majetku uskutečnila majetkovou dispozici, kterou porušila zmíněné právo věřitele, jde o jednání ze strany obviněné nejen nezodpovědné, avšak takové jednání svědčí i o její nepřímém úmyslu poškodit jmenovaného věřitele. Uvedené konstatování platí tím spíše, že obviněná D. S. přikročila k popsané dispozici s majetkem použitelným k uspokojení pohledávky svého věřitele L. S. ve spolupráci se svou dcerou N. H., jejíž úlohu v této věci posoudily soudy nižších stupňů jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněné D. S., tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu.
Soudy nižších stupňů tedy posoudily skutek spáchaný obviněnou D. S. ve výše uvedených směrech správně a bez vad. Nejvyšší soud proto shledal námitku této obviněné, jejímž prostřednictvím zpochybnila své úmyslné zavinění, jako neopodstatněnou.
Pokud jde o objekt trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož zasažení obviněná D. S. popírá, uvádí Nejvyšší soud následující. Skutkovou podstatou tohoto trestného činu je chráněno právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky. V posuzované věci je přitom zřejmé, že činem obou obviněných byl porušen zájem věřitele L. S. na tom, aby byla uspokojena jeho pohledávka z majetku, který obviněná D. S. získala na podkladě půjčky od obchodní společnosti G. GmbH. Tato obviněná totiž účelově poskytla převážnou část získaných peněžních prostředků ve výši 1 800 000,- Kč své dceři – obviněné N. H. k tomu, aby odkoupila pohledávku jiného věřitele vůči obviněné D. S. V důsledku toho nebyla a nemohla být uspokojena alespoň v uvedené výši pohledávka poškozeného L. S. Nejvyšší soud tedy nepochybuje o existenci objektu trestného činu poškozování věřitele, který byl popsaným jednáním porušen.
Nejvyšší soud však nemohl akceptovat ani námitku obviněné D. S., v níž poukázala na neexistenci splatné pohledávky věřitele L. S. ve výši 2 000 000,- Kč. Předpokladem spáchání dokonaného trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. je sice skutečnost, že pohledávka věřitele je již splatná. Splatností pohledávky se přitom rozumí určení doby, kdy nastává povinnost dlužníka splnit dluh vůči svému věřiteli. Tato doba může vyplývat z dohody smluvních stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí příslušného orgánu, a není-li zde takové určení, je dlužník povinen splnit dluh zpravidla první den poté, co ho věřitel požádal o plnění (viz např. §563 obč. zák.). V obchodních závazkových vztazích se uplatní právní úprava obsažená v ustanovení §324 obch. zák., resp. v ustanovení §340 a násl. obch. zák., podle které se splnění závazku řídí smlouvou, zákonem nebo je určeno soudem, případně se doba splatnosti určí s ohledem na úmysl smluvních stran při uzavření smlouvy nebo na povahu plnění. Z popisu rozhodných skutkových okolností v posuzované věci [viz příslušnou část skutku pod bodem I. a) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu] přitom vyplývá, že obviněná D. S. uzavřela v postavení dlužníka s poškozeným L. S. jako věřitelem smlouvy o půjčce na částku v celkové výši 3 775 000,- Kč, ke kterým dne 2. 9. 1997 následně vystavila tři směnky souhrnně znějící na tuto částku, jejichž splatnost byla stanovena na den 31. 12. 1997. Šlo ovšem o tzv. směnky zajišťovací, takže jejich prostřednictvím neměly být podle smlouvy plněny existující peněžité pohledávky ve smyslu §334 obch. zák., proto je třeba dobu plnění předmětných smluv o půjčkách určit jen s ohledem na datum splatnosti zajišťovacích směnek (tedy dne 31. 12. 1997). Tímto dnem tak nastala nejen splatnost směnečných závazků obviněné, nýbrž i splatnost jejích původních závazků ze smluv o půjčkách, jejichž plnění bylo zajištěno vystavenými směnkami. Den splatnosti směnek je přitom dostatečně zřejmý z textu předmětných směnek zařazených na č. l. 1635, 1637 a 1638 trestního spisu. Navíc splatnost zde nebyla nijak vázána na rozhodnutí soudu, resp. na přiznání nároku poškozeného v občanském soudním řízení či v jiném řízení. Námitka, kterou obviněná zpochybnila splatnost pohledávky poškozeného ve výši 2 000 000,- Kč, je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s další námitkou obviněné D. S., jejímž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci údajně pominul institut promlčení. Uvedenou námitkou obviněná v podstatě zpochybňuje výši škody, a tím i právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ke které v posuzované věci dospěl odvolací soud.
Nejvyšší soud zde především připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty citovaného trestného činu se vyžaduje způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., tedy škody dosahující částky ve výši nejméně 500 000,- Kč. Přitom škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Rozlišuje se pak skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 obč. zák., §379 obch. zák.), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
Přitom zjištěné skutkové okolnosti svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o tom, že odvolací soud postupoval správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněná D. S. (za přispění obviněné N. H.) způsobila na majetku poškozeného věřitele L. S. skutkem popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných nedošlo k přírůstku v majetkové sféře poškozeného věřitele, ke kterému by jinak nedošlo, kdyby se obviněná D. S. za přispění své dcery N. H. nezbavila části svého majetku použitelného k jeho uspokojení. Podstata této škody a její výše pak odpovídá i dosavadní judikatuře Nejvyšší soudu (viz rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se dále zabýval těmi námitkami obviněné D. S., jimiž ve vztahu k použité právní kvalifikaci vytkla odvolacímu soudu, že údajně opomenul institut promlčení pohledávky poškozeného. K tomu je nezbytné uvést následující.
V posuzované věci pohledávka poškozeného L. S. vůči obviněné D. S. vznikla mimo jiné na základě smluv o půjčkách uzavřených podle §657 obč. zák. v souvislosti s podnikáním této obviněné a jejího bývalého manžela V. S. [viz popis části skutku pod bodem I. a) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. Od těchto smluv jako právního důvodu vzniku závazku obviněné spočívajícího v povinnosti vrátit poškozenému zapůjčené peněžní prostředky se též odvíjí výše škody, k níž dospěly soudy nižších stupňů. Obviněná totiž popsaným způsobem zcizila svůj majetek v hodnotě nejméně 1 800 000,- Kč, ačkoli věděla, že doposud nevrátila poškozenému peněžní prostředky z půjček v celkové výši 3 775 000,- Kč a měla k němu i další závazek vyplývající ze směnky znějící na směnečný peníz ve výši 3 500 000,- Kč [viz část skutku pod bodem I. b) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu], přičemž nedisponovala žádným dalším majetkem použitelným k uspokojení těchto pohledávek poškozeného. K zajištění závazků ze smluv o půjčkách pak obviněná následně vystavila ve prospěch poškozeného tři směnky se směnečnou sumou v celkové výši 3 775 000,- Kč. Zmíněná skutečnost zde vyplývá především z výpovědi poškozeného L. S., který vypracoval ve spolupráci s právníkem svého bratra návrh směnek, aby měl jistotu návratnosti již půjčených peněžních prostředků (viz str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Primárně tedy nešlo o to, aby prostřednictvím směnek byl splněn předmětný peněžitý závazek obviněné (ostatně k prvním půjčkám nebyly původně žádné směnky vystaveny), ale aby bylo takové splnění zajištěno účinným právním nástrojem. Směnky měly být v této věci tedy jen zajišťovacím prostředkem pro případ, kdyby obviněná nesplnila své závazky z poskytnutých půjček. Právní úprava těchto tzv. zajišťovacích směnek se přitom řídí zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, takže i otázky promlčení práv ze směnek, jejichž nesprávné posouzení obviněná namítá ve svém dovolání, se řeší podle citovaného zákona. Naproti tomu smlouva o půjčce je jako samostatný smluvní typ upravena jen v citovaném ustanovení §657 obč. zák. Protože obviněná D. S. a poškozený L. S. vystupovali v popsaném právním vztahu jako podnikatelé, je třeba s ohledem na ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. a zde vyjádřený vztah obchodního zákoníku jako zvláštního právního předpisu k občanskému zákoníku jako obecnému předpisu, resp. též s důrazem na ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., použít na některé otázky související s uvedeným právním vztahem jen ustanovení obchodního zákoníku. Proto podle názoru Nejvyššího soudu se podle obchodního zákoníku posoudí i otázky případného promlčení práva na náhradu škody, na které obviněná rovněž poukazuje ve svém dovolání.
S ohledem na shora vyslovené argumenty tedy ani okolnost, že poškozený L. S. v promlčecí době neuplatnil jednu ze směnek v rámci směnečného sporu, podle Nejvyššího soudu nemá v posuzované věci význam pro naplnění zákonných znaků (včetně kvalifikačního znaku škody) trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť tzv. kauzálním právním vztahem, z něhož je třeba vycházet v trestní věci obviněné D. S. při posuzování souvisejících hmotněprávních otázek (tedy i např. promlčení práva na náhradu škody), jsou zmíněné smlouvy o půjčce, a nikoli směnečné vztahy, které tyto smlouvy (resp. z nich vyplývající závazky) jen zajišťovaly. Za podstatnou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné však Nejvyšší soud považuje skutečnost, že primární závazky obviněné ze smluv o půjčce nebyly splněny a ani nedošlo k jejich promlčení, přičemž obviněná je neučinila – na rozdíl od směnečných vztahů – předmětem jakýchkoli svých pochybností řešených v občanském soudním řízení. Navíc ani případným promlčením nezaniká právo na plnění povinnosti druhé smluvní strany, ale důsledkem promlčení práva je toliko stav, kdy takové právo nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže dlužník vznese po uplynutí promlčecí doby námitku promlčení. Právo na plnění z promlčené pohledávky tak zůstává věřiteli vůči dlužníkovi zachováno a není zcela vyloučeno ani to, aby dlužník mimosoudně a dobrovolně splnil svůj dluh i po uplynutí promlčecí doby.
K těmto závěrům lze dále doplnit, že poškozený L. S. se civilními žalobami domáhal vůči obviněné D. S. splnění její povinnosti alespoň k části dluhu ve výši 1 775 000,-Kč, k čemuž ji zavázal rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 7 Cmo 148/2008 (viz č. l. 1646 trestního spisu). Zaplacení směnečné sumy ve výši 2 000 000,- Kč se pak poškozený v občanskoprávním řízení nedomáhal, což ovšem neznamená, jak dovolací soud výše uvedl, že zaniklo právo poškozeného na zaplacení této částky. Poškozený L. S. totiž dne 29. 9. 2006 uplatnil nárok na náhradu škody u orgánu činného v trestním řízení ve výši 3 775 000,- Kč (viz č. l. 1503 trestního spisu), přičemž ke způsobení této škody došlo trestným činem spáchaným obviněnou, jehož právní kvalifikace vychází též z určení výše pohledávky poškozeného vůči obviněné.
V souvislosti s předchozími námitkami obviněná D. S. brojí i proti výroku o náhradě škody, kterým odvolací soud rozhodl o její povinnosti nahradit poškozenému L. S. škodu ve výši 1 800 000,- Kč. Obviněná považuje tento výrok za nesprávný, neboť soudy obou stupňů údajně nevzaly v úvahu promlčení pohledávky poškozeného co do částky ve výši 2 000 000,- Kč. Navíc podle obviněné výše škody uvedená v napadeném výroku o náhradě škody jednak přesahuje skutečnou výši pohledávky poškozeného, jednak mu byl přiznán nárok, o kterém již pravomocně rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Uvedené námitky považuje Nejvyšší soud rovněž za neopodstatněné.
Nejvyšší soud k tomu především připomíná, že na popsaný závazkový vztah, z něhož vzešla pohledávka poškozeného L. S. ve výši 3 775 000,- Kč vůči obviněné D. S., dopadají ustanovení obchodního zákoníku o promlčení podle §387 a násl. obch. zák., neboť – jak již výše uvedl – jednalo se o právní vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti, který se sice řídí příslušnými ustanoveními smlouvy o půjčce v občanském zákoníku, ale v ostatních otázkách obchodním zákoníkem (viz zejména §261 odst. 6 obch. zák.). V posuzované věci se přitom na počátek běhu promlčecí doby použije ustanovení §398 obch. zák., které se týká promlčení práv na náhradu škody a podle něhož zákon počítá s dvěma promlčecími dobami. První z nich je promlčecí doba subjektivní, jejíž délka činí ve smyslu §397 obch. zák. čtyři roky, přičemž počíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Druhá promlčecí doba upravená v citovaném ustanovení je objektivní, přičemž končí uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Jak je z popsaných skutkových okolností zřejmé, obviněná D. S. zcizila ve prospěch své dcery N. H. dne 18. 12. 2002 peněžní částku ve výši nejméně 1 800 000,- Kč, kterou téhož dne nabyla do svého majetku v podobě půjčky od obchodní společnosti G. GmbH. Vzhledem k tomu, že zde existovaly splatné a dosud neuspokojené pohledávky poškozeného L. S. v prokazatelné výši 3 775 000,- Kč a obviněná již neměla další majetek použitelný k uspokojení tohoto věřitele (jak totiž vyplývá z č. l. 1024 trestního spisu, hodnota jejího podílu na nemovitostech popsaných ve skutkové větě v rozsudku odvolacího soudu činila 1 325 000,- Kč, přičemž předmětná půjčka dosáhla částky ve výši 2 350 000,- Kč), porušila zmíněným zcizovacím právním úkonem své povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele na zaplacení jeho pohledávky, a současně tím založila jeho právo na náhradu škody. Objektivní desetiletá promlčecí doba k uplatnění tohoto práva tedy začala běžet dnem 18. 12. 2002, tj. ke dni uskutečnění posuzovaného zcizovacího právního úkonu. Poškozený přitom uplatnil své právo na náhradu škody v subjektivní (čtyřleté) promlčecí době dne 29. 9. 2006, neboť v tento den doručil orgánu činnému v trestním řízení návrh na přiznání tohoto práva v adhezním řízení. Protože trestní stíhání obou obviněných bylo zahájeno již dne 28. 2. 2006 (viz č. l . 862, resp. 865 trestního spisu), uplatnil poškozený právo na náhradu škody způsobené trestným činem v zahájeném trestním řízení a včas (§43 odst. 3 tr. řádu) a současně tímto úkonem způsobil zastavení běhu subjektivní promlčecí doby (§402 obch. zák.).
Jestliže tedy Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 58/2009, rozhodl o povinnosti obviněné D. S. k náhradě škody vůči poškozenému L. S., učinil tak za situace, kdy právo poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem nebylo promlčeno. Subjektivní ani objektivní promlčecí doba podle shora citovaných ustanovení totiž v době pravomocného skončení trestního řízení ještě neuplynula. Proto odvolacímu soudu nebránila v uložení zmíněné povinnosti obviněné vůči poškozenému žádná zákonná překážka (tedy zejména nikoli překážka v podobě promlčení práva na náhradu škody) a byly splněny i ostatní podmínky uvedené v ustanovení §228 odst. 1 tr. řádu. Při určení rozsahu povinnosti k náhradě škody přitom Krajský soud v Brně vycházel z výše půjčky, kterou obviněná D. S. získala od společnosti G. GmbH, resp. z té její části, kterou tato obviněná poskytla své dceři (obviněné N. H.) k odkoupení pohledávky od obchodní společnosti W. & H. M., a. s., a která zde dosáhla částky ve výši 1 800 000,- Kč. Pokud obviněná D. S. neměla další majetek použitelný k uspokojení pohledávky poškozeného věřitele L. S., resp. jestliže její majetek nepostačoval ani k uspokojení pohledávky společnosti G. GmbH ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2002, představovala částka ve výši 1 800 000,- Kč škodu na majetku poškozeného věřitele L. S. Protože mu byl v trestním řízení přiznán uplatněný nárok na náhradu škody jen zčásti, postupoval odvolací soud podle §229 odst. 2 tr. řádu a odkázal ho se zbytkem tohoto nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K námitce obviněné D. S., že odvolací soud přiznal poškozenému L. S. nárok na náhradu škody, o kterém již v jiném řízení rozhodl civilní soud, Nejvyšší soud uvádí následující. Především samotné uplatnění nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem, v občanskoprávním či jiném řízení nebrání uplatnění stejného nároku v adhezním řízení. Pokud však soud zjistí v rámci postupu podle §206 odst. 2 tr. řádu, že již bylo vydáno na podkladě takového nároku v občanskoprávním či jiném řízení rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu a toto rozhodnutí existuje, ať je či není pravomocné, rozhodne, že poškozený nemůže v hlavním líčení uplatňovat nárok na náhradu škody (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/2004 Sb. rozh. tr.). Jak ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil na podkladě spisu (viz jeho č. l. 1646), rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 7 Cmo 148/2008, bylo v odvolacím řízení pravomocně rozhodnuto o povinnosti D. S. zaplatit L. S. částku ve výši 1 775 000,- Kč, která zde vznikla z titulu nezaplacených směnečných pohledávek. V adhezním řízení ovšem byla obviněné uložena povinnost uhradit škodu ve výši 1 800 000,- Kč, k níž došlo z důvodu protiprávního úkonu obviněné, kterým zcizila část svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky poškozeného L. S. jako věřitele z půjček v celkové výši 3 775 000,- Kč. Již z toho je zřejmé, že v obou soudních řízeních byl pro přiznání nároku jmenovaného věřitele jiný právní titul. Zatímco v civilním řízení byly takovým titulem nezaplacené směnečné pohledávky, v trestním řízení odvolací soud rozhodl o náhradě škody z důvodu vzniku škody na majetku poškozeného věřitele, kterou obviněná způsobila svým protiprávním jednáním. V žádném případě se proto nemůže jednat o překážku věci pravomocně rozhodnuté, jak obviněná namítla ve svém dovolání. Navíc i kdyby zde došlo k vytýkanému procesnímu pochybení, nemohl by tím být naplněn uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože dovolání proti výroku o náhradě škody lze s poukazem na citované ustanovení účinně podat jen tehdy, když dovolatel vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména když jde o posouzení odpovědnosti za škodu, výše náhrady škody apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703 v sešitě 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004).
Pokud jde o dovolání obviněné N. H., odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který tato obviněná rovněž uplatnila ve svém dovolání, ty její námitky, jimiž obecně zpochybňuje správnost posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, jako pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
K účastenství ve formě pomoci Nejvyšší soud obecně připomíná, že se jí rozumí takové jednání, kterým pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc psychická. První z nich spočívá především v odstraňování překážek a opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Pomoc psychická pak spočívá v poskytnutí rady, v utvrzování v předsevzetí spáchat trestný čin apod. Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvádí toliko demonstrativní výčet forem pomoci, přičemž v praxi se vyskytují i další její formy s rozdílným stupněm společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 104).
Jestliže tedy obviněná N. H., jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, po domluvě s obviněnou D. S. od ní převzala peněžní prostředky použitelné k uspokojení pohledávek věřitele L. S. a použila je k odkoupení předmětné pohledávky od obchodní společnosti W. & H. M., a. s., ačkoli obviněná N. H. věděla, že takovým úkonem dojde k poškození jmenovaného věřitele, vykazuje podle Nejvyššího soudu takové jednání znaky pomoci hlavní pachatelce ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, pokud se obviněná N. H. účastnila též dokonání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Zmíněného jednání se přitom tato obviněná dopustila v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněné, jimiž zpochybnila správnost posouzení spáchaného skutku jako pomoci k citovanému trestnému činu, za nedůvodné.
Obviněná N. H. popřela i naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu poškozování věřitele, byť své výhrady v tomto směru založila především na polemice se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se obecně vyžaduje úmyslné zavinění (§4 tr. zák.), které lze dovodit tehdy, jestliže pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Jak je přitom zřejmé z popisu skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněná N. H. se dopustila pomoci k trestnému činu poškozování věřitele skutkem popsaným pod bodem II. v tomto výroku, tedy tím, že poskytla pomoc své matce obviněné D. S. za situace, kdy dne 25. 3. 2000 K. b., a. s., ve smyslu §524 a násl. obč. zák. postoupila svou pohledávku z výše zmíněného úvěru poskytnutého obviněné D. S., který byl zajištěn zástavními právy k nemovitostem na základě zástavních smluv ze dne 10. 12. 1997 a ze dne 6. 11. 1998, na obchodní společnost K., s. r. o., která následně dne 18. 10. 2002 postoupila tutéž pohledávku na obchodní společnost W. & H. M., a. s., a téhož dne pak tato obchodní společnost postoupila uvedenou pohledávku ve výši 8 762 556,58 Kč za obviněnou D. S. na její dceru N. H. za částku ve výši 1 800 000,- Kč, kterou ji poskytla obviněná D. S. z peněžních prostředků získaných půjčkou ve výši 2 350 000,- Kč od obchodní společnosti G. GmbH, S. r. N. Současně obviněná N. H. po domluvě s obviněnou D. S. podpisem smlouvy ze dne 18. 12. 2002 zastavila tuto pohledávku ve prospěch obchodní společnosti G. GmbH jako podzástavnímu věřiteli k zajištění zmíněné půjčky poskytnuté obviněné D. S. Popsaným jednáním tedy obviněná N. H. poskytla pomoc k poškození věřitele obviněné D. S., tj. L. S., a to o částku ve výši nejméně 1 800 000,- Kč.
Tento popis rozhodných skutkových okolností, které se týkají skutku spáchaného obviněnou N. H., podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyjadřuje i existenci jejího zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. Zmíněný závěr vyplývá ze znění příslušné části skutkové věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z níž je mimo jiné patrné, že obviněná N. H. jako pomocník věděla o shora uvedeném záměru obviněné D. S. a že byla srozuměna s jeho realizací. Proto zde neobstojí ani tvrzení obviněné N. H., podle něhož v době postoupení pohledávek nevěděla o pohledávkách poškozeného L. S. Jde navíc o námitku zpochybňující část skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, což je mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. obviněnou N. H. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání této obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině pod bodem II. v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pak z toho, že obviněná měla jako dcera hlavní pachatelky dostatečný přehled o majetku i o tom, jaký právní úkon s tímto majetkem za popsaných okolností učinila a jaký dopad měl takový úkon na uspokojení pohledávky poškozeného věřitele L. S.
Ze všech těchto důvodů proto považuje Nejvyšší soud námitku obviněné N. H., kterou zpochybnila naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud neakceptoval ani další námitky, kterými obviněná N. H. vytkla soudům nižších stupňů nesprávné posouzení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. u obviněné D. S. a jejichž prostřednictvím zároveň poukazuje na neexistenci své trestní odpovědnosti za pomoc k citovanému trestnému činu ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pro stručnost zde Nejvyšší soud odkazuje na závěry, které ve vztahu ke stejným námitkám vyjádřil ve vztahu k dovolání obviněné D. S. a které z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnými.
Obviněné D. S. a N. H. uplatnily ve svých dovoláních rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který opřely v podstatě o shodné námitky. V jejich rámci pak obě obviněné vytkly odvolacímu soudu, že nedostál své povinnosti obsažené v ustanoveních §120 odst. 1 písm. d) a §125 odst. 1 tr. řádu a řádně neodůvodnil napadený rozsudek. Podle obviněných byl uvedený postup v rozporu se zásadou řádného zákonného procesu a založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich, kterou obě obviněné výslovně zmiňují, je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněných D. S. a N. H. však byla v odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumána a odvolací soud (poté, co z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci znovu rozhodl) podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání obou obviněných, protože je neshledal důvodnými. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Tento závěr nemůže být pak zpochybněn ani poněkud strohou právní argumentací odvolacího soudu, který v podstatě odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož právní závěry považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu. Proto v posuzované věci nemohlo dojít ani k porušení zásady řádného zákonného procesu, jak ve svém dovolání namítají obviněné.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněné pak shledávají v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněných o jeho naplnění.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněné D. S. a N. H. podaly proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu obou dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelek či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněných D. S. a N. H., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněné tyto své návrhy nijak blíže neodůvodnily a v dovoláních neuvedly žádné skutečnosti, které by u nich byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu v podobě podmíněného odsouzení k odnětí svobody. Pro posouzení důvodnosti návrhu na odklad výkonu trestu v trestní věci obviněných D. S. a N. H. je navíc podle dovolacího soudu podstatná zejména skutečnost, že oběma obviněným byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody ve výměrách uvedených ve výrocích o trestech v rozsudku odvolacího soudu, takže za současného stavu vůbec nepřichází v úvahu nějaký další odklad výkonu těchto trestů. Rovněž v případě obviněné D. S. neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu důvod k odkladu povinnosti obviněné nahradit poškozenému L. S. škodu, kterou mu tato obviněná způsobila spáchaným trestným činem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y