ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1337.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1337/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2009 o dovolání obviněného Ing. P. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 To 8/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 664/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 664/2002, byl obviněný Ing. P. U. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva a současně jako ředitel společnosti P., a. s., se sídlem v H., B., na majetek kteréžto byl dne 17. 9. 2001 prohlášen konkurs na základě usnesení Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 16/99, nepředal příslušné podklady nutné k zadokumentování majetku společnosti, jak stanoví §17 a následující zákona o konkursu a vyrovnání, ačkoliv byl správcem konkursní podstaty JUDr. R. Z. písemně dne 4. 10. 2001 vyzván k poskytnutí součinnosti a následně po opakovaných urgencích mu bylo usnesením Krajského soudu v Brně uloženo odevzdat správci konkursní podstaty příslušné podklady nutné k zadokumentování majetku společnosti a příslušné podklady, a doklady řádně nepředal správci konkursní podstaty.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. U. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. P. U. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2005 (v usnesení odvolacího soudu se uvádí nesprávně 29. 1. 2008), č. j. 1 T 664/2002-214, rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 4 To 8/2008, tak, že toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto usnesení podal obviněný Ing. P. U. dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 263/2009, tak, že z jeho podnětu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 4 To 8/2008, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného Ing. P. U. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. P. U., napravil procesní vadu vytknutou mu v předchozím dovolacím řízení Nejvyšším soudem a posléze rozhodl usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 To 8/2008, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 To 8/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 664/2002, podal obviněný Ing. P. U. prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že hmotně právní a věcné pochybení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, případně neprovedly důkazy další, a přesto konstatovaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel zejména v této souvislosti uvedl, že okresní soud nevyhodnotil správně prokázaný fakt, že obviněný byl zproštěn na svou žádost funkce předsedy představenstva společnosti P., a. s., již 2. 11. 1998. Soud se dále nezabýval postavením obviněného ve společnosti, když svědkem V. bylo mimo jiné tvrzeno, že ve stanovách společnosti byla funkce ředitele společnosti vázána na funkci předsedy představenstva. Obviněný zde také zdůraznil rozporná tvrzení jeho samého i svědků o tom, zda obviněný zůstal i nadále členem statutárního orgánu – představenstva, zda mohl vykonávat po prokazatelném odvolání z funkce předsedy představenstva funkci ředitele společnosti a jaká mu tudíž zůstala oprávnění jednat či zavazovat se za společnost. Například svědkyně K. uvedla, že řízením společnosti byl pověřen svědek V. a ona asi od září 1998 od něj přijímala příkazy a věci, které měla udělat. Dovolatel tedy považuje za naprosto zásadní objasnit jeho postavení ve společnosti od podzimu 1998 do doby, kdy byl osloven správcem konkursní podstaty, neboť povinnosti vůči správci konkursní podstaty měl toliko jen jako člen statutárního orgánu společnosti, jako odstoupivší člen pak již neměl jakoukoli možnost ovlivnit promítnutí změn ve společnosti do evidence v obchodním rejstříku, ani nebyl oprávněn jakkoli disponovat (i kdyby je měl ve své dispozici, což ostatně nebylo v řízení prokázáno) s doklady týkajícími se společnosti, v níž dříve funkci vykonával. Za zcela nesprávný a spekulativní považuje obviněný závěr soudu o tom, že obviněný tím, že později spolu s V. K. měl snahu předat materiály správci konkursní podstaty, prokázal, že měl doklady k dispozici a tyto mohl na výzvu správce konkursní podstaty či soudu těmto již dříve předložit. Za další spekulativní tvrzení soudu považuje dovolatel to, že soud dovodil, že obviněný měl zájem ztížit správci konkursní podstaty výkon jeho funkce, a to pro další podnikatelskou činnost v rozhodnutí uvedených obchodních společnostech v objektu sídla společnosti úpadce v H. Místo toho měl soud správně zkoumat, kdo byl v roce 1998 až 1999 skutečně oprávněn společnost řídit, zde rozhodovat a kdo byl jejím statutárním zástupcem. Obviněný sice doručil nesprávně rejstříkovému soudu výpověď z funkce člena představenstva až dne 20. 6. 2000, ale to až poté, co zjistil, že tuto povinnost výmazu nesplnila sama společnost, která tuto povinnost primárně měla. Dále dovolatel uvedl, že on nepodepisoval za společnost návrh na prohlášení konkursu a o této skutečnosti se dozvěděl až po jeho prohlášení od správce konkursní podstaty, nepodepisoval ani výpovědi pracovníkům společnosti, jichž v první polovině roku odešlo asi 50, nepodepisoval bankovní příkazy. Tyto úkony prováděl jiný člen představenstva a soud měl mít proto minimálně pochybnosti o tom, kdo fakticky vykonával funkci statutárního orgánu a kdo byl skutečným pánem ve společnosti. Soud také zcela opomenul skutečnost, že svědkyně K. podle listinných důkazů založených ve spise oznámila, že v noci ze dne 19. na 20. 9. 2001 došlo ke vloupání do společnosti A. H., při kterém bylo odcizeno nezjištěné množství CD nosičů s archivem společnosti. Pochybení soudů obou stupňů pak spatřuje dovolatel v tom, že dospěly k závěru, že obviněný se dopustil trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák., ač nebyla spolehlivě prokázána jeho povinnost předat požadované doklady, ani oprávněnost předat takové podklady, ani faktická možnost doklady předat, tedy zda měl doklady vůbec ve své faktické dispozici.
V závěru dovolání obviněný Ing. P. U. navrhl, aby dovolací soud rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, neboť s ohledem na důkazní situaci a délku řízení nelze předpokládat, že by v dalším řízení bylo možno zjistit jiné významné skutečnosti.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. U. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že dovolatel již v inkriminované době nebyl předsedou představenstva společnosti P., a. s., a že podle stanov společnosti byla funkce ředitele společnosti vázána na funkci předsedy představenstva společnosti. Z toho potom dovolatel dovozuje, že neměl vůči správci konkursní podstaty žádné povinnosti. Skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. tedy nemohl naplnit. K tomu státní zástupce však uvedl, že podle soudem učiněných skutkových zjištění měl obviněný materiály potřebné k úplnému a správnému zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty k dispozici a správci konkursní podstaty je nepředal ani po urgencích a usnesení Krajského soudu v Brně, kterým mu to bylo výslovně uloženo. Z hlediska znaku subjektu trestného činu uvedeného v ustanovení §126 odst. 1 tr. zák. bylo pak naprosto irelevantní, v jakém postavení ve společnosti a zda vůbec se v rozhodné době obviněný nacházel, když se tohoto trestného činu může dopustit kdokoli, kdo má ve faktické dispozici správcem konkursní podstaty požadované doklady ohledně společnosti – úpadce.
Z důvodů uvedených shora poté státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhnul, aby dovolání obviněného Ing. P. U. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby navrhované rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně spolehlivě zjištěný skutkový stav, konkrétně pak pokud namítl, že nebylo soudy spolehlivě prokázáno, že by měl správcem konkursní podstaty požadované doklady ve své faktické dispozici. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že pokud jde o tu část námitek skutkové povahy, v rámci nichž obviněný zpochybňuje, že by měl správcem konkursní podstaty požadované účetní doklady vůbec k dispozici, přičemž současně tvrdí, že nalézací soud založil svá skutková tvrzení v tomto směru na pouhé spekulaci, že obviněný tím, že později se správcem spolupracoval, musel tyto doklady mít i v rozhodné době, pak se dovolatel touto svou argumentací dostává do rozporu nejen s vlastními tvrzeními z předchozí doby, ale i s výpovědí svědkyně V. K. a s ostatními důkazy založenými ve spise, které zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl a náležitě zhodnotil. Předně jde o to, že soudy obou stupňů neměly důvod nevěřit správci konkursní podstaty JUDr. R. Z., který vypověděl, že obviněný na počátku konkurzního řízení v době prvních výzev ke spolupráci netvrdil, že by požadované doklady neměl, naopak sliboval, že je sežene a dodá je správci. S tímto také koresponduje i výpověď svědkyně V. K., která navazuje i na listinné důkazy založené ve spise, které dokládají, že svědkyně V. K. oznámila vloupání do společnosti A. H. v nočních hodinách ze dne 19. 9. 2001 na den 20. 9. 2001, kdy oznámila, že mimo jiné bylo odcizeno i nezjištěné množství CD nosičů s archivem společnosti. Již jen na okraj pak v uvedené souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i podle výpovědí svědků, např. J. F. se o finanční záležitosti staral obviněný Ing. P. U. a V. K., která měla na starosti i účetnictví; v době kdy odcházel ze společnosti byly účetní doklady v H. v sídle společnosti (č. l. 157 spisu). Obdobně vypovídal i svědek Z. L. (č. l. 144 až 147 spisu). Navíc nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zhodnotil podstatné části výpovědí například svědka V. nebo L., ze kterých vyplynulo, že poté, co areál, v němž se nacházela provozovna společnosti P., a. s., fakticky převzala společnost A., a. s., později A., a. s., v níž vystupoval obviněný jako člen dozorčí rady a svědkyně K. jako členka představenstva, byl zaměstnancům a zbývajícím členům představenstva společnosti P., a. s., zakázán vstup do těchto prostor a tito tedy nemohli pokračovat v činnosti společnosti a případně spolupracovat se správcem konkursní podstaty tak, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Následně, podle výpovědí správce konkursní podstaty asi v listopadu 2002 a tedy asi rok po prohlášení konkursu obviněný se svědkyní V. K. doklady konkursnímu správci přivezli, avšak účetní dokumentace byla neroztříděná, prvotní účetní doklady z roku 1999 byly bez účetních sestav. Je tedy zřejmé, že ačkoliv obviněný v dovolání tvrdí, že nevěděl, kde se účetní doklady nacházejí, neměl k nim přístup a nemohl je tudíž na výzvu správce konkursní podstaty včas dodat, pak jsou tato jeho tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními, která učinil nalézací soud a se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry nalézacího a posléze i odvolacího soudu.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. P. U. dále vznesl právně relevantní námitku, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily, že měl povinnost předat správci konkursní podstaty požadované doklady, přičemž při těchto svých závěrech zcela pominuly skutečnost, že obviněný nepodepisoval za společnost návrh na prohlášení konkursu a o této skutečnosti se dozvěděl až po jeho prohlášení od správce konkursní podstaty, nepodepisoval ani výpovědi pracovníkům společnosti, jichž v první polovině roku odešlo asi 50, nepodepisoval bankovní příkazy. Tyto úkony prováděl jiný člen představenstva a soud měl mít proto minimálně pochybnosti o tom, kdo fakticky vykonával funkci statutárního orgánu a kdo byl skutečným pánem ve společnosti.
Nalézací soud se k této otázce vyjádřil zejména na straně 9 až 10 odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 664/2002, kde konstatoval, že z listinných důkazů vyplynulo, že obviněný byl dne 2. 11. 1998 odvolán z funkce předsedy představenstva a bylo mu uloženo do 15. 12. 1998 předat podklady pro předání funkce předsedy představenstva do rukou jeho místopředsedy K. V. Svědek V., pokud byl vyslechnut v rámci hlavního líčení, potvrdil, že fakticky k předání funkce nedošlo, neboť uvedl, že obviněný dále vykonával funkci ředitele společnosti, svědek sám dostal výpověď, nebyl vpuštěn do uvedené společnosti, neměl k účetním dokladům žádný přístup, tento měl pouze obviněný a svědkyně V. K. Do budovy měl přístup do září 1999. Že ve společnosti byly problémy, vyplynulo i z výpovědi svědka Z. L., který potvrdil, že pracovníci společnosti P., a. s., neměli od uvedeného data do společnosti přístup. Taktéž svědek J. F. potvrdil, že naposledy byl ve společnosti v únoru nebo březnu 1999 pak dostal výpověď. K obhajobě obviněného poukázal nalézací soud dále na ustanovení §4a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání novelizované zákonem č. 105/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. 5. 2000, jímž byl změněn zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. V tomto ustanovení je uvedeno, že je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání zejména statutární orgán nebo osoby, které jsou jeho členy, a uvedené povinnosti se nemohou zprostit ani tehdy, pokud ze své funkce odstoupí nebo se jí vzdají v posledních 2 měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu. Pokud obviněný tvrdil, že žádné povinnosti vyplývající z postavení ve společnosti P., a. s., ve vztahu ke správci konkursní podstaty neměl, vzhledem k tomu, že nebyl předsedou představenstva, neboť byl z této funkce odvolán, a nebyl ani členem představenstva, neboť z této funkce odstoupil, nelze přehlédnout že k návrhu na prohlášení konkursu na majetek a. s. P. došlo už dne 10. 5. 1999, tedy obviněný se nemohl zprostit své povinnosti vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání. Obviněný měl přístup uvedeným dokladům požadovaným správcem konkursní podstaty, neboť věděl, kde se tyto doklady nachází. Byl vyzván jak správcem konkursní podstaty, tak i konkursním soudem k tomu, aby splnil povinnost vyplývající z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání, což učinil podle svědka JUDr. R. Z. až opožděně a mařil tak postup správce konkursní podstaty při zjišťování majetku úpadce. V důsledku jednání obviněného tak došlo k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a obviněný tak po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky vyjádřil zejména na straně 3 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný Ing. P. U. poté, co přestal být předsedou představenstva, nadále vykonával funkci ředitele společnosti a svým jednáním zamezil ostatním členům představenstva vstup do objektu sídla společnosti P., a. s., a také tomu, aby mohli jakýmkoli způsobem ovlivňovat chod společnosti. Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědkyně V. K., je třeba odkázat na hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který stran možnosti vstupu ostatních členů představenstva i zaměstnanců společnosti P., a. s., do objektu, kde se nacházely požadované účetní doklady, uvěřil svědkovi K. V. a Z. L. Navíc je třeba poukázat na následnou spolupráci obviněného a svědkyně V. K. ve společnosti A., a. s., a později A., a. s. Obviněný totiž nadále vykonával podnikatelskou činnost shodného obsahu, kdy se stal členem dozorčí rady společnosti A., a. s., posléze A., a. s., a měl k dispozici potřebné účetní doklady, které požadoval správce konkursní podstaty, a jediný mu je také mohl s ohledem na shora uvedené předat. To nakonec po urgencích a výzvách soudu částečně i učinil. Lze dovodit, že obviněný měl zájem ztížit funkci správce konkursní podstaty, a to pro další svoji podnikatelskou činnost ve shora uvedených firmách v objektu v H., B. K námitce, že obviněný doručil Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 20. 6. 2000 výpověď z funkce člena představenstva, je třeba poukázat na to, že tento Krajský obchodní soud na tento přípis obviněného reagoval výzvou ze dne 2. 6. 2000, ve které neakceptoval pro jeho nesprávnost toto sdělení, na což již obviněný dále nereagoval, a z tohoto důvodu i nadále zůstal členem představenstva, když navíc k návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti P., a. s., došlo již dne 10. 5. 1999. Obviněný se již nemohl zprostit svých povinností vyplývajících ze zákona o konkursu a vyrovnání. Naplnil tak znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání trestného činu, neboť po prohlášení konkursu mařil výkon správce konkursní podstaty a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, a to jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty bylo v rozhodné době upraveno v §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Soupis konkursní podstaty podle pokynů soudu za použití seznamu majetku a závazků předloženého úpadcem (srov. §17 zákona o konkursu a vyrovnání) a za součinnosti věřitelského výboru provádí podle §18 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání správce konkursní podstaty. Součástí soupisu je podle §18 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání ocenění provedené úpadcem nebo správcem konkursní podstaty, přičemž požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem. Ocenění se provádí podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, které k tomu dá souhlas. Soupis podstaty je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale jiným osobám, které je nabyly zejména na základě neúčinných právních úkonů (§6 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), ale mají být zpeněženy. Jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu (srov. §18 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Úpadce je přitom povinen neprodleně sestavit a bez zbytečného odkladu nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu předat správci seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení (§17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Povinnosti ke zjištění podstaty musejí být splněny nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Nestane-li se tak, učiní soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření, zejména nařídí úpadci usnesením doručeným do vlastních rukou, aby tyto povinnosti splnil v dodatečné určené lhůtě, a poučí jej o následcích, které bude mít jejich nesplnění nebo uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v sestaveném seznamu majetku a závazků úpadce, přičemž může úpadce nebo osoby, které mají obdobné povinnosti za právnickou osobu ve smyslu §17 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, předvolat i k výslechu (§17a a §17b zákona o konkursu a vyrovnání).
Nejvyšší soud se zabýval shora uvedenou dovolací námitkou obviněného Ing. P. U. s přihlédnutím k těmto právním otázkám, přičemž se v zásadě ztotožnil s výše uvedenými závěry obou soudů. Navíc k tomu považuje za nutné uvést, že obviněný Ing. P. U. měl povinnost poskytovat správci konkursní podstaty požadovanou součinnost v rozsahu zmíněných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a rozhodně nelze shledat správným jeho názor, že by tento závěr byl založen pouze na výpovědích svědků, které dovolatel považuje za rozporné. Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje, že hodnocení shora uvedených svědeckých výpovědí je v souladu s listinnými důkazy, založenými ve spise, na které již správně poukázal nalézací soud. Především je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědka K. V. vyplynulo, že obviněný i po odvolání z funkce předsedy představenstva vykonával funkci ředitele společnosti P., a. s. (č. l. 140 spisu). Tato výpověď je v souladu i s ostatními důkazy, zejména s výpovědí svědka Z. L. (srov. č. l. 145 spisu). Obviněný opakovaně v průběhu trestního řízení tvrdil, že žádné povinnosti vyplývající z postavení ve společnosti P., a. s., ve vztahu ke správci konkursní podstaty neměl, vzhledem k tomu, že nebyl předsedou představenstva, neboť z této funkce byl odvolán, a že dal výpověď i z funkce člena představenstva společnosti P., a. s. K tomu je nutno uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že obviněný Krajskému obchodnímu soudu v Brně doručil dne 20. 6. 2000 svou výpověď z funkce člena představenstva datovanou dnem 28. 5. 2000, přičemž svou výpověď vázal na den 1. 6. 2000 (č. l. 73 spisu). V souvislosti s tímto datem nelze přehlédnout, že obviněný tak učinil až v době, kdy již byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti P., a. s., k němuž došlo už dne 10. 5. 1999. Z toho vyplývá, že uvedeným odstoupením z funkce člena představenstva, se obviněný Ing. P. U. nemohl zprostit povinností vyplývajících ze zákona o konkursu a vyrovnání, zejména součinnosti se správcem konkursní podstaty JUDr. R. Z. a odevzdání příslušných podkladů nutných k zadokumentování majetku této společnosti, k čemuž byl po opakovaných urgencích vyzván i usnesením Krajského soudu v Brně. V návaznosti na tyto doklady je zcela nedůvodné jeho tvrzení, že toto měla učinit sama společnost P., a. s., která nesplnila povinnost výmazu. Odstoupení (výpověď) z funkce člena představenstva mohl učinit jen sám obviněný, který podle uvedeného dokladu tak učinil až dne 28. 5. 2000 ke dni 1. 6. 2000, tedy po podání návrhu na konkurs, a proto nemělo se shora uvedených důvodů právní následky, které se snaží tvrdit. Z těchto důvodů obviněný uvedenou povinnost vůči správci konkursní podstaty měl, jak již správně dovodily i oba uvedené soudy, a pokud nyní obviněný namítá, aby bylo zjišťováno, kdo podepsal za společnost návrh na prohlášení konkursu, příp. kdo podepisoval výpovědi pracovníkům společnosti a bankovní příkazy, nemohlo by to mít na správnost učiněných závěrů ve vztahu k povinnostem podle zákona o konkursu a vyrovnání žádný vliv. Navíc pokud svědkové J. F. a K. V. tvrdili, že k účetním dokladům společnosti neměli přístup, tyto jejich výpovědi jsou v souladu i s následným postupem obviněného, kdy z výpovědi JUDr. R. Z. jednoznačně vyplynulo, že to byl toliko obviněný, který na počátku konkursního řízení sliboval doklady vyhledat a předložit a jenž nakonec společně se svědkyní V. K., byť s velkým časovým odstupem, neutříděně a v neúplném stavu, předložili účetní doklady uvedené společnosti správci konkursní podstaty, z čehož správně oba soudy dovodily, že k těmto dokladům obviněný se svědkyní V. K. nepochybně přístup měli, zvláště když s touto svědkyní přešel ze společnosti P., a. s. do společnosti A., a. s., posléze A., a. s., kde spolu i nadále spolupracovali. Závěry učiněné oběma soudy tak nelze označit za spekulativní, jak tvrdí obviněný v dovolání, ale naopak za zcela podložené úplně a správně zhodnocenými důkazy provedenými v hlavním líčení. Z těchto důkazů také jednoznačně vyplývá, že obviněný měl po celou rozhodnou dobu přístup k uvedeným dokladům, požadovaným správcem konkursní podstaty, ale tomuto je nechtěl vydat, čímž mařil výkon funkce správce konkursní podstaty. To nakonec vyplývá právě z jeho uvedeného postupu v této věci, jednání vůči správci konkursní podstaty JUDr. R. Z. a nakonec i z dopisu ze dne 31. 1. 2002 založeného na č. l. 77 spisu. Přihlédne-li se k tomu, že obviněný byl opakovaně vyzván správcem konkursní podstaty i konkursním soudem k tomu, aby splnil povinnost vyplývající z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání, což učinil podle svědka JUDr. R. Z. až po urgencích, opožděně a ve zcela nedostatečném rozsahu, když nikdy nedodal seznam majetku společnosti s prohlášením, že je úplný a správný, a pokud nějaký majetek společnosti P., a. s., tento správce konkursní podstaty zpeněžoval, dohledal ho sám (viz č. l. 148 až 150 spisu). Celým tímto jednáním obviněný Ing. P. U. podstatně ovlivnil postup správce konkursní podstaty při zjišťování majetku úpadce společnosti P., a. s., a je třeba souhlasit se závěry obou soudů, že tím mařil výkon funkce správce konkursní podstaty. Nelze ani přehlédnout, že obviněný se již dne 15. 1. 1999 stal členem dozorčí rady společnosti A., a. s., později A., a. s., která, jak vyplynulo z provedeného dokazování, začala vykonávat svoji činnost mimo jiné v prostorách, kde dříve působila společnost P., a. s., a totéž lze vztáhnout i ke svědkyni V. K. O provázanosti obou společností hovořili i slyšení svědci, především svědek K. V., Z. L. i JUDr. R. Z., který vypověděl, že byla podána žaloba na společnost A., a. s., na vydání neoprávněného obohacení, resp. na úhradu dlužného nájemného. V důsledku jednání obviněného tak došlo rovněž k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a obviněný tak naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Lze tedy uzavřít, že provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že obviněný Ing. P. U., ač mu v tom nic nebránilo, neposkytoval potřebnou součinnost správci konkursní podstaty společnosti P., a. s., JUDr. R. Z., která byla nezbytná pro řádné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, především tomuto správci včas a řádně nepředal potřebnou účetní dokumentaci, ke které měl zcela jednoznačně přístup, ani zákonem požadovaný seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, což mu ukládal ve výše citovaných ustanoveních tehdy platný a účinný zákon o konkursu a vyrovnání. Později sice určitou část účetní dokumentace správci předal, avšak až s více než ročním zpožděním a v neuspořádaném a nekompletním stavu. Provedeným dokazováním tak byla vyvrácena obhajoba Ing. P. U., že neměl povinnost poskytovat správci konkursní podstaty jím vyžadovanou součinnost ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání, neboť již nebyl v pozici předsedy či člena statutárního orgánu společnosti (představenstva) úpadce a nebyl tak faktickým „pánem v této společnosti“, když navíc ani nevěděl, kde se účetní dokumentace nachází a neměl k ní přístup. Uvedená dovolací námitka obviněného je tak v celém rozsahu nedůvodná.
Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené závěry zcela ztotožnil s názorem nalézacího soudu ohledně maření výkonu funkce správce konkursní podstaty obviněným Ing. P. U. způsobem vymezeným ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 664/2002, potvrzeným posléze i usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 To 8/2008. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného Ing. P. U. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 4 To 8/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 664/2002, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právního posouzení, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. U. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.