ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1361.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1361/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 6 To 602/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 258/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 3 T 258/2003, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., který spočíval v tom, že jako jednatel společnosti M. – T. s. r. o., uzavřel v L. dne 8. 11. 2000 s firmou Z. S. – A. smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla společnosti M. – T., s. r. o., postoupena pohledávka za V. d. M. ve výši 3.085.985,84 Kč, za niž zaplatil obviněný z prostředků společnosti M. – T., s. r. o., částku 725.000,- Kč, přičemž dne 10. 11. 2000 firma Z. S. – A. odstoupila od uzavřené smlouvy a vyplatila obviněnému 623.074,- Kč, jež tento nevrátil do společnosti, přitom nejméně od 14. 9. 2000 věděl o podaném návrhu na konkurs společnosti M. – T., s. r. o., v rámci konkursního řízení se poté nepodařilo uspokojit všechny věřitele společnosti M. – T., s. r. o., v plné výši, a obviněný je tak poškodil o částku 725.000,- Kč. Za uvedený trestný čin okresní soud neuložil obviněnému trest, a rozhodl podle §37 tr. zák. o upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť měl za to, že trest uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 T 120/2006, je dostatečný. Současně byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný V. S. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně usnesením ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 6 To 602/2008, zamítl podle §256 tr. ř.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 6 To 602/2008, napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 9. 11. 2009. Podání se opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel zpochybnil úvahy soudů týkající se majetkoprávních vztahů mezi společností M. – T., s. r. o., a podnikatelem Z. S. Listinu, podle níž mělo dojít k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky totiž podle obviněného soudy nesprávně vyhodnotily jako vyjádření vůle obou účastníků smlouvy. Podle přesvědčení dovolatele tak platí nadále smlouva o postoupení pohledávky v hodnotě převyšující 3 miliony korun a společnost M. – T., s. r. o., resp. konkursní správce mohl toto majetkové právo vůči V. d. M. uplatnit a získat tak ještě částku vyšší než 725 000,- Kč, za níž byla postoupena. Uvedl dále, že částka 623 074,- Kč (přijatá od svědka Z. S.) nemůže připadnout obchodní společnosti, neboť nebyla přijata od „jejího dlužníka“, není tak „jejím majetkem“ a nemohla by tedy sloužit k uspokojení věřitelů společnosti M. – T., s. r. o. V další části svého dovolání obviněný brojil proti naplnění jednoho z formálních znaků skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to znaku pachatele. Vyslovil názor, podle něhož on nemohl poškodit „své“ věřitele, jak vyžaduje tento trestný čin, protože dlužníkem byla obchodní společnost M. – T., s. r. o., nikoli obviněný. Z tohoto důvodu tak nemohl přivodit zmaření uspokojení vlastních věřitelů, jak je mu kladeno za vinu, neboť se jednalo o věřitele obchodní společnosti. Poslední dovolací námitku směřoval obviněný proti výkladu, jaký soudy zaujaly k ustanovení §4a písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Oponoval jejich závěru, že podle citovaného ustanovení měl povinnost zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení majetku společnosti s výjimkou běžné obchodní činnosti. Domníval se, že uvedená povinnost vznikla dlužníkovi, tj. společnosti M. – T., s. r. o., nikoli statutárnímu orgánu dlužníka, pokud je právnickou osobou. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu a sám zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla ve svém písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř., že obviněný V. S. v dovolání pouze opakoval námitky uplatňované v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů, přičemž především odvolací soud se jimi v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně zdůvodnil v napadeném rozhodnutí. Proto s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408, svazek 17, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha, 2001, navrhla dovolání v neveřejném zasedání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho naplnění tak může dojít v případech, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým jej soudy uznaly vinným. Lze jej uplatnit rovněž tehdy, kdy skutek neodpovídá znakům žádné skutkové podstaty trestných činů zahrnutých v trestním zákoně. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení půjde v případech, kdy určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Předpokladem uplatnění tohoto dovolacího důvodu tak může být pouze vada spočívající v nesprávné aplikaci hmotného práva. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Nejvyšší soud tak zásadně nemůže na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem, naopak v rámci řízení o dovolání je v podstatě vázán skutkovými závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly.
Jak zjistil Nejvyšší soud, takto vymezenému důvodu dovolání sice odpovídají námitky, jež obviněný uvedl ve svém dovolání, ale podle názoru dovolacího soudu nejsou opodstatněné.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 se podle výroku o vině okresního soudu obviněný dopustil v alternativě základní skutkové podstaty uvedené pod písm. a), a to tím, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele odstraněním části svého majetku (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Podstatou tohoto úpadkového deliktu je poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů, a to v daném případě věřitelů vlastních. Co se týká znaku subjektu, tj. pachatele trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zák., proti jehož naplnění se obviněný V. S. důrazně ohradil, může jím být pouze dlužník. Objektem tohoto trestného činu je totiž ochrana majetkových práv věřitelů a tím je osoba, která má právo na plnění (zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu) vůči dlužníkovi. Pokud jde o osobu dlužníka, je jím konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. Nastane-li situace, že dlužníkem je právnická osoba, uplatní se ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., které se stalo součástí trestního zákona na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Tato právní úprava tedy znamená, že pokud zákon vyžaduje, aby pachatel byl nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (např. dlužník), „postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná“. V případech, kdy je dlužníkem právnická osoba, může tak být pachatelem fyzická osoba, která je statutárním orgánem event. členem kolektivního statutárního orgánu, a může jím být i jiná osoba, která je oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu (její pověřený pracovník, či smluvně zmocněné osoby oprávněné hospodařit s majetkem právnické osoby). Typicky za právnickou osobu činí právní úkony její statutární orgány, resp. členové statutárního orgánu, jejichž úkony jsou přímo přičítány právnické osobě, jejímž jménem jednají (srov. §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů).
V souladu s právní úpravou otázky trestní odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., pokud je dlužníkem právnická osoba, postupuje i soudní praxe. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 1014, sešit 38, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2007, považoval za pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněného, který byl jednatelem společnosti s ručením omezeným, o jejíž splatné závazky se jednalo. Pachatelem trestného činu tak byla určena fyzická osoba v postavení statutárního orgánu právnické osoby, jež byla dlužníkem a jejíž věřitelé byli jednáním obviněného poškozeni. Na v podstatě shodném právním výkladu trestní odpovědnosti pachatele je založeno i rozhodnutí publikované pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr. Přestože v této trestní věci byl předmětem obžaloby skutek kvalifikovaný jako jiný úpadkový delikt, a to trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., vlastnosti pachatele splňoval obviněný jako statutární orgán dlužníka - právnické osoby. (Srov. „je-li dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem i její statutární orgán /např. jednatel společnosti s ručením omezeným/ nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek“.)
Případy, kdy charakteristické znaky konkrétního subjektu nese právnická osoba, řeší tedy trestní zákon spolu s konstantní judikaturou poměrně jednoznačně. Trestně odpovědnou může být fyzická osoba, jež takovou právnickou osobu zastupovala či jejím jménem činila právní úkony. V posuzované věci se jednalo právě o takový případ, neboť dovolatel byl v rozhodné době jediným jednatelem společnosti M. – T., s. r. o., přičemž jednatel, popř. více jednatelů, představují statutární orgán společnosti s ručením omezeným a jako takový je oprávněn činit právní úkony jménem obchodní společnosti (viz §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obchodní zákoník“). Ve funkci jednatele - statutárního orgánu uvedené společnosti obviněný uzavřel dne 8. 11. 2000 s firmou Z. S. – A. smlouvu o postoupení pohledávky za V. d. M. ve výši 3.085.985,84 Kč (smlouva založena na č. l. 156). Společnost M. – T., s. r. o., téhož dne uhradila kupní cenu 725.000,- Kč (viz výdajový a příjmový pokladní doklad na č. l. 157 a 158). O dva dny později 10. 11. 2000 podepsaly obě smluvní strany smlouvy o postoupení pohledávky „Zápis ze dne 10. 11. 2000 o navrácení peněz“, jímž stvrdily vrácení kupní ceny, od níž byla odečtena hodnota pohledávky společnosti Z. S. – A. za společností M. – T., s. r. o., ve výši 101.926,- Kč. Podle textu tohoto zápisu došlo k „odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené oběma stranami dne 8. 11. 2000, a společnost M. – T., s. r. o., měla zpět obdržet částku 623.074,- Kč. Peníze převzal osobně obviněný (viz výdajový pokladní doklad na č. l. 160, kde obviněný svým podpisem stvrdil jejich přijetí), avšak do pokladny ani na účet společnosti M. – T., s. r. o., jíž náležely, je nevložil. V konečném důsledku této transakce tak byly z majetku společnosti M. – T., s. r. o., odstraněny finanční prostředky ve výši 725.000,- Kč.
Z hlediska podmínek trestní odpovědnosti podle §256 odst. 1 tr. zák. je rovněž významné, že obchod proběhl dva měsíce poté, co se společnost M. – T., s. r. o., dozvěděla o podání návrhu na prohlášení konkursu na svůj majetek, jemuž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 27 K 145/99, vyhověl. Dovolatel jako statutární orgán společnosti si evidentně musel být vědom finančních potíží společnosti M. – T., s. r. o., což sám potvrdil u hlavního líčení (srov. protokol o hlavním líčení, č. l. 284 verte). Byť skutková podstata podle §256 odst. 1 tr. zák. neobsahuje znak insolvence, předlužení nebo mnohost věřitelů, je zcela zjevné, že v době odkoupení pohledávky se ekonomický stav společnosti M. – T., s. r. o., blížil úpadku, což je zřejmé i z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 27 K 145/99, jímž byl prohlášen na majetek společnosti konkurs.
Obviněný i přes problémy s úhradami splatných závazků společnosti M. – T., s. r. o., vůči jejím věřitelům realizoval obchodní transakci, jejíž jednotlivé kroky, resp. důvody a smysl nedokázal srozumitelným způsobem vysvětlit on ani svědek Z. S. Dovolatel se sice u hlavního líčení hájil tím, že jeho záměrem bylo výhodným způsobem navýšit majetek obchodní společnosti, ale jeho tvrzení postrádá důvěryhodnost, když téměř okamžitě po získání pohledávky ve prospěch obchodní společnosti souhlasí s odstoupením od „údajně“ výhodné smlouvy, a do majetku společnosti M. – T., s. r. o., nevrátí žádnou finanční hotovost, a to ani ve výši snížené o částku započtenou ve prospěch svědka Z. S. V dovolání obviněný na rozdíl od své obhajoby uplatňované v předcházejícím trestním řízení (u hlavního líčení před okresním soudem dovolatel poněkud rozporuplně tvrdil, že „podepsal jsem to, ale k předání částky nedošlo“ a dále že „částka byla vydána, snížena o dluh“, srov. č. l. 285) nenamítl, že by peníze od Z. S. nepřevzal, ale zpochybnil právní důvod vrácení finanční částky společnosti. Vyslovil domněnku, že k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo a pohledávka za V. d. M. tak stále náleží společnosti M. – T., s. r. o., a jako taková měla být zahrnuta do konkursní podstaty. Dovolatel však současně nevysvětlil, jaký právní důvod jej vedl k převzetí peněžní hotovosti od svědka Z. S. dne 10. 11. 2000 a jak s ní naložil. Podle názoru Nejvyššího soudu žádný z účastníků smlouvy o postoupení pohledávky od ní nemohl platně odstoupit, přesto však není vyloučeno, že pohledávka přešla zpět do vlastnictví firmy Z. S. – A., která za ni řádně zaplatila.
Naopak Nejvyšší soud zaujal názor, který naznačil v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně (viz str. 9 in fine rozsudku), že smlouva o postoupení pohledávky za V. d. M. (mimochodem od června 1999 V. d. M. v likvidaci) byla fingovaným právním úkonem, který měl sloužit výhradně k vyvedení finančních prostředků z obchodní společnosti M. –T., s. r. o. Z provedených důkazů se totiž nabízí motivace smluvního partnera obviněného, který si tímto způsobem pro sebe zajistil uhrazení pohledávky za společností M. – T., s. r. o., ve výši 101.926,- Kč, kterou by téměř jistě v rámci konkursního řízení neobdržel s ohledem na stav majetku a závazků této společnosti. Nakonec sám svědek Z. S. tuto okolnost nijak neskrýval, srov. jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 287 verte. O zištné pohnutce obviněného nemá Nejvyšší soud důvodu pochybovat zejména s ohledem na skutečnost, že v rámci trestního řízení nebylo objasněno, jak s přijatou peněžní hotovostí naložil, což vede k závěru, že získané peníze obviněný využil alespoň částečně ve svůj prospěch. Jak poznamenal i odvolací soud (str. 7 napadeného usnesení), v dané věci se nabízí otázka právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., který je však přísnější (sazba od dvou do osmi let) než trestný čin podle §256 odst. l písm. a), odst. 3 tr. zák., a proto není taková změna právní kvalifikace možná (zásada zákazu změny k horšímu). Nicméně je naprosto nepochybné, že úmyslem obviněného bylo přinejmenším odstranit část majetku společnosti M. – T., s. r. o., těsně před prohlášením konkursu na její majetek, a to ve výši 725.000,- Kč, jenž mohl být použit alespoň k částečnému uspokojení věřitelů společnosti. O zcela záměrně provedené obchodní transakci mezi obviněným a svědkem Z. S. svědčí i skutečnost, že svědek byl statutárním zástupcem – předsedou V. d. M., a to až do ukončení jeho existence provedením výmazu z obchodního rejstříku dne 25. 6. 2002. Z výpisu z obchodního rejstříku lze také poměrně lehce vyvrátit tvrzení obviněného o „výhodnosti“ získané pohledávky za uvedeným výrobním družstvem. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Cm 35/99 ze dne 20. 5. 1999, byla nařízena likvidace V. d. M. a usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 45 K 6/2001, byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek družstva a to pro nedostatek majetku družstva. Tato jasná fakta svědčí o tom, že koupě pohledávky za družstvem, které již v té době bylo v likvidaci, nemohla být pro obchodní společnost M. – T., s. r. o., vůbec výhodná, neboť uvedená pohledávka byla zjevně zcela nedobytná, když družstvo nemělo žádný majetek.
Tvrzení obviněného, jímž popíral odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze strany firmy Z. S. – A., částečně napadalo skutková zjištění a směřovalo v podstatě proti nesprávnému právnímu hodnocení listinného důkazu. Podle dovolatele totiž „Zápis ze dne 10. 11. 2000 o navrácení peněz“ není platným odstoupením od smlouvy. Obviněný tak svou dovolací argumentací trval na obhajobě z hlavního líčení, že odstoupení od smlouvy nevstoupilo v platnost a že pohledávka za V. d. M. zůstala v majetku společnosti M. – T., s. r. o. (srov. Protokol o hlavním líčení, č. l. 375 verte). Tímto oponoval právnímu názoru jak okresního tak krajského soudu, které shodně předmětnou písemnost za odstoupení od smlouvy považovaly, resp. odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že pro posouzení věci není rozhodné, zda odstoupení od smlouvy je či není platné. Jak zjistil Nejvyšší soud, závěr soudů nižších stupňů ohledně povahy uvedené listiny sice nebyl zcela správný, avšak z hlediska trestní odpovědnosti obviněného toto pochybení postrádalo relevanci a nebylo třeba na jeho základě posoudit ve věci vydaná rozhodnutí jako vadná.
Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon dovolený pouze v zákonem stanovených nebo v účastníky dohodnutých případech (srov. §48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“ a §344 obchodního zákoníku). Tento právní institut upravuje občanský i obchodní zákoník. Protože účastníky smlouvy o postoupení pohledávky byly podnikající subjekty, jež tuto dohodu uzavřely evidentně v rámci své podnikatelské činnosti, budou na jejich právní vztah vzniklý na základě uvedené smlouvy aplikována ustanovení obchodního zákoníku (srov. §261 odst. 1 obchodního zákoníku). Ustanovení §344 obchodního zákoníku tedy vylučuje, aby některá ze stran odstoupila od smlouvy, nedává-li jí takové právo smlouva, nebo nevyplývá-li to pro ni ze zákona, neboť pro jednostrannou změnu smlouvy musí existovat zákonem uznaný podklad (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 1081). Obsahem smlouvy o postoupení pohledávky včetně jejího Dodatku č. 1 není klauzule vymezující právo některé ze stran od smlouvy odstoupit a ani obchodní zákoník nedává podklad pro tento jednostranný právní úkon v posuzované věci. Obchodní zákoník váže možnost odstoupení od smlouvy zásadně na porušení smluvní povinnosti a jen výjimečně připouští odstoupení i v situaci, kdy smluvní povinnost porušena nebyla (srov. Bejček, J. článek Odstoupení od smlouvy a odstupné uveřejněný v časopise Daňová a hospodářská kartotéka, č. 5, 2005). Konkrétně jde o případy zmaření účelu smlouvy - §356, navýšení ceny oproti rozpočtu o více jak 10% - §547 a skryté překážky provedení díla - §552 obchodního zákoníku), jež však na řešený případ nedopadají.
Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu souhlasí s námitkou dovolatele, že předmětnou listinu podepsanou dne 10. 11. 2000 nelze považovat za odstoupení od smlouvy ve smyslu zákonné úpravy tohoto institutu závazkového práva, neboť nebyly dány předpoklady pro to, aby jakýkoli z účastníků smlouvy o postoupení pohledávky od ní odstoupil. Z formálního hlediska nebyl učiněn jednostranný právní úkon, jak řádné odstoupení předpokládá. Provedené dokazování dále svědčí o tom, že strany smlouvy poskytly vzájemné plnění ze smlouvy ještě v den podpisu smlouvy, tj. 8. 11. 2000. Zákon přitom stanoví, že oprávněná strana nemůže odstoupit od smlouvy poté, kdy jí byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem k odstoupení od smlouvy (viz §349 odst. 2 obchodního zákoníku). Závazek každé ze smluvních stran tak zanikl včasným a řádným splněním v den uzavření smlouvy, kdy již nelze jednostranně odstoupit (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 1086). Zápis ze dne 10. 11. 2000 o navrácení peněz tak lze s přihlédnutím zejména k jeho obsahu a v něm vyjádřené vůli účastníků považovat za dvoustranný právní úkon - novou dohodu mezi obviněným jako jednatelem společnosti M. – T., s. r. o. a Z. S. podnikajícím jako fyzická osoba pod jménem Z. S. – A. Jejím předmětem bylo jednak předání částky 623.074,- Kč do rukou obviněného a dále vzájemné započtení pohledávek mezi podnikatelskými subjekty ve výši 101.926,- Kč. V „Zápise“ není výslovně uvedeno, že by pohledávka za V. d. M. byla převáděna zpět na společnost Z. S. – A., nicméně z textu této písemnosti lze dovodit, že právě to bylo jejím smyslem. Explicitně je v „Zápise“ uvedeno, že vrácení peněz se děje „na základě odstoupení od výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávky…“. Pokud tedy od smlouvy účastníci chtěli odstoupit, oba museli mít vůli nastolit původní stav (tj. pohledávku vrátit do majetku firmy Z. S. – A.), neboť odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a strana, které bylo před odstoupením poskytnuto plnění, toto plnění vrátí (viz §351 odst. 1, 2 obchodního zákoníku).
Jak však výstižně uvedl již odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého zamítavého usnesení, bez ohledu na platnost a povahu „Zápisu ze dne 10. 11. 2000“ zůstává pro účely trestního řízení zásadní to, že z tohoto neurčitého právního úkonu bylo skutečně plněno. Došlo k započtení pohledávek, částka 623.074,- Kč byla předána obviněnému a evidentně pohledávka za V. d. M. byla vrácena do vlastnictví firmy Z. S. – A. V inkriminovanou dobu si žádná strana nedostatky deklarovaného odstoupení od smlouvy neuvědomovala, účastníci konali jako by zamýšlené účinky odstoupení nastaly. Bylo by tedy absurdní nyní přistoupit na účelovou obhajobu dovolatele, že by z důvodu neplatnosti dotčeného právního úkonu nebyl trestně odpovědný. Navíc, jak již Nejvyšší soud naznačil, dovolatel se ani nesnažil zpochybnit skutečnost, že nevrátil do majetku společnosti M. – T., s. r. o., finanční obnos, který obdržel od Z. S. Obviněný se tak nemůže zbavit své trestní odpovědnosti minimálně za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., a to bez ohledu na platnost předmětné dohody uzavřené dne 10. 11. 2000. Podobná úvaha je vyjádřena i v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., byť ve vztahu k trestnému činu podle §128 odst. 2 tr. zák., a podstatným i v této věci bylo, že smluvní strany skutečně práva a povinnosti pro ně ze smlouvy vyplývající vykonávaly.
Pro úplnost třeba dodat, že k tomu, aby byly s konečnou platností vyvráceny veškeré pochybnosti, by otázka platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy správně měla být zodpovězena civilním soudem. Obviněný se však neplatnosti tohoto právního úkonu v civilním řízení nedomáhal a jako k platnému a účinnému aktu k němu přistupoval mj. i správce konkursní podstaty úpadce M. – T., s. r. o., K. K., což konstatoval také soud prvního stupně (srov. str. 7 rozsudku). Ten nepovažoval pohledávku za V. d. M. za součást konkursní podstaty, ale evidoval pohledávku ve výši 725.000,- Kč za obviněným V. S. (srov. jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 287).
Námitku nesprávného právního hodnocení ustanovení §4a písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon) soudy nižších stupňů uplatněnou dovolatelem shledal Nejvyšší soud také nedůvodnou.
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání upravoval pravidla konkursního řízení a byl speciální normou k zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jehož ustanovení se pro konkurs a vyrovnání měla přiměřeně použít, pokud tento zvláštní zákon nestanovil jinak (srov. §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.). Podle §21 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jedná za právnickou osobu její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen, nebo její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky, o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, jde-li o věci týkající se tohoto závodu (složky), nebo její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně. Uvedené však neplatí, stanoví-li zákon č. 328/1991 Sb. nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby (např. je-li společnost v likvidaci, jmenováním likvidátora na něj přechází působnost statutárního orgánu v rámci úkonů směřujících k likvidaci společnosti podání návrhu na konkurs za ni jako dlužníka je její likvidátor, viz §70 odst. 3 obchodního zákoníku). Zásadně proto tam, kde právní předpisy přisuzují určitá práva a povinnosti právnickým osobám, za právnickou osobu je vykonávají představitelé jejích statutárních orgánů (srov. k této problematice také ustanovení §20 odst. 1 občanského zákoníku).
Ustanovení §4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době spáchání trestného činu (tj. znění účinné do 31. 12. 2000), ukládalo povinnost dlužníkovi, aby se po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi zdržel jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti. Citované ustanovení neobsahovalo žádnou zmínku o tom, že by v případě dlužníka právnické osoby tato povinnost byla určena někomu jinému nežli statutárnímu orgánu dlužníka právnické osoby. Proto bylo nutné řídit se podpůrně občanským soudním řádem (zák. č. 99/1963 Sb.), konkrétně jeho ustanovením §21 odst. 1, podle něhož za právnickou osobu jedná její statutární orgán. Ani v této části dovolání tak nebylo možné dát obviněnému V. S. za pravdu, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s obsahem právní úpravy jednání statutárního orgánu dlužníka v řízení o konkursu.
V posuzované trestní věci je navíc zcela nepochybné, že obviněný byl jediným jednatelem společnosti s ručením omezeným. Pouze on mohl v rozhodné době jednat za společnost M. – T., s. r. o., tedy dlužníka po prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti a jedině on tak může nést trestní odpovědnost za jednání poškozující věřitele této společnosti.
Námitky, kterými obviněný zpochybnil správnost hmotně právního posouzení skutku soudy nižších stupňů, neshledal Nejvyšší soud důvodnými, proto odmítl dovolání obviněného V. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová