ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1437.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1437/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný Z. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 68 To 114/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 186/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 4 T 186/2007, byl obviněný Z. O. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil v podstatě tím, že v P. dne 6. 9. 2005 jako jednatel poškozené společnosti M. E., s. r. o., se sídlem P. – Ú., K M., uzavřel jejím jménem se společností L. – M., s. r. o., jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za společností K. C., s. r. o., v nominální hodnotě 13.838.232,- Kč s příslušenstvím, za což se společnost L. – M., s. r. o., zavázala uhradit částku 1.000.000,- Kč splatnou bez ohledu na stav vymáhání předmětné pohledávky do 28. 2. 2006 s tím, že pokud jí bude pohledávka soudem přiznána nejméně ve výši 10.000.000,- Kč, bude cena činit 4.000.000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že společnost K. C., s. r. o., disponuje dostatečným majetkem k úhradě pohledávky, že pohledávka byla v roce 2002 uplatněna u Krajského soudu v Brně a poškozená M. E., s. r. o., zaplatila soudní poplatek ve výši 553.530,- Kč, že byl jako jednatel poškozené společnosti povinen pečovat o její majetek s péčí řádného hospodáře v souladu s §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 zákona č. 513/1992 Sb., obchodního zákoníku, a dále že podle článku XVI odst. 4. společenské smlouvy poškozené společnosti M. E., s. r. o., potřeboval k sjednávání obchodních transakcí v hodnotě nad 500.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty a nákupů a výdajů nad 20.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty souhlas tříčtvrtinové většiny všech jednatelů; dne 11. 12. 2006 byla mezi společnostmi L. – M., s. r. o., jako věřitelem a K. C., s. r. o., jako dlužníkem uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě bylo společnosti L. – M., s. r. o., z titulu postoupené pohledávky zaplaceno 9.900.000,- Kč a civilní řízení bylo zastaveno a společnosti L. – M., s. r. o., jako žalobci vrácen soudní poplatek 553.530,- Kč; poškozené společnosti M. E., s. r. o., tak byla v důsledku jednání obviněného způsobena škoda ve výši 6.453.530,- Kč. Za uvedený trestný čin byl obviněný podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M. E., s. r. o., se sídlem P. – Ú., K M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání obviněný Z. O. a poškozená společnost M. E., s. r. o., jež Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 68 To 114/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Svým mimořádným opravným prostředkem napadl obviněný usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho zamítavého výroku ohledně jím podaného odvolání a současně i rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrokové části vyjma výroku o náhradě škody. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že z tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku nelze dovodit naplnění všech zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Konkrétně poukázal na úmyslné zavinění, kdy popis skutku neobsahuje jeho úmysl způsobit jinému škodu či jiného obohatit. Okresnímu soudu tak dovolatel vytkl, že nespecifikoval formu zavinění, což považoval za nezbytné s ohledem na nedbalostní formu tohoto deliktu zakotvenou v ustanovení §255a tr. zák. Obviněný dále zpochybnil porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře bez ohledu na „stav vymáhání“ postoupené pohledávky. Poukázal na to, že ohledně existence pohledávky byl veden spor před civilním soudem a nešlo tudíž o určitou fázi ve vykonávacím řízení. Poslední dovolací námitky se týkají výše škody, kterou měl obviněný činem způsobit. V této souvislosti dovolatel soudům vytýkal, že škodu určily „hypotetickým a aritmetickým sčítáním a odečítáním“. Podle názoru obviněného za situace, kdy i podle znaleckého posudku nebylo možné dospět k určení existence a tím i výše škody, neměly soudy dostatek podkladů pro svůj právní závěr o způsobení škody jako znaku základní i kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Tento důvod tak nemohou naplnit námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze uplatnit ve stejné šíři jako odvolání. Proces dokazování je soustředěn především do řízení před soudem prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry je možné korigovat ještě v odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně má možnost provádět důkazy (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Dovolací soud tak nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě dovolatel domáhá. Otázky související s prováděním či hodnocením důkazů jsou upraveny v trestním právu procesním (zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl.), přičemž důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávně hmotně právní posouzení. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikace norem hmotného práva.
Dovolací námitky, jež v rámci svého dovolání uplatnil obviněný Z. O., částečně směřují proti správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale Nejvyšší soud je posoudil jako neopodstatněné. Je však třeba zdůraznit, že dovolatel sice formálně vytýká soudům nedostatky při aplikaci hmotného práva, avšak samotná podstata jeho námitek je založena na jiné verzi skutkového stavu, kterou nabízí.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž přísněji bude potrestán pachatel, jenž způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Citované ustanovení směřuje k ochraně cizích majetkových práv (tj. majetkových práv jiného nežli pachatele) a také k ochraně vztahu důvěry. Podstatou tohoto deliktu je jednání, v jehož důsledku vznikne na cizím majetku škoda. Není však podmínkou, aby došlo k obohacení jiného či pachatele anebo aby někomu vznikla neoprávněná výhoda. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Tou se rozumí povinnost, která zahrnuje mj. i péči o majetek jiných osob nebo nakládání s ním.
Pro naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý, viz §4 písm. a) tr. zák.], nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm.
Podle soudů obou stupňů spáchal dovolatel trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku v úmyslu nepřímém (srov. str. 41 rozsudku okresního soudu a str. 6 usnesení krajského soudu), tj. byl si vědom, že porušuje svou zákonnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím může způsobit škodu nikoli malou (podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu alespoň 25.000,- Kč), přičemž ke způsobení škody velkého rozsahu (tj. nejméně 5.000.000,- Kč) ve smyslu §255 odst. 3 tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti /§5, §6 písm. a) tr. zák./.
Svou výtku ohledně naplnění subjektivní stránky obviněný neformuloval tak, že by vědomě nejednal s péčí řádného hospodáře a nepostupoval pohledávku se záměrem poškodit společnost M. E., s. r. o. Dovolatel totiž v podstatě namítl pouze opomenutí soudu prvního stupně vyjádřit jednoznačně úmysl poškodit nebo obohatit jiného v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Shodně obviněný argumentoval již v odvolacím řízení a krajský soud se s jeho námitkou náležitě vypořádal. Soud druhého stupně citoval z popisu skutku výroku o vině ty skutkové okolnosti, které charakterizují dovolatelovo zavinění se způsobením škodlivého následku jako příčinu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. („ … jednání se dopustil s vědomím, že obchodní společnost K. C., spol. s r. o., disponuje dostatečným majetkem k úhradě předmětné pohledávky, že … byla v roce 2002 uplatněna u … soudu, … že byl jako jednatel … vázán povinností pečovat o majetek obchodní společnosti … a obchodní společnosti M. E., s. r. o., tak byla v důsledku jeho jednání způsobena škoda ... nejméně 6.453.530,- Kč.“).
Obviněný byl jako jednatel ze zákona povinen jednat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře, čehož si musel být vědom, a překročil i společenskou smlouvou vymezená jednatelská oprávnění sjednávat obchodní případy (viz text změněné společenské smlouvy ze dne 20. 2. 2002 na č. l. 81 a násl.). Navíc nerespektoval ani rozhodnutí společnosti o omezení jeho možností nakládat s majetkem společnosti přijaté na poradě jednatelů dne 10. 1. 2005 (č. l. 135). Ačkoli zápis z této porady není podepsán obviněným, je z něj patrno, že se porady účastnil, což soudy vzaly s ohledem na další důkazy (zejména svědectví ostatních jednatelů) za prokázané, a také si omezení byl vědom. Po neúspěšné snaze, kterou vyvinul i sám obviněný, dohodnout uhrazení dlužné částky se společností K., s. r. o., byla v listopadu roku 2002 podána společností M. E., s. r. o., žaloba ke Krajskému soudu v Brně na společnost K., s. r. o., kterou se poškozená domáhala zaplacení faktur ve výši 13.838.232,- Kč včetně příslušenství. Dovolatel sám připustil, že pokud by byla společnost M. E., s. r. o., úspěšná, měla velké šance na uspokojení své pohledávky v plné výši, neboť společnost K., s. r. o., byla solventní (srov. jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 542 verte). V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na výpověď svědka Ing. P. D. u hlavního líčení (str. 544 verte trestního spisu), podle níž společnost uplatnila u soudu celou částku s příslušenstvím až poté, co jim v předcházejícím civilním řízení ohledně malé části pohledávky bylo soudem vyhověno. I tato skutečnost podporuje závěr o důvodnosti očekávat ve sporu o úhradu předmětné pohledávky úspěch. Přes všechny uvedené a obviněnému známé skutečnosti, jež blíže podrobně rozvádí a do logických souvislostí dává zejména okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, dovolatel zcizil pohledávku společnosti M. E., s. r. o., v hodnotě 13.838.232,- Kč za pouhý jeden milion Kč. Z takto vymezených skutkových zjištění je zcela správná úvaha odvolacího soudu, který jednoznačně vyloučil jakoukoli pochybnost o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého (výkladem ve prospěch obviněného, neboť bylo možné uvažovat i o úmyslu přímém). Soud druhého stupně tak potvrdil závěr okresního soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně hodnotil jednotlivé důkazy a jeho úvahu o právním posouzení skutku včetně zavinění popsanou ve výroku rozsudku tak odvolací soud v podstatě jen doplnil.
Nejvyšší soud k té části dovolání, která se týká subjektivní stránky, považuje za nutné pouze upozornit na nesprávnou argumentaci obviněného, pokud se v podstatě domáhal vyjádření svého úmyslu způsobit jinému škodu či jiného obohatit. K trestní odpovědnosti za trestný čin §255 tr. zák. se nevyžaduje, aby se pachatel nebo někdo jiný obohatil. Toto ustanovení se právě uplatní v případech, kdy nebylo prokázáno, že osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, sebe nebo jiného ve své funkci obohatily, ale prokáže se jen způsobení škody (srov. č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění subjektivní stránky byl tak v daném případě významný výhradně úmysl směřující ke způsobení škody, byť nelze přehlédnout, že z předmětné obchodní transakce získal obviněný určitý majetkový prospěch. Jak sám v hlavním líčení vypověděl (viz č. l. 542 verte), ponechal si z úhrady za postupovanou pohledávku určitou částku (přesně 225.000,- Kč, jak je patrno z výpovědi svědka Ing. P. D.). Zajistil si tak uhrazení půjčky, již poskytl dříve společnosti M. E., s. r. o. Protože v té době obviněný v poškozené společnosti jednak utlumil své aktivity a především neměl dobré vztahy s ostatními jednateli a společníky, zjevně využil příležitosti uspokojit svou pohledávku v plné výši bez jakýchkoli případných pro něho ne tak příznivých jednání s ostatními společníky. Tato okolnost sice není znakem skutkové podstaty podle §255 tr. zák., avšak dokresluje celkovou situaci a především pohnutku obviněného. Správně se i soudy nižších stupňů pozastavily nad tím, z jakého důvodu přistoupil obviněný v září roku 2005 k aktivnímu výkonu funkce jednatele, když od roku 2002 se věnoval hlavně vlastní podnikatelské činnosti, sám počátkem roku 2005 požádal o ukončení pracovního poměru ve společnosti (viz zápis z porady jednatelů na č. l. 164) a v roce 2005 už fakticky nevykonával v poškozené společnosti žádnou činnost, a přesto uzavřel jménem obchodní společnosti jednoznačně nevýhodnou smlouvu, v důsledku které obdržela do svého majetku výrazně nižší finanční plnění, než které jí náleželo, a jehož by dosáhla, nebýt protiprávního jednání obviněného.
Ve vztahu k formulaci skutkové věty vytkl obviněný Z. O. soudu prvního stupně, že porušení povinnosti pečovat o majetek společnosti s péčí řádného hospodáře spatřoval v tom, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena „bez ohledu na stav vymáhání pohledávky“. Konkrétně dovolatel zdůraznil, že teprve mělo dojít k soudnímu jednání, pohledávka byla sporná a nikoli již ve fázi vymáhání. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „vymáhání“ nepoužívá výlučně ta část právního odvětví občanského práva, která upravuje výkon rozhodnutí, ale lze jím vyjádřit mimo jiné i snahu věřitele domoci se plnění na svém dlužníku, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě.
Slovní spojení „bez ohledu na stav vymáhání“ použil okresní soud v popisu skutku při charakteristice úplaty sjednané mezi společnostmi M. E., s. r. o., a L. – M., s. r. o., za postupovanou pohledávku. Přesně soud uvedl: „… za což se obchodní společnost L. – M., s. r. o., zavázala uhradit částku 1.000.000,- Kč splatnou bez ohledu na stav vymáhání předmětné pohledávky do 28. 2. 2006 s tím, že pokud jí bude pohledávka soudem přiznána nejméně ve výši 10.000.000,- Kč, bude cena činit celkem 4.000.000,- Kč …“. Východiskem pro takovou formulaci byla okresnímu soudu smlouva o postoupení pohledávky, jež sama stanovila znění odkládací podmínky odměny za postoupení pohledávky jako pravomocné rozhodnutí soudu, že dlužník je povinen zaplatit předmětnou pohledávku alespoň v částce 10.000.000,- Kč (srov. znění smlouvy na č. l. 104). Evidentně tedy dovolatel vytrhl z kontextu určitou část skutkové věty a nesprávně ji vyložil tak, že neodpovídala skutečnosti ve vztahu ke stadiu soudního řízení o existenci sporného závazku a že měla souvislost s porušením zákonné povinnosti obviněného jednat jménem obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Soud prvního stupně tuto ze zákona vyplývající povinnost, ale i další omezení stanovené společenskou smlouvou a rozhodnutím jednatelů společnosti M. E., s. r. o., podrobně popsal a hodnotil na str. 32 – 40 odůvodnění rozsudku. Jednoznačně dospěl k tomu, že jednáním obviněného získala poškozená společnost mnohem menší finanční prostředky, než na jaké by dosáhla, pokud by obviněný s majetkem společnosti nakládal s náležitou péčí řádného hospodáře a také při respektování ustanovení společenské smlouvy a rozhodnutí valné hromady. Mimo jiné si dovolatel podle okresního soudu musel být vědom doporučujícího stanoviska JUDr. L. M. k podání žaloby na K., s. r. o., neboť bylo reálné očekávat úspěch v soudním sporu. Z popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění však nelze dovodit, že by použitý výraz „vymáhání“ měl jakoukoli spojitost s vykonávacím řízením, naopak okresní soud velice podrobně vyjadřuje svůj postup hodnocení jednotlivých důkazů ohledně okolností, za kterých došlo k uzavření nevýhodné smlouvy obviněným, i ve vztahu k probíhajícímu soudnímu řízení ohledně určení existence pohledávky a povinnosti na jejím základě plnit ve prospěch společnosti M. E., s. r. o. V této souvislosti si obviněný podle názoru Nejvyššího soudu nesprávně vyložil obsahu pojmu „vymáhání“ v kontextu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
V další části svého dovolání obviněný zpochybnil samotný vznik škody resp. určení její výše. Na tomto místě hlavně zdůraznil, že existenci škody jakožto následku trestného činu založily soudy na zcela hypotetických úvahách bez opory v „objektivních skutečnostech“. Dovolatel tak v podstatě spatřoval nesprávné hmotně právní posouzení skutku v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, pro který neměly soudy dostatek důkazů. S ohledem na takové vymezení vady hmotně právního posouzení škody, jakožto jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zák., se Nejvyšší soud vyjádří pouze stručně k tomu, proč považuje tuto část dovolání obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Za škodu ve smyslu ustanovení §255 tr. zák., jejíž vznik musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, se považuje jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Škoda může ale spočívat i v tom, že nenastane obvyklý přírůstek na majetku, který lze očekávat při řádném opatrování a správě majetku (např. neuložením peněz na úročený účet v bance, neuplatněním úroků nebo majetkových sankcí vůči třetí osobě, nevymáháním plnění ze splatných pohledávek apod.). Dále se škodou rozumí i ty případy, kdy při obchodování se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat (např. při prodeji části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, nebo při nedůvodném bezplatném převodu takového majetku, ačkoli při jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu). Škodou v uvedeném smyslu naopak nejsou nutné výdaje z majetku související s jeho samotnou existencí a s jeho využíváním (např. placení daní, placení závazků, investice atd.). Při zjišťování výše škody způsobené na věci se vychází z obecných kritérií podle §89 odst. 12 tr. zák. (srov. též č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Byla-li škoda způsobena na jiném majetku, než jsou věci, popřípadě na některých specifických věcech (např. nemovitostech, cenných papírech), vychází se rovněž z ceny majetku v době a místě činu, přičemž tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku ve znění pozdějších zákonů, a podle jeho prováděcí vyhlášky ministerstva financí č. 540/2002 Sb., účinné do 31. 1. 2008 (platné tedy v době činu), od 1. 2. 2008 pak vyhlášky ministerstva financí č. 3/2008 Sb. Nikoli malou škodou ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. je škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu je škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Podle názoru Nejvyššího soudu v dané trestní věci postupoval soud prvního stupně při určení výše škody výrazně ve prospěch obviněného, a to nejen v porovnání s obžalobou, ale i ke zjištěným okolnostem, které tento následek činu charakterizují. Výše škody byla odvozena od částky 10.453.530,- Kč (součet odměny ve výši 9.900.000,- Kč, již za pohledávku získala společnost L. – M., s. r. o., od dlužníka společnosti K., s. r. o., a soudního poplatku ve výši 553.530,- Kč, který uhradila poškozená společnost M. E., s. r. o., ale vrácen byl soudem společnosti L. – M., s. r. o.). Z uvedené částky totiž soud odečetl kromě provedené úplaty za postoupení pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč zaplacené postupníkem L. – M., s. r. o., také částku 3.000.000,- Kč. O tuto peněžní hodnotu eventuelně mohla být úplata za pohledávku postupovanou společnosti L. – M., s. r. o., navýšena, pokud by byla naplněna podmínka následného úspěchu ve sporu před Krajským soudem v Brně a postupník vymohl po dlužníkovi společnosti K., s. r. o., více jak 10.000.000,- Kč. Další postup při nakládání s pohledávkou za společností L. – M., s. r. o., již obviněný podle okresního soudu nemohl ovlivnit (resp. nebylo prokázáno, že by jednal ve shodě se společností L. – M., s. r. o., ačkoli tomu některé skutečnosti napovídaly), a proto v jeho prospěch soud vycházel z hypoteticky možné nejvyšší ceny, kterou mohla obdržet poškozená společnost M. E., s. r. o., na základě smlouvy uzavřené obviněným za pohledávku postupovanou společnosti L. – M., s. r. o.
V průběhu trestního řízení požadoval obviněný vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení celkové škody a ještě ve svém dovolání se takového důkazu domáhal. Jen tímto postupem by podle něj mohla být škoda „objektivizována na základě objektivních skutečností“. V trestní věci však znalecký posudek vypracován byl, a to znaleckým ústavem E., s. r. o., (zpracovatel Ing. K. M., CSc.). Je založen na č. l. 203 a násl. trestního spisu a vyplývají z něj dva možné závěry závislé na platnosti či neplatnosti protokolu ze dne 16. 2. 1999. V případě jeho platnosti považoval znalec cenu pohledávky za společností K., s. r. o., za nulovou. Naopak pokud by protokol byl neplatný, určil hodnotu pohledávky ve výši 12.155.155,40 Kč. Okresní soud v Přerově učinil jednoznačný skutkový závěr o neplatnosti daného protokolu, v důsledku čehož trval nadále závazek společnosti K., s. r. o., vůči společnosti M. E., s. r. o. Přesto soudy, jak již bylo naznačeno, při určení celkové výše škody nevzaly za základ cenu pohledávky stanovenou znaleckým posudkem, ale částku 9.900.000,- Kč (odměna vyplacená nakonec dlužníkem za pohledávku), což bylo pro obviněného příznivější. Jestliže by se tedy soud měl řídit znaleckým posudkem podle návrhu obviněného, musel by určit vyšší škodu a taková situace by zhoršila postavení obviněného, což není možné s ohledem na zákaz reformationis in peius (změna k horšímu).
V odvolacím řízení obviněný předložil krajskému soudu znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. I. B. (č. l. 714 a násl.). Odvolací soud ho přečetl ve veřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2009 jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř. Doplnění dokazování tímto znaleckým posudkem shledal krajský soud naprosto oprávněně nadbytečným, neboť v podstatě jen opakoval závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu E., s. r. o. Znalec Ing. I. B., obdobně jako zpracovatel původního posudku Ing. K. M., konstatoval, že předmětná pohledávka neexistuje jen za předpokladu platného vyrovnání mezi obchodními společnostmi M. E., s. r. o., a K., s. r. o., na základě protokolu ze dne 16. 2. 1999. Tato listina, jak bylo již připomínáno, byla soudem prvního stupně posouzena jako neplatná a to v souladu s ostatními důkazy, jež dokumentovaly chování obou účastníků závazkového vztahu a nakonec i společnosti L. – M., s. r. o., která vstoupila na místo původního věřitele a které bylo skutečně dlužníkem plněno.
Nejvyšší soud k otázce existence pohledávky pouze dodává, že podstatným zjištěním bylo právě uskutečněné finanční plnění z titulu „sporné“ pohledávky. Všichni účastníci přitom jednali jakoby pohledávka platně existovala, dlužník - společnost K., s. r. o., nevznesla námitku její neplatnosti. Za daného stavu tedy okolnost, zda je či není pohledávka platná podle předpisů obchodního nebo občanského práva, není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nijak zásadní (srov. obdobně č. 36/2000 Sb. rozh. tr.).
Pokud se týká částky 553.530,- Kč, jež odpovídá soudnímu poplatku uhrazeného v souvislosti s podáním žaloby na dlužníka společnost K., s. r. o., správně byla zahrnuta do celkové výše škody. Dovolatel byl srozuměn s tím, že postoupením pohledávky pozbude společnost v tomto civilním řízení postavení žalobce, jež přejde na společnost L. – M., s. r. o., které byl nakonec jako žalobci soudní poplatek vrácen po uzavření mimosoudní dohody o narovnání s žalovaným dlužníkem. Tomuto zvýhodnění postupníka mohl obviněný předejít např. smluvním ujednáním v tom smyslu, aby v případě mimosoudního vyrovnání byl soudní poplatek navrácen původnímu žalobci, který jej také skutečně uhradil, tj. společnosti M. E., s. r. o. Jinou alternativou nepoškozujícího jednání by bylo navýšení úplaty za postupovanou pohledávku o hodnotu odpovídající soudnímu poplatku, apod. Nestalo se tak, dovolatel se o navrácení alespoň části zaplaceného soudního poplatku do majetku společnosti M. E., s. r. o., ani nepokusil a rovněž tato okolnost svědčí o jeho zanedbání povinnosti nakládat s majetkem této společnosti s péčí řádného hospodáře.
Námitky uplatněné obviněným Z. O. byly ve své podstatě založeny na jiné verzi skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy, a Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil. Pokud dovolatel vytýkal vady hmotně právního posouzení skutku, nebyly takové námitky oprávněné. Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová