ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1439.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1439/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2009 o dovolání obviněného A. T. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 214/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 2 T 214/2008, byl obviněný A. T. N. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 25. 6. 2008 na ulici O. v B. převážel vozidlem Ford Tranzit, za účelem distribuce textilní zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, a to konkrétně Adidas v počtu 161 kusů, Nike v počtu 95 kusů, Puma v počtu 186 kusů, DC v počtu 71 kusů, Adio v počtu 26 kusů, Quicksilver v počtu 10 kusů, Lacoste v počtu 61 kusů, Gucci v počtu 13 kusů, tedy celkem 672 kusů, přičemž věděl, že uvedené zboží bylo opatřeno za účelem jeho dalšího prodeje, a byl si vědom toho, že výhradní právo užívat ochrannou známku ve spojení s vyjmenovaným zbožím náleží jiným subjektům, a to společnostem zastoupeným v České republice společnostmi A. ČR, s. r. o., N., A., a. s., I., s. r. o., E. H. CZ, B. B., s. r. o., N. C. CZ, s. r. o., Z. a Z., v. o. s., a tímto jednáním poškodil oprávněné zájmy majitelů uvedených ochranných značek.
Za tento trestný čin byl podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo dále zabráno textilní zboží, konkrétně specifikované ve výroku o zabrání věci tohoto rozsudku, které je uloženo v centrálním skladu Městského ředitelství Policie ČR Brno, Cejl 4/6.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost N. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného, rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. T. N. uznal vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 25. 6. 2008 na ulici O. v B. převážel vozidlem Ford Tranzit, za účelem distribuce textilní zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, a to konkrétně Adidas v počtu 161 kusů, Nike v počtu 95 kusů, Puma v počtu 186 kusů, DC v počtu 71 kusů, Adio v počtu 26 kusů, Quicksilver v počtu 10 kusů, Lacoste v počtu 61 kusů, Gucci v počtu 13 kusů, tedy celkem 672 kusů, přičemž věděl, že uvedené zboží bylo opatřeno za účelem jeho dalšího prodeje, a byl si vědom toho, že výhradní právo užívat ochrannou známku ve spojení s vyjmenovaným zbožím náleží jiným subjektům, a to společnostem zastoupeným v České republice společnostmi A. ČR, s. r. o., N., A., a. s., I., s. r. o., E. H. CZ, B. B., s. r. o., N. C. CZ, s. r. o., Z. a Z., v. o. s., a tímto jednáním poškodil oprávněné zájmy majitelů uvedených ochranných značek.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. mu bylo dále zabráno textilní zboží, konkrétně specifikované ve výroku o zabrání věci tohoto rozsudku, které je uloženo v centrálním skladu Městského ředitelství Policie ČR Brno, Cejl 4/6.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost N. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 2 T 214/2008, podal obviněný A. T. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v jeho případě se jednalo výhradně o řízení dodávkového motorového vozidla a tato jeho činnost měla výhradně technický charakter, který nemá s nezákonným jednáním nic společného. Naplnění skutkové podstaty souzeného trestného činu nelze spatřovat v tom, že kdokoliv, kdo přijde s daným zbožím nepřímo do styku, aniž by věděl o jeho existenci, se tohoto trestného činu dopustí. Pokud soud dospěl za určitých okolností k tomu, že obviněný jednal v přímém úmyslu, pak jde jen o okolnosti nepřímého charakteru, což také nalézací soud sám konstatoval a následně to potvrdil i soud odvolací. Tyto okolnosti však nemohou svědčit o tom, že obviněný věděl, co veze, z jakého důvodu se na daném místě nachází a proč. Z tohoto pohledu u obviněného zcela absentuje subjektivní stránka souzeného trestného činu. U odsouzeného nevznikla pochybnost o tom, že tento dne 25. 6. 2009 převážel na ulici O. v B. v nákladovém prostoru dodávkového vozidla Ford Tranzit zboží specifikované ve výroku rozsudku, které bylo neoprávněně označeno ochrannými známkami, avšak obviněný toto zboží pouze převážel a pokud soudy považovaly za naplněnou subjektivní stránku na základě okolností jeho zadržení a místa, kde se obviněný v době svého zadržení nacházel, pak tato okolnost nemůže nic vypovídat o tom, zda obviněný věděl, že předmětné zboží se v dodávkovém vozidle vůbec nachází a je navíc neoprávněně označeno ochrannými známkami a že převoz tohoto zboží směřuje k uvádění tohoto zboží do oběhu.
V závěru dovolání proto obviněný A. T. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009, zrušil a zároveň zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 2 T 214/2008, a to ve všech výrocích. Dovolatel též souhlasil s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného A. T. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že subjektivní stránka, kterou obviněný v dovolání zpochybňuje, byla oběma soudy ve věci rozhodujícími dostatečně prokázána, když vědomí obviněného o protiprávnosti jeho jednání, zejména toho, že ve vozidle převáží náklad, který odporuje zákonným normám trestního práva, vyplývalo z toho jakým způsobem reagoval na zákrok policejní hlídky, jak to správně vyhodnotily oba soudy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a předmětné dovolání odmítl a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, přičemž současně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než státním zástupcem navrhovaného způsobu rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám, které mají pouze skutkovou povahu a týkají se hodnocení skutkových okolností, byť jsou i podkladem pro navazující právní závěry. V této souvislosti je proto nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný A. T. N. vznesl jako první a jedinou právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že nevěděl, co v jím řízeném vozidle veze a že jde o zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, které má být uvedeno do oběhu. Proto nelze v jednání obviněného spatřovat naplněnou subjektivní stránku trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Jde o trestný čin úmyslný, a proto pro naplnění jeho skutkové podstaty postačí jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu nepřímém. Konkrétně tedy ve smyslu §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 3 až 4 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že po provedení všech důkazů v hlavním líčení a jejich zhodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu je třeba uzavřít, že bylo jednoznačně prokázáno, že došlo ke skutku, který je popsán ve výroku tohoto rozsudku, přičemž nelze pochybovat o tom, že uvedeným jednáním se obviněný dopustil trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., když uváděl do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Především nejsou pochybnosti o tom, že v autě, které řídil obviněný, se nacházely textilní výrobky označené neoprávněně ochrannou známkou. Soud navíc s ohledem na okolnosti zadržení a místo, kde k zadržení obžalovaného došlo, nepochybuje ani o úmyslu obžalovaného uvádět shora specifikované výrobky do oběhu, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Obviněný byl zadržen v prostorách tržnice, kde řídil motorové vozidlo, a poté, co byl ze strany policie kontaktován a žádán o zastavení, reagoval naprosto nepřiměřeným způsobem. Nebylo zjištěno nic, co by snad mohlo odůvodnit jeho náhlou paniku, která vedla nejen k tomu, že neuposlechl výzvy policie a s autem nezastavil, ale dokonce pak zvolil útěk k vyhledání skrýše. Je přitom nesmysl domnívat se, že se obžalovaný bál policejní hlídky proto, že by snad mohl být postižen za přestupek, který spočíval v telefonování za jízdy, když je jasné, že jednání spočívající v ignorování policejní výzvy k zastavení může být postiženo mnohem přísněji a je přestupkem závažnějším. Z okolností zadržení navíc vyplývá, že obviněný jednoznačně věděl, co se v autě nachází a z jakého důvodu. Řídil nákladní motorové vozidlo, pohyboval se mezi vietnamskými tržnicemi, ve snaze ujet zajel právě do objektu vietnamské tržnice na O. ulici, kde hledal úkryt. Z uvedených okolností tedy podle názoru nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl, z jakého důvodu se na místě nachází, co veze v automobilu a proč. Existence subjektivní stránky je tedy podložena. Po objektivní stránce byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a následkem. Rovněž společenská nebezpečnost jeho jednání byla dána v míře vyšší než nepatrné, což je dáno mimo jiné i tím, že k prodeji bylo určeno větší množství textilního zboží v počtu více než 600 kusů, a není od věci se i obecně zmínit o rozšíření tohoto trestného činu ve společnosti, když je navíc tato trestná činnost doprovázena složitějším odhalováním s ohledem na omezené možnosti poškozených subjektů zjistit, na jakých místech a v jakém rozsahu došlo k porušování jejich práv k ochranným známkám, přičemž nemalou měrou se na problematickém odhalování trestné činnosti podílí i vstřícný přístup koncových zákazníků, kteří v relativně značném rozsahu takto padělané zboží vyhledávají a s jeho nízkou cenou jsou spokojeni.
Odvolací soud se pak na straně 4 až 5 odůvodnění svého rozsudku vyjádřil k odvolání obviněného, v němž byly formulovány také námitky proti subjektivní stránce trestného činu kladeného mu za vinu, v tom směru, že nalézací soud jednání obviněného po právní stránce kvalifikoval správně. V daném případě nelze nevidět, že obviněný sám má živnostenský list na nákup a prodej zboží. Pokud jde o prodej textilního zboží, nejde tedy o laika, navíc byl zadržen v prostorách tržnice, kde se pokusil ukrýt v otevřeném převozním kontejneru. Odborná vyjádření, založená ve spise, pak dokladují, že zboží mělo viditelné nedostatky. Obviněný si tak musel být vědom toho, že jde o výrobky neoprávněně označené, k nímž přísluší výhradní právo jiného. Nebylo však možné přehlédnout, že soud prvního stupně pochybil ve jméně obviněného a odvolacímu soudu tedy nezbylo, než toto pochybení odstranit tím, že napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl novým rozsudkem.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že i přes stručnost odůvodnění jejich rozhodnutí z nich zcela jasně vyplynulo, že obviněný se dopustil jednání, uvedeného ve skutkové větě výroku o vině podle závěrů obou soudů, které navazují na uvedená skutková zjištění, v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Právní kvalifikace jednání obviněného, jak ji provedl nalézací soud a posléze i odvolací soud, je v tomto případě zcela přiléhavá a správná a Nejvyšší soud se s ohledem na výše citovaná odůvodnění napadených rozsudků ztotožňuje se závěry obou nižších soudů i ohledně úmyslného provedení shora uvedeného jednání obviněného A. T. N. Konkrétně je třeba k tomu dodat, že nevznikají pochybnosti o skutkovém základu úvah nalézacího, ale i odvolacího soudu ohledně vědomosti obviněného A. T. N. o tom, že v uvedeném nákladním automobilu, který řídil, veze zboží, které je neoprávněně označené ochrannými známkami náležejícími jiným subjektům, že je toto zboží určeno do tržnice, a tudíž má být uvedeno na trh. Nelze dát za pravdu dovolateli, že by soudy obou stupňů založily své závěry jen na takových nepřímých skutečnostech a navazujících právních závěrech, které by ve svém souhrnu neprokazovaly úmysl obviněného dostatečně jasně. Jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí a z přiloženého spisového materiálu, byl obviněný ještě v prostoru před vietnamskou tržnicí vyzván policejní hlídkou k zastavení svého vozidla. Na tuto výzvu však zareagoval místo zastavení zcela opačně tím, že začal prchat a za tímto účelem vjel do prostoru vietnamské tržnice, kde hledal úkryt a našel jej v kontejneru. Z tohoto chování při páchání činu i z následných okolností zadržení policisty, bylo zřejmé, že u něj byla obava, že policisté po zastavení by při prohlídce vozidla našli neoprávněně označené zboží, a proto se raději pokusil o útěk. Ve vztahu k neoprávněnosti označení zboží, které vezl, Nejvyšší soud ve shodě se závěrem odvolacího soudu podotýká, že sám dovolatel vlastní živnostenské oprávnění na nákup a prodej zboží, nebyl tudíž pouhým řidičem, a místo, kde hledal úkryt, zjevně dobře znal, musel vědět, že jde o tržnici a tudíž pojmově i o místo, kde se obdobné zboží, jaké vezl, uvádí do oběhu. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právní úvahy ohledně subjektivní stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., učiněné oběma soudy, navazují na zjištěný skutkový stav a nevykazují logické nesrovnalosti. Přitom je třeba si uvědomit, že subjektivní stránka nemusí být vyvozována jen z doznání obviněného, jak naznačuje v dovolání obviněný, ale může být založena i na dalších skutečnostech, zejména chování pachatele na místě činu, zvláště pokud je takový pachatel na tomto místě zadržen, a z dalších okolností relevantních pro takový závěr. Důležité rovněž je, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Skutkové okolnosti podřazené pod znaky subjektivní stránky tak jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), přičemž je však třeba si uvědomit, že předmětem dokazování jsou skutečnosti duševního života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek poznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel (přičemž však ani doznání v tomto směru nezbavuje povinnosti ho přezkoumat), nejčastěji ve své výpovědi, anebo tím, že se objektivně projeví v chování pachatele. Z toho vyplývá, že okolnosti subjektivního charakteru je třeba zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, což se stalo i v posuzovaném případě. Není proto námitka obviněného v dovolání, že okolnosti nepřímého charakteru „nemohou sloužit k tomu, aby byl ze strany soudu prvního stupně jednoznačně dovozen úmysl přímý spočívající v tom, že obviněný měl vědět, z jakého důvodu se na daném místě nachází, co veze v automobilu a proč“, tedy o okolnostech subjektivní povahy, když tyto okolnosti je třeba často tímto způsobem dokazovat a nelze jen z nepřímého dokazování subjektivní stránky činit obecný závěr, že nelze v takovém případě dovodit úmysl u pachatele. Jestliže obviněný v průběhu trestního řízení vůbec nevypovídal, pak je totiž možno zavinění jako okolnost subjektivního charakteru dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., dále i Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část 1. 5., zcela přepracované vydání. ASPI, 2007, s. 232). Jestliže tedy oba nižší soudy postupovaly tímto způsobem, nelze jim ničeho vytknout. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pokud se obviněný ve svém dovolání snažil připodobnit okolnosti případu (tvrzením, že byl jen řidičem automobilu) jinému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, 5 Tdo 1191/2007, byly v této věci skutkové okolnosti zcela jiné, neboť zde bylo zdůrazněno, že ze samotné skutečnosti, že obviněný převážel v dodávkovém automobilu větší množství sportovní obuvi neoprávněně označené stejnými nebo zaměnitelně podobnými označeními, jaká jsou registrovanými ochrannými známkami renomovaných výrobců kvalitní sportovní obuvi, aniž o tomto neoprávněném označení věděl, nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde o neoprávněnost označení tohoto zboží a jeho určení k prodeji, přičemž takový závěr není možné vyvozovat ani z okolnosti, že obviněný patří k určité národnostní skupině (srov. č. 53/2008 Sb. rozh. tr.). Nic takového se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť úmyslné zavinění obviněného A. T. N. bylo vyvozováno z úplně jiných okolností tohoto konkrétního případu. Zcela na závěr Nejvyšší soud poznamenává, že nemůže souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že indicií k povaze subjektivní stránky je i absence výpovědi obviněného v této věci, neboť pokud obviněný v trestním řízení vedeném proti němu nevypovídá, je to realizace jeho práva na odmítnutí výpovědi vyplývajícího z ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle něhož „není povinen vypovídat“, což je i naplněním práva na obhajobu obviněného ve smyslu §2 odst. 13 tr. ř., z něhož plyne zásada, že obviněný se může hájit jakýmkoli způsobem, který uzná za vhodný, včetně odepření výpovědi po celou dobu trestního řízení. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že žádný z nižších soudů rozhodujících v této věci k této skutečnosti (ani jako k indicii) z hlediska subjektivní stránky, ale ani v žádném jiném směru v neprospěch obviněného nepřihlédl, a proto ani v tomto směru Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal.
Vzhledem k tomu, že jednání obviněného A. T. N. bylo pak správně popsáno, a to včetně naplnění skutkových okolností podřazených pod subjektivní stránku ve formě úmyslu (§4 tr. zák.), již ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, ale i napadeného rozsudku odvolacího Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009 (srov. slova „…věděl, že uvedené zboží bylo opatřeno za účelem jeho dalšího prodeje a byl si vědom toho, že výhradní právo užívat ochrannou známku ve spojení s vyjmenovaným zbožím náleží jiným subjektům …“), který sice zrušil odvoláním napadený rozsudek ve výroku o vině, trestu i náhradě škody, avšak jen z důvodu, že nalézací soud nesprávně uvedl jméno obviněného jako jeho základní identifikační údaj. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného A. T. N. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 2 T 214/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 7 To 183/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 2 T 214/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl z důvodu nesprávného uvedení jména a příjmení obviněného v napadeném rozsudku tak, že jej uznal vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., a za tento trestný čin mu uložil podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §54 odst. 3 tr. zák. peněžitý trest odnětí ve výši 30.000,- Kč, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. T. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.