ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.210.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 210/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2009 o dovoláních obviněných J. A., rozené P. a A. A. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 368/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 241/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. A. a A. A. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 241/2006, byli obvinění J. A. a A. A. společně uznáni vinnými pod bodem 1) výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., pod bodem 2) výroku o vině trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. a obviněná J. A. sama pod bodem 3) také trestným činem porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., které spáchali tím, že
1) společně v době od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 v U. H. v souvislosti s výkonem funkcí:
J. A. jako předsedkyně představenstva společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., se sídlem S., K H., nyní U. H., L. J.,
A. A. jako obchodní ředitel uvedené společnosti,
která byla v rozhodné době v úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, neboť měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, které již k datu 31. 12. 2002 dosáhly výše celkem 10.760.364,24 Kč, k datu 31. 3. 2003 pak tato částka činila 10.793.622,89 Kč, finanční majetek společnosti činil k těmto datům pouze 64.644,70 Kč, resp. 53.442,36 Kč, a společnost dlouhodobě nebyla schopna plnit závazky splatné měsícem březen 2002 a později,
když společně realizovali převody části majetku společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., a to
vozidlo Mercedes 500 SL, kdy na tento prodej byla dne 30. 8. 2002 uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícím C. S., a. s., nyní P., a. s. a A. A., avšak přes nesplnění podmínky úhrady kupní ceny ve výši 200.000,- Kč bylo vozidlo dne 6. 1. 2003 převedeno na A. A., kupní cena nebyla ani později uhrazena, a úhrada částky 200.000,- Kč byla jednostranně započtena v plné výši A. A. dne 2. 9. 2002 z důvodu údajného dluhu společnosti C. S., a. s., vůči A. A., který měl vzniknout z půjčky podle smlouvy ze dne 11. 6. 2001,
letadlo Piper PA 28-180 Cherokee rok výroby 1965, kdy toto letadlo bylo původně společností dne 31. 8. 2002 zakoupeno za částku 486.348,- Kč včetně DPH, a dne 6. 6. 2003 byl fakturován prodej tohoto letadla z majetku společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., vedeného v účetnictví této společnosti v ceně 452.020,- Kč, a to kupujícímu A. , s. r. o., se sídlem K h., S., za částku 2.318.000,- Kč včetně DPH, avšak ani účetní hodnota letadla ve výši 452.020,- Kč, ani kupní cena ve výši 2.318.000,- Kč nebyla ze strany společnosti A. , s. r. o., ve prospěch společnosti C. S., a. s., uhrazena, a letadlo bylo na podkladě písemné žádosti J. A. a A. A. ze dne 4. 7. 2003 učiněné u Úřadu pro civilní letectví Česká republika stejného dne zaregistrováno na vlastníka a provozovatele A. , s. r. o., když pohledávka za společností A. , s. r. o., ve výši 2.318.000, Kč z titulu kupní ceny byla jednostranně započtena v plné výši dne 20. 8. 2003 společností A. , s. r. o., vůči pohledávce za společností C. S., a. s., která vznikla z důvodu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 6. 2003 mezi postupitelem A. A. a postupníkem A. , s. r. o.,
tuto část majetku odstranili z majetku jmenované společnosti a z dosahu věřitelů a těmto zabránili v uspokojení, byť jen části svých pohledávek vůči společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., aniž by za takto zcizený majetek byla ve prospěch společnosti přijata odpovídající protihodnota, přičemž postoupení pohledávky a jednostranné započtení pohledávek bylo vedeno úmyslem odůvodnit formálně tyto majetkové převody, avšak samotný vznik pohledávky za společností C. S., a. s. z důvodu smlouvy o půjčce ze dne 11. 6. 2001 byl zpochybněn,
celkem tak způsobili věřitelům společnosti škodu ve výši 652.020,- Kč,
2) společně v době od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 v U. H. v souvislosti s výkonem funkcí:
J. A. jako předsedkyně představenstva společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., se sídlem S., K H., nyní U. H., L. J.,
A. A. jako obchodní ředitel uvedené společnosti,
která byla v rozhodné době v úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, neboť měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, které již k datu 31. 12. 2002 dosáhly výše celkem 10.760.364,24 Kč, k datu 31. 3. 2003 pak tato částka činila 10.793.622,89 Kč, finanční majetek společnosti činil k těmto datům pouze 64.644,70 Kč, resp. 53.442,36 Kč, a společnost dlouhodobě nebyla schopna plnit závazky splatné měsícem březen 2002 a později,
když zvýhodňovali některé věřitele společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., kterým v tomto období od 1. 1. 2003, kdy společnost disponovala částkou nejméně ve výši 7.367.131,- Kč, uhradili přednostně jejich splatné pohledávky buď zcela, nebo ve výši, která převyšovala poměrnou část připadající na tyto splatné pohledávky, čímž porušili princip poměrnosti vyjádřený v §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a konkrétně prokazatelně zvýhodnili minimálně tyto věřitele:
A. C., s. r. o. , se sídlem S., P.,
A. p., a. s., se sídlem B., B.,
A., a. s., nyní G. N., a. s., se sídlem S., P., nyní P., P.,
A. p., a. s., se sídlem Ř., P.,
A., spol. s r. o., se sídlem B., B.,
A. S. p. A., bližší identifikace nezjištěna,
A. O., a. s., se sídlem N., O.,
A. S., s. r. o., se sídlem P., U. H.,
A. C., a. s., se sídlem N., O. M. O.,
B. O., , FIN-24101, S.,
B. – C., s. r. o., se sídlem M. H., K. K.,
B. M. – B., Š., U. H.,
C., s. r. o., se sídlem P., P.,
C. G., s. r. o., se sídlem Z., okr. K.,
C. N., s. r. o. , se sídlem R., P.,
Celní úřad Zlín, Zarámí 4463, Zlín,
Česká obchodní inspekce,
Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Olšanská 38/9, Praha 3,
C. C., s. r. o., bližší identifikace nezjištěna,
C. C., bližší identifikace nezjištěna,
C., s. r. o., se sídlem K., O. – M. h.,
Č. L., a. s., se sídlem V., P.,
Č. L., a. s., se sídlem N. P., P.,
D. S. B., s. r. o., D., P. – Ch.,
D. M. – o. s. v., P., Z.,
D. P., s. r. o., se sídlem tř. T. B., Z.,
D. M., a. s., se sídlem P., U. H.,
D. D. S K., a. s., se sídlem Z. t., U. H.,
E., spol. s r. o., se sídlem M. n., U. H.,
E.-K., a. s., se sídlem N. P., P.,
E., s. r. o, se sídlem H., B.,
E., spol. s r. o., se sídlem P. ul., P. – H.,
E. C., bližší identifikace nezjištěna,
F. R., a. s.,, se sídlem K H., S.,
M. F. – F., M., U. H.,
G., a. s., se sídlem V., U. H. – M.,
G. S. C., s. r. o., se sídlem M. nám., U. H.,
G. G., a. s., se sídlem K., P.,
G. M. S., s. r. o., bližší identifikace nezjištěna,
H. L., N. D., U. B.,
H. A., se sídlem S., O.-P.,
H. S., s. r. o., P., U. H.,
H. I., H., B.,
I. C., spol. s r. o., U H., P.,
I. C. C., a. s., se sídlem T., P.,
J. , c. k., s. r. o., se sídlem Ch., P.,
JUDr. I. T., advokátka, se sídlem P., Z.,
JUDr. J. P., advokát, se sídlem N. S., U. H.,
J. – V. S. B. U. H., V., U. H.,
K., spol. s r. o., sídlem M. n., U. H.,
K., a. s., se sídlem P., P.,
L. M., D., O. N. V.,
L. I., a. s., se sídlem T., B.,
L. S., S. T., U. H.,
M. W. & C., s. r. o., se sídlem K., S.,
M. T., P., O.,
M. T. i. L c., bližší identifikace nezjištěna,
M., a. s., se sídlem V O., P. – S.,
N. L., K., U. H.,
O.-T.-R., a. s., se sídlem M., U. H.,
O., a. s., se sídlem N,, P.,
P., s. r. o., K v., R. u P.,
P. Č. s., a. s., se sídlem nám. R., P.,
P. A., s. r. o., se sídlem A., P.,
R., a. s., nyní T. C. R., a. s., se sídlem L., P., nyní se sídlem P., T.,
R. E. C.. L., a. s., bližší identifikace nezjištěna,
S M. L., a. s., H. n., Z.,
S. M., a. s., se sídlem tř. T. B., Z.,
S., s. r. o., bližší identifikace nezjištěna,
S., spol. s r. o., se sídlem H.,
S. I. t L., bližší identifikace nezjištěna,
S., spol. s r. o., se sídlem O., U. H.,
S. U. L., bližší identifikace nezjištěna,
S. P., bližší identifikace nezjištěna,
Š. O. – E., se sídlem D. J., V.,
ing. J. K. – T., se sídlem H., S. M.,
U. A., s. r. o., se sídlem N. s., U. H.,
V. V., tr. bytem S., P.,
V. D., bližší identifikace nezjištěna,
V., H. D., P., P.,
V. M., N. B., K.,
W. P. D., bližší identifikace nezjištěna,
Z S., spol. s r. o., se sídlem tř. T. B., Z.,
přičemž upřednostněním úhrad splatných závazků výše uvedeným věřitelům v celkové výši nejméně 6.753.934,30 Kč zvýhodnili v období od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 tyto věřitele, a zároveň v tomto období zmařili, byť i jen částečně, uspokojení minimálně následujících věřitelů:
1 F. S., a. s., nyní 1. F. S., a. s., se sídlem M. f. s., U. H., S., s pohledávkou v poměrné výši 10.134,17 Kč,
B., s. r. o., v konkursu, S. V. V. a spol., P., H. K., s pohledávkou v poměrné výši 58,59 Kč,
C. M., spol. s r. o., se sídlem H. L., O., s pohledávkou v poměrné výši 6.038,81 Kč,
Č. p., a. s., se sídlem R., R., B., s pohledávkou v poměrné výši 16.064,02 Kč,
C – S. C., s. r. o., nyní D. T., s. r. o., se sídlem K. nám., N. n. H., s pohledávkou v poměrné výši 1.867,39 Kč,
D., spol. s r. o., se sídlem Z., P., s pohledávkou v poměrné výši 10.292,72 Kč,
G. P. Č., spol. s r. o., se sídlem Z., E., s pohledávkou v poměrné výši 69.402,67 Kč,
H. P., s. r. o., se sídlem D., P., s pohledávkou v poměrné výši 15.154,74 Kč,
J. e., a. s., se sídlem L., B., s pohledávkou v poměrné výši 3.204,37 Kč,
J. p., a. s., se sídlem P., B., s pohledávkou v poměrné výši 6.641,52 Kč,
L. z., a. s., v konkursu, se sídlem K., K., s pohledávkou v poměrné výši 4.667,03 Kč,
M. P., s. r. o., se sídlem S. T., U. H. s pohledávkou v poměrné výši 252,71 Kč,
M. G., se sídlem H. S., F., s pohledávkou v poměrné výši 2.854.181,71 Kč,
P., spol. s r. o., nyní S. C., s. r. o., v konkursu, se sídlem V l., P., s pohledávkou v poměrné výši 8.467,44 Kč,
U. P. S. C. R., s. r. o., se sídlem K l., P., s pohledávkou v poměrné výši 120.815,69 Kč,
Úřad pro civilní letectví ČR, se sídlem letiště Ruzyně, 160 08 Praha 6, s pohledávkou v poměrné výši 7.324,35 Kč,
V. – L. – P. a. s., se sídlem A., O., s pohledávkou v poměrné výši 7.723,53 Kč,
D. V. – V. P., se sídlem F., P., s pohledávkou v poměrné výši 6.766,51 Kč,
Z. d., a. s., se sídlem tř. T. B., Z., L., s pohledávkou v poměrné výši 44.994,84 Kč,
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem tř. T. Bati 3792, 762 61 Zlín, s pohledávkou v poměrné výši 240.290,88 Kč,
Česká národní zdravotní pojišťovna, a. s., se sídlem Ječná 39, 120 00 Praha 2, s pohledávkou v poměrné výši 24.271,80 Kč,
Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha, s pohledávkou v poměrné výši 5.466.25 Kč,
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, s pohledávkou v poměrné výši 69.495,80 Kč,
Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, se sídlem Jeremenkova 42/A, 772 11 Olomouc, s pohledávkou v poměrné výši 21.478,32 Kč,
čímž došlo byť i jen k částečnému zmaření uspokojení těchto věřitelů v celkové výši nejméně 3.555.055,86 Kč, když tato částka představuje rozdíl mezi částkou, kterou byly uspokojeny pohledávky zvýhodněných věřitelů a částkou, která by těmto věřitelům náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu,
3) v době od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 obviněná J. A. sama jako předsedkyně představenstva společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., se sídlem S., K H., nyní U. H., L. J., v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, zejména pak v rozporu s ustanovením §3 odst. l citovaného zákona nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti, přestože uvedená společnost byla již k datu 31. 12. 2002 ve smyslu ustanovení §1 citovaného zákona v úpadku, neboť měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, které již k datu 31. 12. 2002 dosáhly výše celkem 10.760.364,24 Kč, k datu 31. 3. 2003 pak tato částka narostla na 10.793.622,89 Kč, finanční majetek společnosti činil k těmto datům pouze 64.644,70 Kč, resp. 53.442,36 Kč, a společnost dlouhodobě nebyla schopna plnit závazky splatné měsícem březen 2002 a později.
Za tyto trestné činy pod body 1), 2) a 3) byla obviněná J. A. odsouzena podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněný A. A. byl za uvedené trestné činy pod body 1) a 2) odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným
C. M., spol. s r. o., se sídlem O., H. L., škodu ve výši 6.038,81 Kč,
H. P., s. r. o., se sídlem P., D., škodu ve výši 15.154,74 Kč,
M. P., s. r. o., se sídlem U. H., S. T., škodu ve výši 252,71 Kč,
P., spol. s r. o., nyní S. C., s. r. o., v konkursu, se sídlem P., V l., škodu ve výši 8.467,44 Kč,
Úřad pro civilní letectví ČR, se sídlem Praha 6, letiště Ruzyně, škodu ve výši 7.324,35 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození
C. M., spol. s r. o., se sídlem O., H. L.,
H. P., s. r. o., se sídlem P., D.,
M. P., s. r. o., se sídlem U. H., S. T.,
Úřad pro civilní letectví ČR, se sídlem Praha 6, letiště Ruzyně,
odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obou obviněných, rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 368/2008, tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 241/2006, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněné J. A. ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu. V návaznosti na to za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou J. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. ZT 658/2005, z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., pro skutek, že v době od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 obviněná J. A. jako předsedkyně představenstva společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., se sídlem S., K H., později U. H., L. J., v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, zejména pak v rozporu s ustanovením §3 odst. l citovaného zákona nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti, přestože uvedená společnost byla již k datu 31. 12. 2002 ve smyslu ustanovení §1 citovaného zákona v úpadku, neboť měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, které již k datu 31. 1. 2002 dosáhly výše celkem 10.760.364,24 Kč, k datu 31. 3. 2002 pak tato částka narostla na 10.760.622,89 Kč, finanční majetek společnosti činil k těmto datům pouze 64.644,70 Kč, resp. 53.442,36 Kč, a společnost dlouhodobě nebyla schopna plnit závazky splatné měsícem březen 2002 a později. Podle §256 odst. 3 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněné J. A. za trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Odvolání obviněného A. A. odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 368/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 241/2006, podali oba obvinění prostřednictvím téhož obhájce JUDr. T. Š. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Konkrétně obviněná J. A. namítla, že důvod dovolání spatřuje v tom, že jednání, pro které byla uznána vinnou, není trestným činem, a došlo proto k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť v jejím případě nedošlo k naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu. V podrobnostech tato dovolatelka dále uvedla, že byla předsedkyní představenstva společnosti C. S., s. r. o., a jak vyplývá z výpovědí svědků, zabývala se vedením společnosti i finančními operacemi, kdy jí osobami ze společnosti E., s. r. o., byly předkládány k podpisu příkazy k úhradě. Nezabývala se účetnictvím ani správou daní. Tyto skutečnosti má za prokázané i okresní soud, který na straně 9 a 10 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolatelka pověřila vedením účetnictví společnost E., s. r. o., na základě mandátní smlouvy. Dále se však nalézací soud těmito mandátními smlouvami nezabýval, nevyhodnotil je a neprovedl je jako důkaz. V daném případě jde o daňové poradenství, kdy společnost svědka Černého zastupovala na základě mandátní smlouvy společnost dovolatelky a z tohoto titulu je obsah této smlouvy a způsob jednání daňového poradce za společnost dovolatelky podstatným faktorem při posouzení její trestní odpovědnosti v této trestní věci. Dovolatelka po celou dobu trestního řízení tvrdí, že neměla přehled o tom, jaký je stav závazků a pohledávek a jak jsou postupně závazky hrazeny, a to právě z důvodu zastoupení společnosti daňovým poradcem společnosti E., s. r. o. Obsah předmětných mandátních smluv a zejména pak rozsah oprávnění společnosti E., s. r. o., při zastoupení společnosti v souvislosti s výše uvedenými tvrzeními dovolatelky je stěžejní pro vyhodnocení subjektivní stránky obou souzených trestných činů nalézacím soudem. Na základě toho dovolatelka uvádí, že s účetnictvím společnosti neměla nic společného, a proto neznala přesný seznam věřitelů společnosti a stav závazků a pohledávek společnosti a pouze podepisovala příkazy k úhradě, které jí byly předloženy pracovnicí daňové společnosti, které dala plnou moc. V této souvislosti obviněná též poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 27/2005, kde se jedná právě o zastoupení podnikatele či právnické osoby mandátní smlouvou ve věcech účetních a vliv takovéto smlouvy na trestní odpovědnost podnikatele. Ale zcela jistě oba soudy pochybily, když obhajobu dovolatelky neprověřily právě provedením důkazu předmětnou mandátní smlouvou. Je totiž zřejmé, že dovolatelka nevěděla, jakým způsobem a komu mají být hrazeny závazky společnosti a tudíž její uznání vinnou shora uvedenými trestnými činy je nesprávným právním posouzením skutku. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná J. A. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 9. 2008, č. j. 6 To 368/2008-985, a dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2006 (správně 2007), sp. zn. 1 T 241/2006, a aby tuto trestní věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný A. A. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že taktéž ani v jeho případě není jednání, pro které byl odsouzen, trestným činem, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu. V podrobnostech dále v dovolání obviněný rozvedl, že byl ve společnosti C. S., s. r. o., pouhým zaměstnancem a jak vyplývá z výpovědí svědků, zabýval se pouze technickou stránkou podnikání, nikoli finančními operacemi, a už vůbec ne účetnictvím a správou daní. Takto se vyjádřil ve svém odůvodnění i nalézací soud. Dále dovolatel shodně jako obviněná J. A. namítl, že společnost, ve které byl zaměstnán, pověřila vedením účetnictví společnost E., s. r. o., a z této skutečnosti dovozuje dovolatel nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Obsah předmětných mandátních smluv, zejména pak rozsah oprávnění společnosti E. při zastoupení společnosti, ve které byl dovolatel zaměstnán, je stěžejní pro vyhodnocení naplnění subjektivní stránky obou trestných činů nalézacím soudem, když dovolatel se hájí tím, že s účetnictvím společnosti a s finančními operacemi neměl nic společného, a proto neznal věřitele společnosti ani stav závazků a pohledávek společnosti a neprováděl sám platby za jednotlivé faktury. V této souvislosti obviněný též poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 To 27/2005, kde se jedná právě o zastoupení podnikatele či právnické osoby mandátní smlouvou ve věcech účetních a vliv takovéto smlouvy na trestní odpovědnost podnikatele. Obviněný byl pouhým zaměstnancem společnosti, která uzavřela předmětnou mandátní smlouvu a nelze po něm ani spravedlivě požadovat, aby obsah takové smlouvy znal. Zcela jistě tedy oba soudy pochybily, když obhajobu dovolatele neprověřily právě provedením důkazu předmětnou mandátní smlouvou. Je totiž zřejmé, že dovolatel nevěděl, jakým způsobem a komu mají být hrazeny závazky společnosti a tudíž jeho uznání vinným shora uvedenými trestnými činy je nesprávným právním posouzením skutku. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. A. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 9. 2008, č. j. 6 To 368/2008-985, a dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2006 (správně 2007), sp. zn. 1 T 241/2006, a aby tuto trestní věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných J. A. a A. A. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v tom smyslu, že k právní kvalifikaci zjištěného skutkového děje, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, při zohlednění dalších skutkových závěrů popsaných v předchozím odstavci, lze uvést, že to byli nepochybně obvinění, kteří fakticky společně rozhodovali o obchodním vedení společnosti C. S., a. s., a tedy i o jejím postoji ke splatným závazkům. Zejména tedy rozhodovali o tom, zda, jaký majetek společnosti a komu bude prodán (ve vztahu k bodu 1. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti), resp. které splatné závazky budou hrazeny a které nikoli (ve vztahu k bodu 2. téhož výroku). Tato rozhodnutí činili při vědomí (špatné) ekonomické situace společnosti, případně zřejmě právě s ohledem na ni. Společnost E., s. r. o., potom ve vztahu ke společnosti C. S., a. s., vedla účetní a daňovou agendu, což prováděla odpovídajícím způsobem. Součástí této účetní a daňové činnosti ovšem nebylo obchodní vedení společnosti C. S., a. s., tedy mimo jiné rozhodování o tom, které dluhy a v jaké výši budou hrazeny. Subjektivní stránka, požadovaná ustanoveními §256 a §256a tr. zák., tak je nepochybně dána na straně obviněných, a to v potřebné formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., neboť obviněným byly známé všechny rozhodné skutečnosti a tedy i věděli, jaká porušení zájmů chráněných trestním zákonem svým jednáním mohou způsobit, přičemž pro případ, že taková porušení způsobí, s tím byli srozuměni. Lze tak konstatovat, že soudy dříve činné ve věci postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud jednání obviněných J. A. a A. A. posoudily výše popsaným způsobem, a proto dovolací argumentaci obou obviněných nelze v žádné její části přisvědčit. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda oběma obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obvinění J. A. a A. A. shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli obvinění za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
První a v zásadě jediná právně relevantní námitka obou obviněných spočívala v konstatování nedostatku subjektivní stránky ve vztahu k jejich jednání, právně kvalifikovanému jako trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 1) a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2). Konkrétně pak oba dovolatelé uvedli, že ani jeden z nich neměl na starosti účetnictví společnosti, protože toto bylo svěřeno na základě mandátní smlouvy externí společnosti E., s. r. o., a z tohoto titulu pak ani jeden z obviněných neměl povědomí o tom, komu a jakým způsobem mají být hrazeny závazky společnosti. Dále obviněný A. A. rozvedl, že byl ve společnosti C. S., s. r. o., pouhým zaměstnancem a jak vyplývá z výpovědí svědků, zabýval se pouze technickou stránkou podnikání, nikoli finančními operacemi, a už vůbec ne účetnictvím a správou daní.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Podle odstavce 2 bude pak pachatel potrestán tehdy, jestliže způsobí takovým činem značnou škodu.
Oba výše zmiňované trestné činy, za něž byli oba obvinění jako spolupachatelé odsouzeni, jsou trestnými činy úmyslnými ve smyslu ustanovení §4 tr. zák., podle něhož je úmyslným trestným činem takový trestný čin, jehož pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, anebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Jak zjistil Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu, naplněním subjektivní stránky se již dostatečně zabývaly soudy obou stupňů, z nichž zejména soud prvního stupně na straně 13 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nesouhlasí s obhajobou obžalovaných, v rámci níž svalovali vinu – odpovědnost za neuhrazené závazky společnosti na společnost E., s. r. o., potažmo jejího jednatele – svědka L. Č. Ve způsobu vedení účetnictví společností E., s. r. o., nebyly při auditu, provedeném svědkem M. P., zjištěny nedostatky, výhrady. Na účetních společnosti (zaměstnancích společnosti E., s. r. o.), případně jednateli společnosti E., s. r. o., potažmo společnosti E., s. r. o., samotné nezáviselo, které závazky společnosti budou uhrazeny a které nikoli. Toto spadalo do kompetence obviněné J. A., popř. obviněného A. A., u nichž soud dovodil direktivní a zcela samostatný, nezávislý způsob rozhodování. Účetnictví, zpracovávané společností E., s. r. o., poskytovalo obviněným orientační ukazatele, jimiž se měli řídit při vedení společnosti. Soud neshledal ve způsobu vedení účetnictví společnosti porušení čl. I., odstavec 3. mandátní smlouvy. Zaměstnanci společnosti E., s. r. o. (svědkyně A. G.), obžalované náležitě informovali. Zpracování poskytnutých informací stejně jako jejich aplikace do podnikatelské činnosti společnosti bylo jedině v rukou obviněných, kteří společnost společně řídili. Obvinění se zajímali o stav hospodaření, stav závazků a pohledávek společnosti. Bez toho by nebyli schopni adekvátně reagovat na obchodní činnost společnosti. Obvinění byli vedeni ziskem z podnikání, pročež bylo v jejich zájmu sledovat příjmy a výdaje společnosti, zajímat se o chod společnosti z hlediska jejího dalšího efektivního vedení. Jedině správná obchodní strategie a vhodná obchodní politika měla vliv na pokračování úspěšného podnikání společnosti. Došlo-li k poklesu cen mobilních telefonů, stěžejního obchodního artiklu společnosti, způsob vedení účetnictví společnosti na toto neměl vliv. Nebylo-li na tuto situaci ze strany vedení společnosti (obviněnými) adekvátně zareagováno, zapříčinilo to špatné hospodářské výsledky společnosti. Vzhledem k elektronickému vedení účetnictví společnosti měli obvinění kdykoliv přístup do účetnictví společnosti, v jejíž počítačové síti bylo účetnictví vedeno.
Odvolací soud se posléze ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku soudu první instance se závěry tohoto soudu ztotožnil a jen ve stručnosti na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí nad rámec skutečností uvedených již nalézacím soudem uvedl, že soud prvního stupně správně hodnotil výpovědi vyslýchaných svědků, jako například svědka L. Č., neboť výpověď svědků nelze a priori označit jako nevěrohodnou při konstatování předcházejícího osobního nebo obchodního sporu s obžalovanými. Obvinění tak před odvolacím soudem de facto jen opakovali obhajobu, kterou použili již před soudem nalézacím, přičemž touto obhajobou se nalézací soud již zabýval a dostatečně a řádně odůvodnil, proč jí nepřisvědčil a jak se s ní vypořádal.
Nejvyšší soud tedy z napadených rozhodnutí soudu první i druhé instance zjistil, že soudy se zaviněním obou obviněných zejména z hlediska jejich vědomí o úpadkovém stavu a rozhodování o jednotlivých transakcích včetně placení, resp. neplacení předmětných závazků jim kladených za vinu ve vztahu k oběma souzeným trestným činům náležitě zabývaly a především Okresní soud v Uherském Hradišti v této souvislosti uvedl, že se jeho závěry opírají o výpovědi svědka J. V., působícího v dozorčí radě společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., svědka L. Č., jednatele společnosti E., s. r. o., nyní D., s. r. o., svědkyni A. G., účetní ve společnosti E., s. r. o., nyní D. s. r. o., svědka M. P., auditora, který sestavoval v letech 2001 a 2002 účetní audity společnosti C. S., a. s., nyní P., a. s., a také i o znalecký posudek spolu s jeho doplněním a výpověď znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. P. J.
Nejvyšší soud v tomto smyslu k subjektivní stránce skutkových podstat obou trestných činů, kladeným oběma obviněným za vinu, vztahující se k situaci ve společnosti zejména poukazuje na výpověď svědka L. Č. při hlavním líčení (č. l. 806 a také 846 spisu), kde tento svědek uvedl, že oba obvinění se o chod firmy aktivně zajímali, veškeré účetnictví chtěli mít kompletní i v elektronické podobě, přehrávali se online aktuální stavy, na základě jejich požadavku se jim předávaly výstupy z účetnictví. Dále tento svědek také uvedl, že obviněné manžele zajímal hospodářský stav pohledávek a závazků. Společnost podle svědka fakticky řídili oba manželé, obviněná J. A. byla předsedkyní představenstva a obviněný A. A. měl funkci ředitele společnosti. Svědkyně H. F., vypovídající v hlavním líčení také potvrdila, že jako všeobecné účetní jí dávala pokyny obviněná J. A., která při ukončení spolupráce se společností E., s. r. o., měla dohled na přebíráním a předáváním dokladů a za společnost zcela jasně jednala a měla o účetních dokladech přehled (č. l. 808 spisu). Rovněž svědek J. V. v hlavním líčení vypověděl, že obviněná J. A. firmu řídila, co přesně dělala, si nepamatuje, ale vždy měla konečné a rozhodující slovo. Objednávky dělal svědek s obviněným A., protože to byla technická záležitost (č. l. 844 spisu). V neposlední řadě pak není bez významu ani výpověď svědkyně A. G., účetní ve společnosti E., s. r. o., která v hlavním líčení uvedla, že podklady pro zpracování účetnictví jim předávali manželé A. ovi, kteří se také velmi zajímali o výsledky hospodaření, každý měsíc musela svědkyně s ostatními zaměstnanci účetní společnosti předávat oběma obviněným výsledky, konkrétně výsledky celkové a samozřejmě to zahrnovalo i pohledávky. Byly to vyjetiny z počítače a určitě se dostaly k rukám obviněných, protože obvinění tyto zprávy jako majitelé firmy dostávali od nadřízeného svědkyně (č. l. 861 spisu). Nalézací soud také vycházel z výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. P. J., který se u hlavního líčení ze dne 23. 8. 2007 vyjádřil v podrobnostech k jím vypracovanému znaleckému posudku se třemi přílohami, založenému taktéž ve spise v Příloze č. 1 na č. l. 8 a následující (č. l. 840 spisu). Z těchto důkazů jednoznačně vyplývá nedůvodnost námitek obou obviněných, že se nezajímali o účetnictví společnosti, neměli s účetnictvím a finančními operacemi nic společného, a proto ani neznali stav závazků a pohledávek a věřitele společnosti, když naopak z uvedených svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že společnost C. S., a. s., fakticky řídili oba manželé, přičemž obviněná J. A. byla předsedkyní představenstva a obviněný A. A. měl funkci obchodního ředitele společnosti, a proto nebyl jen pouhým „zaměstnancem společnosti“, jak se snažil tvrdit ve svém dovolání. Podle výsledků dokazování se oba také velmi zajímali o výsledky hospodaření, každý měsíc jim byly předávány výsledky hospodaření společnosti C. S., a. s., konkrétně výsledky celkové a samozřejmě to zahrnovalo i pohledávky. Z toho je zcela zřejmé, že oba měli velmi dobrý přehled o stavu společnosti a byli to také oni, kdo rozhodovali o všech transakcích a finančním hospodaření společnosti C. S., a. s. Obviněný A. A. nebyl pouhým zaměstnancem, ale byl obchodním ředitelem společnosti C. S., a. s., a bezprostředně se podílel na všech činnostech, které se mu kladou za vinu. Jeho jednání bylo proto správně oběma soudy vyhodnoceno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť jako obchodní ředitel vystupoval a jednal za společnost C. S., a. s., ve smyslu §90 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné také poukázat na souvislost výše popsaných skutečností vztahujících se k zavinění ve formě úmyslu u obou obviněných s jejich dalším jednáním, které je jim kladeno za vinu pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu, a to na obviněnými realizované převody majetku („prodej“ vozidla Mercedes 500 L a letadla Piper PA 28-180 Cherokee) na úkor oprávněných věřitelů společnosti, převoz účetnictví společnosti do I., kde došlo k odcizení vozidla, jímž byl převážen kancelářský nábytek a podle jejich tvrzení i 400 šanonů s dokumenty společnosti a společnosti F. R., a. s., a převedení jednatelských oprávnění ve společnosti C. S., a. s., na cizího státního příslušníka, neznalého českého jazyka, vysokého věku, podle prohlášení obviněného A. A. nemocného (Z. P.), poněvadž tyto aktivity dostatečně ukazují ve vzájemných souvislostech na smysl a povahu jednání obou obviněných, které bylo zjevně vedeno snahou ukončit činnost neprosperující společnosti, která je zadlužená (má vysoký počet neuhrazených splatných závazků). S tím je v souladu i výpověď svědkyně D. V., která při hlavním líčení uvedla, že obviněná J. A. ji zaúkolovala k nahlášení odcizení firemních dokumentů, které se nacházely ve firemním vozidle, které bylo odcizeno s veškerým jeho obsahem v Itálii, přitom však svědkyně zdůraznila, že nevěděla jaké to bylo vozidlo, nevěděla s jakou firmou to souviselo, ani jí nebylo řečeno, co tam vozidlo dělalo, přičemž ani jinak k tomu neví nic bližšího (č. l. 810 spisu). Tyto údaje svědkyně zapadají do závěrů obou nižších soudů, zvláště když jak uvedla „měla vozidla na starosti“ (č. l. 810 spisu). Důkazem jsou i zápisy italské policie, sepsané s G. R. Ke krádeži mělo dojít v nočních, popř. ranních hodinách z 15. 10. 2004 na 16. 10. 2004, přičemž až teprve na základě druhého oznámení bylo upřesněno, že s vozidlem bylo odcizeno mj. 400 (nikoli původně dva) šanonů s dokumenty (srov. č. l. 501 a násl. a 560 až 570 spisu a příloha spisu – spisový materiál z Italské republiky na základě žádosti o právní pomoc).
K námitce obou obviněných, že se nalézací soud nezabýval mandátní smlouvou společnosti C. S., a. s., se společností E., s. r. o., o zpracování účetnictví, nevyhodnotil ji a neprovedl s ní důkaz, je třeba uvést, že jak vyplývá z toho, co bylo již shora uvedeno, není ani tato námitka důvodná, neboť se jak touto mandátní smlouvou, tak i rozhodnými skutečnostmi na ni navazujícími pro posouzení této konkrétní věci náležitě zabýval, vyslechl i svědky, kteří zpracovávali účetnictví společnosti C. S., a. s., a vypořádal se v dostatečném rozsahu i s obhajobou obou obviněných. Zcela lichá je také námitka, že touto smlouvou neprovedl v hlavním líčení důkaz, když tomu bylo přesně naopak, jak to vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 2. 2007 (viz č. l. 787 spisu).
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud v řízení o dovolání zcela ztotožnil s názory obou nižších soudů o prokázaném naplnění subjektivní stránky ve vztahu k oběma souzeným trestným činům poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 1) a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2), kterými byli obvinění J. A. a A. A. v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 241/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 368/2008, uznáni vinnými. Skutkové i právní závěry nalézacího soudu a na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněných J. A. a A. A. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli uvedenými rozsudky uznáni vinnými.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 368/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 241/2006, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými a právními závěry ohledně trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 1) a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2), se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu obviněným z podnětu odvolání obviněné J. A. ohledně této obviněné napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou J. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. ZT 658/2005, z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., a za zbývající trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 1) a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2), kterými byla uznána vinnou, jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Dále odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného A. A., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obou obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání obou obviněných a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v jejich odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí oběma dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných J. A. a A. A. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.